Cisterciáci
„Vaše kameny pozlacujete, ale děti necháte běhat nahé,“ rozčiloval se sv. Bernard, opat kláštera v Clairvaux, na adresu církve a obzvláště benediktinů ze sousedního opatství Cluny, kteří si nechali postavit největší kostel na světě. Jednoduchost jako etický a estetický program, to je dodnes ideologie cisterciáckého řádu, k jehož nejvýznamnějším představitelům sv. Bernard patřil…
Roku 1098 založil sv. Robert, opat benediktinského kláštera Molesme nespokojený s tamními pořádky, s 20 dalšími mnichy v pusté močálovité krajině 22 km jižně od Dijonu klášter Cîteaux (latinsky Cistercium). V novém klášteře chtěli žít podle původní přísné, nijak nezmírněné řehole sv. Benedikta z Nursie. Klášter se stal centrem reformního hnutí v benediktinském řádu, které se distancovalo od přepychu a okázalosti Cluny a soustředilo se na prostotu a odříkání podle hesla sv. Benedikta Ora et labora! (modli se a pracuj). Nový řád byl schválen papežem v roce 1100 a podle jeho kláštera začal být označován jako cisterciácký. Podřízen byl přímo Svatému stolci. Řehole zakazovala přijímat jakékoliv církevní poplatky, zaváděla princip soběstačnosti s povinností manuální práce jak pro laické bratry (konvrše), tak pro samotné mnichy. Jako řádový oděv nosili cisterciáci bílý hábit s černým škapulířem. Roku 1112 vstoupil do kláštera v Cîteaux dvaadvacetiletý mladík Bernard, který se stal vůdčí duchovní osobností své doby a významně se zasloužil o zakládání nových klášterů.
Bernard z Clairvaux byl vášnivý i asketický, charismatický, mimořádně inteligentní člověk, který si uměl získat vliv. Pro mnohé byl mystickým hledačem Boha, velkým neodolatelným kazatelem. Hned od svého vstupu do řádu se podřídil asketické přísnosti cisterciáků a později ji sám ještě umocnil. Podporoval jednoduchost v klášterním životě, v architektuře, u zařízení kostelů, v liturgii, i při tvorbě náboženských knih. Zájem o nový řád byl značný, takže záhy vznikly první čtyři dceřiné kláštery rozmístěné do všech světových stran kolem Cîteaux. Jako první to byl v roce 1113 asi 60 km jižně od Cîteaux klášter La Ferté, o rok později Pontigny na západě a v roce 1115 další dva – na východě Morimond a na severu, v oblasti Champagne, Clairvaux, kde se stal opatem právě Bernard. Ten svou mystickou osobností podstatně přispěl k rozšíření řádu po celé Evropě a právem se o něm někdy hovoří jako o druhém zakladateli řádu. Cisterciácký řád se šířil obrovskou rychlostí. Jestliže v roce 1115 měl pouhých pět klášterů, v roce 1130 jich bylo už na sedmdesát, v roce 1153, kdy sv. Bernard zemřel, více než 350 a začátkem 14. stol. přes 700.
Ironií v historii tohoto řádu je, že cisterciáci při svém vzniku sice přišli se stejnými požadavky jako první představitelé clunyjského hnutí a chtěli se vrátit k původním benediktinským ideálům, zákon chudoby však nakonec ani oni dodržovat nedokázali. Začala mizet i původní přísná kázeň a řád postihly opakovaně krize, k nimž kromě vnitřních poměrů přispěly i vnější vlivy jako papežské schisma či reformace, která přinesla zrušení mnoha cisterciáckých klášterů v Německu, Anglii nebo Skandinávii. Ve Francii byly v době náboženských válek rovněž některé kláštery poškozeny, ale největší pohromu jim tam přinesla až Francouzská revoluce, když v roce 1790 byly všechny kláštery v zemi zrušeny.
Z hlavního kláštera v Cîteaux se po pohnutých událostech dochovalo jen několik budov z 16.–18. stol., stavby z doby jeho založení byly rozebrány na kámen. Až v roce 1898 získali areál trapisté, řád, který vzešel z cisterciáckého a o šest let dříve se osamostatnil coby „cisterciácký řád přísné observance“. Dnes tam žije 30 bratrů, jejichž dny a noci jsou rozděleny stejně jako za časů sv. Bernarda mezi modlitby, práci a odpočinek. V klášterní mlékárně vzniká sýr nesoucí jméno opatství, který si lze zakoupit s dalšími produkty v klášterním obchodě. Klášter je možné navštívit, ale prohlídky s průvodcem se konají pouze od května do září v některých dnech a s omezeným počtem účastníků, vhodná je proto rezervace předem.
