Dubaj
Kdybychom navštívili oblast známou dnes jako Spojené arabské emiráty (SAE) před sto lety, spatřili bychom sluncem doběla rozpálenou řídce osídlenou pouštní krajinu, pár městeček a rybářských vesnic a v letních měsících čluny lovců perel při pobřeží. Tehdy zde žilo asi 80 000 obyvatel pocházejících ze 44 kmenů, z nichž asi desetinu tvořili nomádští beduíni. Málo přírodních zdrojů, extrémně vysoké teploty, tvrdé podmínky pro život. Jedinou zeleň představovaly nevelké oázy s palmou datlovou, jejíž plody tvořily společně se sušenými rybami a velbloudím mlékem základ jídelníčku místních obyvatel. A ještě před 50 lety se zdejší život ani zrnkem písku nepodobal životu dnešní generace žijící v blahobytu supermoderní městské společnosti.
Tradiční způsob života i kultura se soustředily kolem rybolovu, lovu perel a obchodování. Strategická poloha mezi Evropou a Dálným východem a zároveň mezi Rudým mořem a Indickým oceánem od nepaměti lákala obchodníky z Indie a Číny a neušla pozornosti evropské koloniální politiky. Již ve starověku kvetl obchod s oblastmi v povodí Indu, s Mezopotámií a Levantou. Texty z Mezopotámie se zmiňují o Maganu (dnešní SAE a Omán), kde se v pohoří Hadžar od rané doby bronzové (3000 př. n. l.) těžila a tavila měděná ruda. Měděné ingoty se pravděpodobně na oslech transportovaly do přístavů u Indického oceánu. Doklady o námořním obchodu pocházejí již z doby kolem roku 6000 př. n. l. Většina místních osad obchodovala při pobřeží Perského zálivu a s Persií. Hlavními vývozními artikly byly perly, sušené ryby, datle a sůl.
Prosperujícím obchodním přístavem, o kterém se zmiňují i historické texty, byl Džulfár (dnešní Ras al-Chajma), odkud pocházel slavný navigátor a kartograf Ahmad ibn Mádžid. Na Západě proslul jako rádce Vasca de Gamy, který v roce 1498 objevil námořní cestu do Indie kolem mysu Dobré naděje. Nicméně v roce 1507 Portugalci ve snaze ovládnout obchod s kořením a perlami dobyli Hormuzskou úžinu, Maskat, dnešní Bahrajn, již zmiňovaný Džulfár a mnoho dalších měst v regionu. Vojenské a obchodní aktivity Portugalců vydláždily cestu pro další expanzi a kolonizaci. Skutečným motivem bylo ovládnout lukrativní obchod s kořením v Indickém oceánu. Své zájmy se zde snažila prosadit i Osmanská říše a Peršané, později Dánové a Britové.
První historické zmínky o Dubaji pocházejí z roku 1800. Tehdejší osada s pevností byla stále považována za ománskou výspu. Dubaj i ostatní šejcháty byly pouhým seskupením kmenů a nebyly nikterak zorganizovány jako národní státy. Postrádaly hranice, fungující armádu, centrální řízení i existenci diplomatických vztahů. První krok učinila britská Východoindická společnost, která zprovoznila nové obchodní trasy do přístavů v Perském zálivu. Britské zájmy byly přirozeně trnem v oku arabským obchodníkům z rodu al-Qásimí. Byli to právě Britové, kteří v důsledku četných ataků na své lodě dali regionu nálepku „Pirátské pobřeží“.
Po první sérii mírových smluv podepsaných mezi lokálními šejky a Británií v roce 1820 si území vysloužilo mnohem přívětivější označení – „Smluvní Omán“ či „Pobřeží příměří“. Britové ovládli obchod v Perském zálivu, jejich nadvláda byla zpečetěna a fakticky trvala až do roku 1971. Již v prosinci 1819 zakotvila britská loď poblíž dubajského zálivu a o několik měsíců později podepsal Zájed bin Sajf bin Muhammad smlouvu s Brity. V této době byla Dubaj teritoriem kmenu Banú či Baní Jás (Bani Yas), jenž byl největší a nejvýznamnější v celém regionu. Od roku 1833 dodnes vládne v Dubaji rodina al-Maktúm (al-Maktoum). V roce 1853 podepsali šejkové s Brity „věčné námořní příměří“ s cílem zajistit klid na moři během perlové sezony. V roce 1892 se tzv. Výlučnou dohodou staly „Smluvní státy“ fakticky neformálním britským protektorátem. Oboustranně výhodné přátelství s Brity, stabilita moci vládnoucího rodu a vizionářství zdejších vládců nicméně předurčily Dubaj k tomu, aby se z malé nehostinné osady stala jedním z nejúspěšnějších a nejprogresivnějších měst na světě.
