Čitván
Když se mluví o Nepálu, každý z nás si vybaví nebetyčné ledové vrcholky Himálaje a někteří si možná vzpomenou na podivuhodné chrámy, paláce a pagody starobylých královských měst rozložených v Káthmándském údolí. Avšak málokdo si tuto zajímavou zemi spojí s dusnými subtropickými pralesy, ve kterých se dosud volně prohánějí nosorožci, tygři a vzácně i levharti. Když budete mít štěstí, můžete je uvidět v národním parku Čitván, jenž byl v roce 1984 právem zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Rozsáhlý zelený koberec džungle o rozloze 932 km2 se řadí mezi oblasti s největší biodiverzitou v jižní Asii…
Kálapání – Černá voda
Čitván se rozkládá na jihu Nepálu, při hranicích s Indií, v rozpálených nížinách zvaných teraje. Je jedním z posledních útočišť stovek vzácných a chráněných druhů rostlin a živočichů. Zvláště nosorožců indických, jichž tu žije více než 500, tygrů indických či medvědů pyskatých. Ptáků tu bylo dosud zaznamenáno 544 druhů, mezi jinými i dvojzoborožec žlutozobý (indický) či páv korunkatý. Hladinu řek Ráptí a Nárájaní dodnes brázdí kriticky ohrožení gaviálové indičtí. Tito obrovští krokodýli jsou vývojově velmi starobylým druhem, starším než vyvrásnění Himálaje, který žil už před 60 mil. let. Vyskytuje se tu i delfínovec ganžský, jeden z mála sladkovodních kytovců. Je prakticky slepý, jeho zakrnělé oči nemají vyvinutu čočku a vnímají pouze intenzitu a směr světla. Orientuje se a loví pomocí hmatu a echolokace (vysílání a zpětného přijímání ultrazvuku).
Ještě před nemnoha lety tu stavy divokých zvířat byly povážlivě nízké a mnohým druhům hrozilo vyhynutí. Mohl za to nezřízený lov, k němuž docházelo zejména v době, kdy byl Nepál britskou kolonií a často se tu konaly velmi krvavé orgie. Jen malý příklad: podle záznamů z roku 1911 zde během pouhých 10 dnů vznešení lovci zastřelili 39 tygrů a 11 nosorožců!
Čitvánu se v minulosti říkalo Kálapání – Černá voda. V bažinaté krajině promořené malárií sídlilo jen pár nepočetných komunit, které prý za své přežití vděčily silně kořeněnému jídlu a nemírnému pití kořalky. Díky mezinárodní pomoci se podařilo malárii zlikvidovat a do panenských končin nížinných subtropických lesů plných zvěře se přistěhovaly desetitisíce Tharuů, jejichž původní domovy pod horami ohrožovaly sesuvy půdy. Už v roce 1964 byly neblahé důsledky zemědělské činnosti spojené s neutuchající loveckou vášní více než zřejmé. V oblasti přežilo jen 20 tygrů a zhruba 100 nosorožců. Naštěstí ještě před úplnou devastací bylo území vyhlášeno národním parkem. Netrvalo dlouho a počty ohrožených zvířat se podařilo zvýšit, dnes už jsou jejich stavy pětinásobné.
Romantika na sloních hřbetech
K velkým lákadlům zdejšího parku patří ranní procházka džunglí spojená s pozorováním zvířat, plavba v poněkud chatrném domorodém člunu vydlabaném z jednoho kmene po řece hemžící se krokodýly a v neposlední řadě pak projížďka na slonech. Jejím cílem je pozorování nosorožců.
Skupinka slonů se svými mahauty, drobnými snědými a usměvavými chlapíky, na nás čeká u vysoké dřevěné plošiny, z níž nasedáme na primitivní a velmi tvrdé sedlo. Vmáčkneme se tam hned čtyři. Sloni se rozvážně kolébají ve vlnící se zažloutlé trávě vysoké přes tři metry. Dopředu dozadu, nahoru dolů. Tiché povely mahautů, šustění tuhých stvolů lámaných sloními boky. Za okamžik nás obklopí vlhké dusné šero džungle, občas zpestřené plavným duhovým letem barvami hýřících papoušků. Z korun mohutných stromů zní poplašené vřeštění opic. Čas od času mahaut mačetou odstraní liánu. Náhle napřahuje šlachovitou snědou ruku. Nosorožci! Z tlustých plátů kůže na nás civí malá potměšilá očička. Po nějaké chvíli mohutná zvířata usuzují, že nejsme nebezpeční, a pokojně pokračují v koupeli v bahnitém jezírku. Máme štěstí, že sedíme na slonech, potkat nosorožce při ranní pěší vycházce by nemusela být žádná legrace. Rozmrzelý či vyplašený kol…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nepál