Z La Ferté nezůstalo nic, z Morimondu trosky. Ani v Clairvaux se z původních středověkých budov nedochovalo nic, většina klášterního areálu z počátku 18. stol. slouží dodnes jako věznice, zřízená zde již Napoleonem v roce 1808. Část kláštera je přístupná při prohlídkách s průvodcem. Asi největší zážitek z pětice prvních cisterciáckých klášterů nabízí dnes návštěva Pontigny. Z opatství založeného roku 1114 na bažinatém břehu řeky Serein necelých 20 km severovýchodně od Auxerre, čtvrtého největšího města v Burgundsku, se tu dochoval v celé své kráse klášterní kostel Panny Marie (Notre-Dame). Vrcholné dílo cisterciácké architektury bylo postaveno v přechodném románsko-gotickém slohu zhruba v letech 1140–1170, ale záhy po dokončení byl kompletně přestavěn jeho chór, tentokrát již čistě goticky s půlkruhovým ochozem a věncem kaplí, zatímco v klasické románské cisterciácké architektuře byl závěr chóru rovný. Trojlodní chrám vystavěný ze světlého vápence je největším cisterciáckým kostelem na světě, 118 m dlouhý a v příčné lodi 52 m široký. Jeho interiér je typickou ukázkou prosté cisterciácké architektury – bez jakékoli výzdoby, žádné sochy, obrazy, vitráže, pouze bílý kámen a hra světla vstupujícího okny. Prosté linie, jednoduché lomené oblouky, křížové klenby, nic zde neodvrací ducha od jediného cíle: hledání Boha v tichu rozjímání. Z celého interiéru vyzařuje klid a vznešenost.
Nejstarším téměř úplně dochovaným cisterciáckým opatstvím je Fontenay, založené sv. Bernardem v roce 1118 několik kilometrů od Montbardu na severu Burgundska jako v pořadí teprve druhý dceřiný klášter Clairvaux. Vybrané místo odpovídalo cisterciáckému zvyku stavět kláštery na odlehlých místech v blízkosti vodního toku. Mohutný klášterní kostel byl vystavěn v letech 1139–1147 v typicky přísném cisteciáckém románském slohu, na půdorysu latinského kříže, bez věže, s prostým průčelím bez výzdoby a s rovným uzávěrem chóru. Prohlídka opatství zahrnuje i dormitář, kapitulní síň, křížovou chodbu, ale třeba také věrnou repliku historického hamru, který býval součástí klášterní kovárny. V klášteře bývaly i další dílny, stodoly, holubník a jiné hospodářské stavby. Podle zásad řádu musely být kláštery soběstačné. Bratři byli současně i rolníky, chovateli dobytka, rybáři, rozuměli výrobě vína. Zajímavostí je i společenský sál využívaný k nejrůznějším účelům včetně opisování rukopisů, protože v cisterciáckých klášterech zpravidla nebylo samostatné skriptorium. Místností, v níž si návštěvníci uvědomí, že život ve středověkém klášteře býval i dost tvrdý, je vytápěný sál, kam si mniši v zimě chodili zahřívat zkřehlé prsty, aby mohli dál pracovat na rukopisech – kromě tohoto sálu se totiž v zimě topilo v celém klášteře pouze v kuchyni a klášterní ošetřovně. A to zimní teploty v údolí Fontenay běžně klesají k -20 °C.
Klášter byl zrušen stejně jako všechny ostatní za Francouzské revoluce. Poté sice přišel o svůj skrovný mobiliář, ale na rozdíl od mnoha jiných zůstal areál zachován díky tomu, že ho v roce 1820 koupil výrobce papíru Elie de Montgolfier, příslušník známého rodu vynálezců horkovzdušných balonů, a proměnil ho v papírnu. V roce 1905 byla papírna uzavřena a o rok později klášter koupil Edouard Aynard, bankéř a mecenáš umění z Lyonu, jehož manželkou byla Rose Pauline de Montgolfier. Aynard se rozhodl, že klášter opraví do jeho původní středověké podoby. Od té doby dodnes je areál ve vlastnictví rodiny Aynardových, která se o něj stará tak dobře, že byl v roce 1981 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.