V obci Veytaux, na dohled od Montreux, vyčnívá těsně u břehu jen maličko nad hladinu Ženevského jezera skála, na které stojí vodní hrad. Zvenčí malebný a uvnitř až překvapivě rozlehlý Chillon je vůbec nejnavštěvovanější historickou stavební památkou ve Švýcarsku.
Dnešním návštěvníkům stačí přejít krytou dřevěnou lávku a už jsou u pokladny, kde ke vstupence dostanou skládačku s plánky a základním popisem téměř padesáti hradních sálů a dalších prostor (k dispozici je dokonce i v češtině), případně audioprůvodce v osmi jazycích (čeština mezi nimi zatím není), a již jsou na prvním nádvoří a mohou se vydat svým tempem na poznávací dobývání hradu. V minulosti to ale skuteční dobyvatelé takhle jednoduché rozhodně neměli. I nevelký pás vody oddělující ostrůvek od břehu stačil spolu s rafinovaně vybudovaným systémem opevnění k tomu, aby byl hrad prakticky nedobytný. Přesto byl dvakrát ve své historii vojensky obsazen, v obou případech však původní posádka kapitulovala a vydala hrad bez boje.
Nejstarší písemná zmínka o hradu pochází z roku 1150, kdy už Chillon patřil savojskému rodu, ale první pevnost tu stála snad už v 9., nejpozději 10. stol. Historie Chillonu se rozděluje na tři období, z nichž každé je symbolizováno jednou výjimečnou postavou, pro hrad obzvláště významnou. První je období savojských hrabat a posléze vévodů, které trvalo do roku 1536. Symbolickou postavou je hrabě Petr II. Savojský, který byl hlavou svého rodu a pánem na Chillonu v letech 1255–1268. Savojští v té době neměli jednu stálou rezidenci, ale dvůr se podle potřeby stěhoval z jednoho hradu na druhý. Jak ale získávali Savojští v oblasti dnešního západního Švýcarska stále větší území, stoupala do popředí strategicky výhodná poloha Chillonu u obchodní cesty vedoucí od Velkého svatobernardského průsmyku. Petr II. se významně zasloužil o rozšíření a přestavění hradu, z nějž chtěl vybudovat letní rezidenci svého rodu, ale také o modernizaci správy celého savojského panství. Od konce 14. stol. ztrácel Chillon stále více na svém někdejším významu, což se marně pokoušel zvrátit vévoda Amadeus VIII., pozdější papež Felix V., který v roce 1436 nařídil jeho další rozsáhlou přestavbu. Nakonec skončil hrad jako sídlo lokálního správce a nepříliš frekventované vězení, aby přesně o sto let později poprvé změnil své pány.
V roce 1536 ovládli území dnešního kantonu Vaud Bernští. V Chillonu získali hrad sice trochu zastaralý, ale jinak ve velmi dobrém stavu, který po celou dobu své vlády, až do roku 1798, využívali jako pevnost, vězení, arzenál a po většinu této doby i jako sídlo zemského fojta. Právě jeden z těchto fojtů, Hans Wilhelm von Mülinen, je symbolickou postavou bernského období Chillonu. Tomuto veliteli hradu z let 1581–1587 vděčíme za vznik krásných nástěnných maleb v Erbovním sále, jež dal zhotovit k 50. výročí obsazení Chillonu „Jejich Excelencemi, městem a republikou Bern“. Když v 30. letech 18. stol. přesídlili fojtové do modernějších prostor ve Vevey, začal Chillon znovu upadat do zapomnění, jen to vězení tu fungovalo i nadále. Nic na tom nezměnila ani vaudská revoluce v roce 1798, která vedla k druhé změně majitele hradu, jímž se stal nový samostatný kanton Vaud, od roku 1803 člen švýcarského spolkového státu. Začalo třetí období v dějinách hradu, období vaudské, trvající dodnes. Až do roku 1884 sloužil Chillon jako kantonální vězení, tři roky poté vznikla společnost pro restaurování Chillonu a v roce 1891 byl hrad prohlášen historickou památkou. Není náhodou, že symbolickou postavou vaudského období je Albert Naef, architekt a první kantonální archeolog, který v letech 1896–1935 vedl opravy a rekonstrukci hradu. Byl to Naef, kdo nechal vymalovat jídelnu správce v přízemí budovy u druhého nádvoří, pocházející z let 1260–1270, vzorem podle zbytků maleb ze stejného období, jež se dochovaly v jiném místě hradu. Byl to Naef, kdo obnovil klenutý strop ve velkém sále v patře nad jídelnou, označovaném Aula nova, a kdo shromáždil podstatnou část hradní sbírky nábytku, jež je tu dnes vystavena. Byl to Naef, kdo zrekonstruoval někdejší reprezentační síň Savojských, nazývanou Aula magna. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Stejně jako opravy, které zdaleka neskončily Naefovým úmrtím v roce 1936, ale trvají dodnes. Aktuálně se pracuje na hradbách směrem do jezera.
