Hotel ještě spí, když o půl čtvrté ráno startujeme auto a vyrážíme na liduprázdné silnice. Liduprázdné jsou téměř až k hlavnímu městu Kahului, kde za letištěm odbočujeme na Kule Highway. Tady začíná cesta pozvolna stoupat po mírně svažitém úbočí. Dole pod námi hoří ve tmě několik polí s cukrovou třtinou jako příprava před sklizní. Jak stoupáme výš, připojují se k nám další reflektory automobilů. I jejich řidiči si přečetli v průvodci, že východ slunce na vrcholu sopky Haleakaly patří k zážitkům, které nelze vynechat.
Ještě dvakrát odbočíme, než se dostaneme k počátku opravdového stoupání. Tam je nultý kilometr slavné Haleakala Highway, která se považuje za jedno z nejdelších a nejstrmějších stoupání v USA. Až na vrchol Haleakaly je to přes 40 km. Místní touroperátoři využívají dlouhé klesání silnice ke komerčním jízdám bicyklů. Po zhlédnutí východu slunce nabalí své klienty do nepromokavých kombinéz a pustí je z kopce dolů na kolech se speciálními brzdami. Kvůli několika smrtelným nehodám se nesmí od roku 2007 tato aktivita provozovat v hranicích národního parku. Nicméně pod hranicí parku budeme určitě při cestě zpět tyto skupiny nadšenců potkávat.
Okolí silnice se mění a tropickou vegetaci vystřídají pastviny. Tady je třeba se mít na pozoru, protože z temnoty se může znenadání vynořit téměř neviditelná kráva. Viditelnost navíc zhoršuje jemný déšť, který se snáší na okna. Zde, na návětrných svazích sopky, je to téměř každodenní úkaz. Teď je jen zapotřebí se modlit, aby mraky nesahaly výš, než je vrchol ve výšce 3055 m. Haleakala je typicky štítová sopka se široce rozlitou základnou, její masiv zabírá tři čtvrtiny celého ostrova. Přibližně 122 km2 tvoří stejnojmenný národní park, který zabírá především vrchol a hlavní kráter sopky. Na severozápadním svahu pak park chrání i části tropických porostů a vodních toků, které tečou od kráteru až k oceánu.
V zástupu dalších vozidel projíždíme vstupní branou parku a platíme poplatek 10 USD. Chvíli poté vjedeme do mraků a rychlost celé kolony se znatelně snižuje. Zdá se, že tentokrát budeme mít štěstí, protože mraky za nějakou dobu končí a na temné obloze se rozblikotají hvězdy. Po dalším stoupání se ve světle reflektorů začíná objevovat sopečná krajina, vegetace výrazně řídne a citelně klesá venkovní teplota. Když konečně dosahujeme vrcholu a parkujeme u návštěvnického střediska, vystupujeme na zamrzlé kaluže. Po 25 °C na pobřeží to přichází jako nečekaný šok. Na hraně kráteru postávají třesoucí se hloučky lidí zachumlaných ve všem, co se jim podařilo v autě najít. Někteří zajdou i do střediska, ale tam je přeplněno a navíc výhled z širokoúhlého okna už je obsazen rychlej…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Havaj