Dubrovník

Láska na celý život

V Dubrovníku je úplně všechno – středověká historie, dalmatská uvolněnost, filmové lokace, šílený turistický ruch, nejdražší filigránové šperky v celém Chorvatsku, předvádiví zmrzlináři. Cokoliv chcete, máte na dosah.

Pojďte se mnou, dám vám návod, jak si tohle město, už od roku 1979 součást Světového dědictví UNESCO, zamilovat a hlavně ho milovat po desetiletí pořád stejně. Jsou tu totiž místa a atmosféra, které se nemění. Prozradím vám, co se v nejrůznějších průvodcích tak úplně nepíše.

Dubrovník býval v minulosti velkým rivalem Benátek. Obě města usilovala o stejný cíl – dobře obchodovat. Používala k tomu podobné ekonomické i politické metody, ale do vínku dostala rozdílné přírodní dispozice. Benátky jsou rovina obklopená mořem. Dubrovník v sobě díky rozervaným skaliskům a útesům jedinečným způsobem spojuje drsnou divokost a nonšalantní eleganci. Na každém kroku tu jsou cítit dějiny obranných válek, zasloužených vítězství, racionální politiky i hrdé výjimečnosti. Každý panovník široko daleko si přál ovládat Dubrovník. Už ve 12. stol. byl Dubrovník do značné míry samostatným městským státem, ve 13. stol. se sice dostal pod benátskou svrchovanost, ale od poloviny 14. stol. Dubrovnická republika úspěšně odolávala všem tlakům, byť musela platit tribut tureckému sultánovi. Ovládnout ji se ale nakonec podařilo až Napoleonovi, a to spíše díky souběhu různých historických událostí než vojenské síle. Do historické části města se obvykle přichází od západu po hlavní třídě Stradun, označované někdy také jako Placa, fotogenické jako málokteré jiné místo. Vstoupíte nejspíš hlavní Pilskou branou a chtěli byste, aby ta nádhera před vámi kompletně rozkvetla, jak je to často vidět na fotkách. Dovoluji si ale připomenout, že ty nejkýčovitější snímky, na nichž se ošlapaná mramorová dlažba leskne jako zrcadlo, jsou pořízeny většinou v noci nebo v zimě. Zkušený cestovatel ví, že k tomu, aby si užil ta nejvytíženější místa, musí je navštívit v době, která masové turistice moc nevyhovuje. Je to jednoduché, stačí si ráno přivstat, nebo sem nejezdit ve vrcholné turistické sezoně.

Hned na začátku třídy Stradun narazíte na obrovskou fontánu. Onofriova kašna pochází z dob, kdy pitná voda bývala ve městech vzácná. Kašna této velikosti byla jednoznačně atributem neobyčejného blahobytu. Své jméno dostala po svém staviteli, který v polovině 15. stol. přivedl vodu do města. Onofrio della Cava postavil několikakilometrový vodovod a hned dvě různé kašny. Do téhle velké přitékalo 70 l vody za sekundu. Dodnes je možné se ve fontáně čvachtat. Pro mne je to největší zázrak v celém městě.

Ještě než se vydáte obdivovat barokní domy na hlavní třídě, zastavte se ve františkánském klášteře skoro naproti zmíněné kašně. Začal se stavět už v roce 1317, a klášterní lékárna tak patří k nejstarším dochovaným lékárnám v Evropě. Mniši v ní připravovali léky až do roku 1901, dnes je součástí klášterního muzea. Moje osobní doporučení ale míří také do rajské zahrady, která se dochovala v téměř stejné podobě, v jaké byla kolem roku 1360 vytvořena. Můžete se tam dosyta oddat přemítání, rozjímání a meditování. A k tomu vám pomáhej prohlížení hlavic sloupů. Každá je jiná, všechny bohatě zdobené nejrůznějšími ornamenty, květy, zvířaty, symboly. Je to intimně překrásné.

Naprostou povinností pro každého turistu jsou dubrovnické hradby – a nejlepší by bylo, psát to s vykřičníkem. Důvodů, proč se na ně vypravit, je mnoho. Do popředí se v posledních letech prodral fakt, že posloužily jako kulisy pro seriál Hra o trůny. Hradby jsou dlouhé skoro 2 km a na mnoha místech se z nich můžete pokochat výhledy na střechy nebo do úzkých uliček. Nejspíš nevynecháte selfíčko, kde v pozadí bude Tvrđava Lovrijenac neboli pevnost sv. Vavřince. Tímhle pohledem na pevnost zůstávám vždy uchvácena. Už jen to, jak se tam dostal stavební materiál je nepochopitelné. Úžina mezi hradbami starého města a skaliskem s pevností se často označuje jako „dubrovnický Gibraltar“. Když je příjemné počasí, hlavně ne moc vedro, dá se procházka po hradbách protáhnout na celý půlden. Každý jejich metr je krásný.

