Snad každý by si občas přál nahlédnout do budoucnosti, poodhalit roušku času, zjistit, co ho čeká, jak se zařídit, co udělat. Tahle zvědavost je stejně stará jako lidstvo samo. Antiku můžeme bez přehánění označit za zlatý věk věštění. Prakticky současně se vznikem řeckých městských států vznikala také organizovaná centra věštění – věštírny. Způsoby věštění byly různé, ale většinou o nich máme jen rámcovou představu. Nemůže za to jen dlouhý časový úsek, který nás od činnosti věštíren dělí. Ve věštírnách promlouval k pozemšťanům bůh a mechanismy, které oznámení jeho vůle zprostředkovaly, drželi kněží v tajnosti. Kromě uchování aury tajemství a působení nadpozemských sil k tomu měli i dobré důvody ekonomické – věštírny a s nimi spojené chrámy byly velmi výnosnými podniky.
Dnes většinou chápeme téměř jako synonymum pojmu věštírna jméno Delfy (Delfoi). Z mnoha důvodů je to logické, ale trochu nespravedlivé vůči věštírnám jiným. Ve starověku totiž nebyly Delfy zdaleka jediným místem, kde se návštěvníkům zjevovala budoucnost. K nejstarším patřila Diova věštírna v Dódóně, kde se otázky psaly na tenké kovové destičky a odpovědi zpravidla v jednoduché podobě „ano“ či „ne“ se získávaly ze šumění posvátného Diova dubu. Ten byl navíc obklopen kruhem trojnožek, na nichž stály bronzové kotle. Zvuky vznikající za větru dotykem zavěšených zvířecích kostí byly dalším projevem božské vůle. Nepříliš daleko od Dódóny se nacházela jedna z nejbizarnějších a způsobem manipulace s návštěvníky nejunikátnějších věštíren vůbec – Nekromanteion. Věštily tu stíny zemřelých, jež se návštěvníkům pomocí důmyslného technického zařízení přímo předváděly. Hráli je kněží, kteří jejich podobu stejně jako podrobnosti k položené otázce z nebohého návštěvníka získali během přípravného období, kdy byl tazatel udržován v přísném stravovacím režimu, pod vlivem hašiše, bez kontaktu s denním světlem, zato podstupující horké parní koupele střídané poléváním ledovou vodou. Věštírna byla považována za jeden ze vstupů do podsvětí a zasvěcena Hádovi a Persefoně. Asi 50 km severně od Atén se nacházel Amfiareion, věštírna a léčebna lákající především ty, kteří byli skeptičtí k rituálům velkých věštíren. Zasvěcena byla Apollónovu synovi Asklépiovi, bohu lékařství, a chrámový velekněz byl zároveň lázeňským šéflékařem, psychoterapeutem a vykladačem snů, které byly u hostů vyvolávány kombinací minerální vody, vína a halucinogenních rostlin. Téměř nic se neví o fungování věštírny v Lebadeii severozápadně od Théb, a to navzdory tomu, že ji osobně navštívil a popsal Pausaniás, řecký cestovatel a spisovatel z 2. století, autor desetidílné Cesty po Řecku, unikátního místopisného průvodce některými kraji středního Řecka a Peloponnésem. Pausaniás logicky respektoval zdejší tabu, a ač tu sám požádal Trofónia, Apollónova syna, o věštbu, události ve vlastní věštírně popsal jedinou obecnou větou: „Lidé uvnitř svatyně se nepoučí o budoucnosti stejným způsobem – někdo má vidiny, jiný zase něco slyší.“ V Pausaniově době byla lebadejská věštírna v lepším stavu než věštírna delfská. Slavné věštírny se nacházely i v Malé Asii. Nedaleko na jih od Milétu to byla Didyma, Apollónova věštírna plochou rozsáhlejší než delfská; průběh věštění tu v mnohém zřejmě Delfy připomínal, ale podrobností je známo málo. V římské době byla mimořádně proslulá další Apollónova věštírna v Klaru severně od Efesu. Slávu jí v roce 18 n. l. přinesla přesná předpověď smrti římského konzula Germania. V císařském období pak tvořily trojlístek reprezentativních věštíren Klaros, Didyma a Delfy. V průběhu věštění hrála v Klaru velkou roli voda ze svatého pramenu, ale o mechanismu není nic přesného známo.