Perly a černé zlato
Britská obchodní iniciativa ve Smluvním Ománu byla velkou měrou podporována z lovu perel, které se získávaly primitivními metodami až do konce 20. let 20. stol. Osudný rok 1929 se citelně promítl také do obchodu s perlami. Ve stejné době Japonci uvedli na trh uměle vypěstované perly, kterými zaplavily světový trh. Následující desetiletí přinesla krušné chvíle. Nechce se věřit tomu, že lidé v Emirátech trpěli podvýživou a umírali hlady. Britové válčili v Evropě, Indové odpluli do Bombaje, první školy otevřené ve 20. letech byly zrušeny, Dubaj se vylidnila. Koncesi na těžbu ropy podepsal dubajský šejk Sacíd bin Maktúm s Brity již v roce 1937, o dva roky později ratifikoval vládce Abú Zabí, šejk Šachbút bin Sultán al-Nahján (al-Nahyan), smlouvu na 75 let trvající ropnou koncesi. Následovaly dohody s dalšími vládci, ale úspěchy v těžbě nepřicházely ani po roce 1945. Teprve v říjnu roku 1960 vydalo první černé zlato ropné pole Murbán-Báb v Abú Zabí. V Dubaji byla ropa objevena až v roce 1966. Dnes mají SAE jednu desetinu světových zásob ropy a čtvrté největší zásoby zemního plynu na světě. Objevení ropy se stalo mezníkem v dějinách a cestou z chudoby k prosperitě a bohatství. Zemi přineslo nejen rozvoj infrastruktury, zdravotní péče, vzdělání a ekonomický blahobyt, ale i velké sociální změny, odklon od tradičního způsobu života a hodnot, příliv západních technologií. Příliš se nehovoří o tom, že otroctví bylo v SAE formálně zrušeno teprve v roce 1963. Na tuto část dějin nejsou Emiráťané hrdí, nicméně poukazují na to, že „sluhové“ nejčastěji afrického původu byli součástí rodiny, což bylo stvrzeno tím, že všem bylo v roce 1971 uděleno občanství.
Když se sešli šejkové
Britové drželi území SAE v izolaci. Z dnešního pohledu je šokující, že ještě v 60. letech 20. stol. bylo více než 70 % obyvatel negramotných, lidé se v průměru dožívali sotva 50 let a v zemi neexistovala jediná univerzita. Na druhé straně tato strategie trochu paradoxně zajistila stabilitu a připravenost země na jednu z nejrychlejších modernizací v dějinách. Už v roce 1952 byla vytvořena Rada Smluvního Ománu, které předsedal britský konzul a od roku 1965 šejk Saqr bin Muhammad al-Qásimí z Ras al-Chajma. Vládcové jednotlivých šejchátů se scházeli dvakrát ročně, iniciovali vzájemnou spolupráci a pracovali na schématech rozvoje zejména v oblasti zdravotní péče a vzdělání. V roce 1968 Velká Británie oznámila, že roku 1971 plánuje odchod z regionu. Bylo třeba nahradit britskou správu a navázat diplomatické a ekonomické vztahy s jinými zeměmi. Zde má svoje kořeny jedinečné multikulturní společenství, jehož obdobu lze najít snad jen v Singapuru a na ostrově Mauricius. Dnes žije v SAE více než 200 různých národností. Kulturní rozmanitost a náboženská tolerance fungují na základě rovnosti a nesmírně obohacují různé aspekty každodenního života.
Dne 18. 2. 1968 se sešli na hranici svých území kvůli sjednocení vládce Abú Zabí šejk Zájed bin Sultán al-Nahján a vládce Dubaje šejk Rášid bin Sacíd al-Maktúm. Na další schůzku, která se konala o týden později, byli přizváni zástupci ostatních regionů a také čelní představitelé Kataru a Bahrajnu. Byla vytvořena Unie arabských emirátů, ze které ale státy Bahrajn a Katar nakonec odstoupily a vyhlásily nezávislost. Druhého prosince 1971 se zrodila federace šesti států (Abú Zabí, Dubaj, Šardža, Adžmán, Fudžajra, Umm al-Quwajn), ke které se přidal 10. 2. 1972 Ras al-Chajma. SAE byly ještě téhož měsíce přijaty do Ligy arabských států a do OSN. Prvním prezidentem federace byl zvolen vlivný, oblíbený a dodnes všemi uctívaný šejk Zájed, „otec národa“, vynikající diplomat, bojovník za práva žen a zastánce pokroku. Abú Zabí se stalo dočasným hlavním městem federace, což bylo definitivně potvrzeno v roce 1996.
Spojené arabské emiráty
Každoročně 2. prosince se v zemi pořádají bouřlivé oslavy dne sjednocení. Tento klíčový svátek odkazuje na úspěšný příklad sjednocení v arabském světě, vzdává hold beduínskému původu obyvatel a šejku Zájedovi. Oslavy jsou doprovázeny bohatým kulturním programem, vojenskými přehlídkami, koncerty, ohňostroji, folklórními představeními. Celá země se zahalí do národních barev – zelené, červené, bílé a černé.