Už několikrát jsme zmínili, že Chillon fungoval ve své historii velmi často rovněž jako vězení. Trochu paradoxně díky této své funkci vstoupil i do světové literatury a přivítal první turisty. V roce 1530 savojští vojáci zajali a uvěznili na Chillonu Françoise Bonivarda, převora kláštera sv. Viktora v Ženevě, který se v konfliktu mezi savojským vévodou a Ženevou přidal na stranu města. Bonivard tu musel přečkat šest let, než ho v roce 1536 osvobodili Bernští. Část této doby strávil v gotickém sklepení, údajně přikován řetězem k jednomu ze sloupů. Idealizovaný popis Bonivarda přinesl už Jean-Jacques Rousseau ve svém románu v dopisech Julie aneb Nová Heloisa z roku 1761 („muž velkých zásluh, statečný a pevný, ač Savojec – přítel svobody, ač duchovní – tolerantní člověk“), ale vlnu zájmu o hrad, poplatnou romantické současnosti, naplno spustil až lord Byron svou básnickou povídkou Chillonský vězeň, vydanvydanou v roce 1816. Dramatické dílo vyprávěné v první osobě leckoho spletlo – byl to sám Byron, kdo zde trpěl? Nikoli, šlo o Bonivarda, nicméně mnozí turisté začali vyhledávat Chillon kvůli Byronově poemě a před sloupem, k němuž byl prý Bonivard přikován, deklamovali její text: „Je sedm mohutných gotických sloupů / v chillonských kobkách, studených stářím, / je sedm kamenných šedivých sloupů / jediný paprsek uvnitř září, … A v každém sloupu vězí kruh, / každý kruh řetězem se zubí, / řetěz je věru věrný druh, / značkují údy jeho zuby. / Ty stopy nikdy nezmizí, / ač nový den tma odklízí, / kdy slunce vycházet jsem viděl / jak dávno ne – proč bych se styděl, / že nevím, kolik je to let!“ (překlad Hana Žantovská)
I dnes může návštěvník hradu vstoupit z prvního nádvoří do několika sklepních prostor s gotickými klenbami, částečně vytesaných do skály, kde kromě Bonivardova sloupu a údajného Byronova podpisu je k vidění na jedné stěně také ojedinělá kresba uhlem z poloviny 15. stol. zachycující scénu Ukřižování společně s několika světci, již v tomto kontextu nebývají zobrazováni (sv. Kateřina, sv. Antonín a sv. Kryštof). K dalším velmi zajímavým prostorám hradu patří kromě již zmíněného Erbovního sálu a síní, uvedených v souvislosti s Naefovou rekonstrukcí, především Camera domini, ložnice savojských vévodů vyzdobená nástěnnými malbami z poloviny 14. stol., sál Petra II. Savojského s výzdobou hned ze dvou různých období (z 13. a konce 16. stol.) a soukromá gotická kaple savojských hrabat a vévodů zasvěcená sv. Jiří. V každém hradním sále jsou umístěny četné informační panely ve francouzštině, němčině a angličtině, které obsahují obrovské množství informací o životě na hradě, o savojské dynastii, o správě panství, o hradech a opevnění, zkrátka skoro o všem, na co si v souvislosti s hradem byť jen vzdáleně vzpomenete. Kdybyste nevěděli, co je to hypokras (kořeněné víno dobré pro trávení, podávané na konci hostiny), tady se to dozvíte včetně informace, odkud pochází jeho pojmenování (koření se po vylouhování odstraňovalo z vína filtrací přes tzv. Hippokratův rukáv, který sám Hippokratés používal na … – ale co, přečtěte si taky na Chillonu něco sami).
A když dojde po prohlídce hradu na suvenýry, nezapomeňte, že jedině tady na hradě si můžete koupit zdejší víno. Hradní vinice o rozloze 1,25 ha se rozkládají na svazích nad jezerem ve slavné oblasti Lavaux a z jejich hroznů se vyrábí bílé a červené víno Clos de Chillon – bílé je z odrůdy Chasselas, červené je kupáž z odrůd Gamaret, Garanoir a Merlot. Výtěžek z jejich prodeje směřuje do fondu na opravy a restaurování hradu – bohulibý účel vám hříšný nákup ospravedlní.
Další články z vydání o Ženevském jezeru naleznete zde