Fontainebleau je zhruba šestnáctitisícové město v mírně zvlněné krajině jižně od Paříže, proslavené jedním z nejvýznamnějších francouzských zámků. Především však je to uměleckohistorický pojem – vyslovíme-li jméno Fontainebleau, je to v souvislostech francouzské kultury stejné, jako kdybychom v Itálii hovořili o Florencii. Oboje znamená renesanci a pak manýrismus, v němž Fontainebleau sehrálo významnou roli v kulturní orientaci celé země.
Původně zde býval lovecký zámeček, od centra Paříže vzdálený sotva 70 km, kam se francouzští vladaři jezdili oddávat zábavě už od sklonku středověku. Nejpozději ve 12. století si tu, uprostřed lesů nad klikatícími se záhyby Seiny, postavili hrádek, připomínaný poprvé v roce 1137 a nazývaný prostě podle nedaleké „modré“ studánky (fontaine bleue) anebo studánky s „krásnou vodou“ (belle eau): Fontainebleau. Až na půvab francouzštiny to však byl název spíše obvyklý než nějak originální – stačí si vzpomenout na všechny ty Krásné Studánky, Schönbrunny, Hellbrunny a další jim podobné na našem kontinentu. A docela běžné byly i stavební dějiny zámku.
Ve 13. století, za vlády Ludvíka IX., byl hrádek přestavěn na pevný hrad s obvyklou obytnou věží (donjonem) chráněnou kamennými hradbami. V této podobě přetrval až do období Františka I. (1494–1547), který jej nahradil velkolepou novostavbou v duchu nového uměleckého i životního slohu – renesance.
Postavení renesance ve Francii nebylo tak tradiční, jak by se na první pohled zdálo. Francie zpočátku, podobně jako ostatní evropské země, jen zvnějšku a spíše pasivně přihlížela změnám probíhajícím v 15. století v Itálii, zejména ve Florencii, a pokud i sem pronikly jejich odlesky, byly to případy velmi sporadické. Ostatně ani většina samotné Itálie na tom nebyla jinak a k prvním zemím, kde byla renesance skutečně přijata jako nový sloh, nepatřily tradičně dominantní oblasti západní Evropy, ale – kupodivu – italsky orientované Uhry Matyáše Korvína a jagellonské Polsko! Jen díky tomu (a budínským kameníkům) můžeme pyšně říci, že například portál tovačovského zámku, stejně jako okna Vladislavského sálu v Praze (z let 1492 a 1493) jsou starší než nejstarší renesanční památky v celé Francii…
Poprvé, zato však velmi energickým způsobem, se Francouzi dostali do styku s italskou renesancí na sklonku 15. století, kdy na trůn nastoupil první z trojice panovníků, jejichž mocenské zájmy a válečné aktivity v Itálii z nich posléze učinili významné mecenáše nového slohu. Byli to Karel VIII., Ludvík XII. a Fran…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Francie – památky UNESCO