Spojené arabské emiráty (al-imárát al-carabíja al-muttahida) leží v jihovýchodním cípu Arabského poloostrova při pobřeží Perského zálivu. Na pevnině sousedí s Ománem a se Saúdskou Arábií, námořní hranici sdílejí s Katarem a Íránem. Země, která je konstituční monarchií, patří i přes tradiční konzervatismus k nejliberálnějším státům v regionu. Je federací sedmi emirátů se stejnojmennými hlavními městy (pro většinu z nich lze použít označení městské státy).
SAE se prezentují jako národní stát s vlastní vlajkou, státním znakem a hymnou. Přestože neexistují fyzické hranice mezi jednotlivými emiráty, které spojuje stejné kulturní dědictví, jazyk i měna, každý z nich má svoje specifika (geografická i sociální), vlastní legislativu a nezávislého vládce (zastoupení různých královských rodů v rámci státu).
Hlavou státu je šejk Chalífa bin Zájed al-Nahján, který je zároveň vládcem emirátu Abú Zabí, náčelníkem generálního štábu a zastává další vysoké funkce. Viceprezidentem, premiérem a ministrem obrany je šejk Muhammad ibn Rášid al-Maktúm, který je prezidentem emirátu Dubaj. Rozloha SAE činí 83 600 km2. Počet obyvatel překročil v roce 2021 hranici 10 milionů. Rodilí Emiráťané tvoří pouze 11,5 % obyvatel, zbytek představují přistěhovalci a cizinci, kteří zde žijí a pracují (dočasně nebo trvale). Nejvíce jsou zastoupeni Indové, Pákistánci, Bangladéšané, Íránci a Filipínci. V zemi pobývá také velké množství Arabů z jiných arabských zemí, Britové a Afričané. Ekonomicky motivovanou novinkou z roku 2021 pro zahraniční investory, podnikatele, lékaře, specialisty, vědce, umělce a jejich rodiny je možnost získat emirátský pas, který patří v rámci globální mobility mezi nejlepší na světě.
Většina nápisů a upozornění v silničním provozu, na úřadech nebo v obchodech je stejně jako menu v restauracích dvojjazyčná (anglicky a arabsky). Spisovná arabština je jazykem médií, v Emirátech se stejně jako v každé arabské zemi hovoří lokálním dialektem. Mladá generace Emiráťanů navštěvuje britské a americké školy a někteří arabští teenageři hovoří pouze anglicky a arabština přestává být jejich mateřským jazykem.
Oficiálním náboženstvím v SAE je islám, zákon postihuje rouhání, odpadlictví od víry či obracení na jinou víru. Jiná náboženství než islám není povoleno veřejně propagovat, jsou však tolerována. Rozšířený je hlavně hinduismus, v zemi funguje řada hinduistických chrámů a svatyní i kostelů různých křesťanských církví. Muslimy svolává k modlitbě pětkrát denně z reproduktorů minaretů mešit tzv. ázán. Přesný čas se liší podle pozice slunce. Pátek je tradičně vyhrazen modlitbám a je dnem pracovního klidu. Ramadán je pohyblivý svátek, který se řídí podle islámského lunárního kalendáře, proto každý rok připadá na jiné období. Je to především čas půstu, od svítání do setmění by se muslimové měli vyvarovat veškerého jídla, pití, kouření, ale například i sexuálního styku. Ramadán je zajímavý tím, že probíhají různé trhy a výprodeje a večerní ramadánové bufety iftáry, které jsou skvělou příležitostí ochutnat arabské speciality a nápoje, jež nebývají v restauracích na běžném menu. Během ramadánu se často vztyčují stany pro společné hodování, je to období charity, pokory a míru. Jeho vyvrcholením je třídenní svátek cíd al-fitr. V posledních letech se pravidla s ohledem na turisty uvolňují a například stravovací zóny v nákupních centrech zůstávají otevřeny pro konzumaci jídla i přes den.
S trochou nadsázky lze říci, že na to, k čemu Evropa potřebovala 200 let, stačilo Emirátům pouhých dvacet. SAE jsou dnes ekonomickým a obchodním centrem globálního významu. Monarchie si je vědoma toho, že zásoby ropy a zemního plynu nejsou nevyčerpatelné, důraz se klade na infrastrukturu, služby a zahraniční investice. Klíčové je odsolování mořské vody a investice do obnovitelných zdrojů. Pro Dubaj, která se stala nepostradatelným leteckým uzlem mezi Evropou a Dálným východem, je stěžejní cestovní ruch. Celý svět obdivuje přeměnu pouště ve fascinující metropole, futuristický urbanismus, sofistikované ekologické projekty a sci-fi technologie. Plánem pro blízkou budoucnost je vyslat vesmírnou sondu na Mars.