Hra o trůny podnítila novou silnou vlnu zájmu o Dubrovník. Nebyly to jenom hradby, které se v seriálu objevily. Město totiž představovalo Královo přístaviště, hlavní město Západozemí. Většina záběrů z tržišť v Králově přístavišti vznikala v ulicích kolem dominikánského kláštera, v seriálu si zahrály také pevnosti sv. Vavřince a Bokar, Pilská brána i park Gradac hned vedle historického centra a ulicí hanby, kterou musí projít na důkaz svého pokání královna Cersei, se stal Stradun společně s ulicí sv. Dominika. Dubrovnická turistická rada dokonce vydala speciální mapu seznamující se všemi lokacemi.

V roce 1667 postihlo Dubrovník silné zemětřesení, při kterém zahynulo asi 5000 jeho obyvatel a po němž se z něj stalo hlavně barokní město. Když se pozorněji zadíváte na domy na Stradunu, zjistíte, že si jsou nápadně podobné. Tenkrát nebyl čas na hrdinství, prostě se muselo stavět. I pravoúhlé křížení ulic napovídá, že středověké město zmizelo v troskách.

Na východním konci Stradunu stojí zvonice, k níž se těsně přimyká z jedné strany palác Sponza neboli Divona a z druhé Knežev dvor neboli Rektorský palác. Tady sídlili správci zmíněné Dubrovnické republiky. Rektorký palác není jen překrásná stavba, ale také otevřená učebnice demokracie. Do rezidence vstupoval správce maličkými dveřmi. Ty byly symbolem toho, že správci jsou zvoleni, aby konali službu pro ostatní, a nikoli, aby se na ně vytahovali. Pozoruhodná je i skutečnost, že po celé funkční období pracovali bez možnosti styku s vlastní rodinou a přáteli, kteří by je rozptylovali.

Naproti paláci Sponza stojí kostel sv. Blažeje (Sveti Vlaho) z roku 1715. Na hlavním oltáři zaujme zajímavá pozlacená socha městského patrona z 15. stol., která drží v rukou miniaturní model města z doby před zemětřesením v roce 1667. Svátek sv. Blažeje se slaví 3. února velkým procesím a od roku 2009 je tato slavnost zapsána na seznamu Nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Před kostelem určitě nepřehlédnete Rolandův sloup, u kterého se snad každý turista musí nechat vyfotografovat s průčelím kostela za zády. Vyfotit vás musí ale někdo jiný, na selfíčko je pro tuto kompozici ruka krátká. Roland, mytický rytíř z doby Karla Velikého, prý podle legendy ubránil Dubrovník před Saracény, což je asi báchorka. Doloženou realitou je fakt, že se v těchto místech uzavíraly obchody a Rolandovo předloktí se používalo jako délkový etalon. Pár desítek metrů odtud nemohou milovníci sakrální architektury vynechat katedrálu Nanebevzetí Panny Marie (Velika Gospa). Dnešní barokní chrám vznikl až po zemětřesení, ale podle legendy věnoval peníze na stavbu první katedrály Richard Lví Srdce, jehož loď ztroskotala u Dubrovníku při návratu z třetí křížové výpravy a anglický král se tímto způsobem rozhodl poděkovat za záchranu svého života.

Kde v Dubrovníku posedět u kávy? Těžká otázka. Všechna turisticky hojně navštěvovaná místa mají sklon k tomu, aby se tam služby dostávaly na nejnižší únosnou úroveň. Přitom v celém Chorvatsku, nejen na pobřeží, je obecně radost chvíli posedět, jen tak koukat kolem sebe, upíjet kávu a nechat volně plynout čas. Zkušenému cestovateli není třeba připomínat, že má vynechat všechny kavárny na hlavní třídě a v jejím nejbližším okolí. Město se dynamicky mění, a tak vám nemůžu dát zaručený tip. Můžu ale poskytnout radu kavárenské povalečky – hledejte podniky, jejichž venkovní nábytek není designový, ale normálně opotřebovaný, jejichž obsluha se netváří prkenně servilně, ale normálně jako v práci, a kde nesedí perfektně nalíčené turistky se svými chodícími kreditkami, ale raději trochu rozjívená místní mládež nebo muži s retkem na rtu, tam máte naději na nasávání místní atmosféry včetně dobré kávy.

V ulicích před Rektorským palácem narazíte na trhy s místním zbožím. Prodávají se tu nejrůznější dobroty, levandule nebo vyšívané ubrusy; autentické je to v mezích možností, včetně zdejších kaváren, odkud můžete při troše štěstí přihlížet místní atrakci. Kolem poledne se začíná nad okolními střechami shromažďovat holubí letka. Za chvíli se odkudsi vynoří dobrodinec, který jim nasype zrní. Je to atrakce, kterou si Dubrovník hýčká a která je nejspíš též symbolem jeho věčné rivality s Benátkami.

Vnitrozemce vždy fascinuje moře, a tak je dobré zakončit návštěvu města ve starém přístavu. Je tam nesrovnatelně méně lidí, lehce tam fouká a spousta historek ho spojuje se slávou starých časů. Přístavu dominuje pevnost sv. Jana, opravdu přísná stavba. Prý se od ní natahovaly řetězy k protější věži sv. Lukáše, aby se v dobách ohrožení zabránilo vplutí cizích lodí. Do Dubrovníku se dostanu tak jednou za pět sedm let. Vždycky sem zajdu a zkouším si představit ty manévry se řetězy, ale moje fantazie je na to krátká.

Dubrovník
Shopping Cart