Hlavním bohem, který byl přímo či prostřednictvím některého svého potomka spojený s většinou věštíren, byl Apollón, syn Dia a maloasijské bohyně Létó. Výsadní postavení, které delfská věštírna měla po většinu starověku, bylo výsledkem souhry několika okolností. Delfy byly svatým místem už od mykénského období, nejméně od 14. stol. př. n. l., kdy se zde uctívala mateřská bohyně Země Gáia, jejíž svatyni podle mýtů střežil had či drak Pýthón, který byl jejím synem. Už tehdy se zde nějakým způsobem věštilo a věštby zprostředkovávala ženská věštkyně. Někdy na konci doby bronzové byla svatyně na úpatí pohoří Parnássos zničena zemětřesením, ostatně jako v historii pak ještě několikrát. Její nový rozkvět zhruba v 8. stol. př. n. l. se časově shodoval s šířením Apollónova kultu, pocházejícího původně z Malé Asie, Řeckem. Apollóna a jeho sestru-dvojče Artemidu porodila Létó sedmého dne v měsíci na plovoucím ostrově Délu. Žárlící Héra si totiž na Diovi vynutila slib, že neposkytne Létě ani kousek místa na souši či na ostrovech, kde by mohla slehnout. Plovoucí ostrov, který neměl stálou polohu, se ale nepočítal… Při hledání vhodného místa Létu pronásledoval Pýthón poštvaný na ni Hérou, tedy vlastně svou matkou, neboť v postavě nejvyšší ženské bohyně řeckého pantheonu se znovu připomínal i prastarý kult matky Země. Apollón jej pak zabil, aby pomstil příkoří, které Pýthón působil jeho matce. Méně romanticky by se tento příběh dal vysvětlit jako popis toho, jak mladší antropomorfní božstvo (Apollón v lidské podobě) zatlačilo v Delfách do pozadí starší božstvo thériomorfní (Pýthón ve zvířecí podobě). Existuje také varianta, která vychází z Apollónova rozhodnutí, že chce zbavit lidstvo strachu z budoucnosti, a proto pro ně založí věštírnu. Apollón pak sestoupil na zem a dlouho nemohl najít vhodné místo, až ho jedna boiótská nymfa poslala do míst dnešních Delf, kde našel svatyni střeženou drakem. S řeckými mýty a bájemi je jedna potíž, díky níž jsou ale vlastně ještě více fascinující – prakticky každý příběh totiž existuje v několika verzích, třeba i dost odlišných a navzájem složitě propletených. A tak k původu Delf už jen hodně zjednodušeně dodejme, že po zabití Pythóna se kající Apollón naučil od boha Pana věšteckému umění a ovládl delfskou věštírnu, kde ponechal původní vykladačku věšteb Pýthii a přivedl k ní jako své první kněze krétské námořníky, které v podobě delfína zachránil na moři. Od delfína se také někdy odvozuje jméno místa, jindy zas od obludy Delfyny, družky Pýthónovy. Do věštírny začaly záhy proudit davy lidí ze všech koutů řeckého světa. Věhlasu Delf pomohla i další legenda o tom, že právě tady se nachází střed neboli pupek světa. Aby našel toto místo, vypustil Zeus z východního a západního konce světa proti sobě dva orly. Ptáci se setkali právě nad Delfami.
Městečko Delfy ležící asi 150 km severozápadně od Atén žije dnes stejně jako ve starověku ze své věštírny. Místo žadatelů o věštbu, státních vyslanců, jejich družin i běžných občanů z nejrůznějších míst Středomoří sem dnes přijíž…