Havajské sochy
Náboženství původních obyvatel Havaje, které vycházelo z tradiční polynéské mytologie, obsahovalo širokou a pestrou škálu božstev. Na vrcholu pyramidy se nacházela mocná čtveřice: Ku – univerzální bůh řádu světa, Lono – bůh úrody a míru, Kane – bůh stvoření lidského pokolení a Kanaloa – bůh podsvětí. Pod nimi stálo čtyřicet dalších nižších bohů, kteří byli odpovědni téměř za jakoukoliv aktivitu na Havajských ostrovech. Nejznámější z nich byla Pélé – bohyně ohně a vulkánů, která snad nejvíce ze všech podřízených bohů dávala o sobě vědět, a snad právě proto je jí věnována podstatná část havajské mytologie. Zatímco většina ostatních bohů byla v období havajské kolonizace rychle překonána bohem křesťanským, Pélé zůstala výjimkou. Její domov na dně jedné z nejaktivnějších sopek naší planety Kilauei patří k velmi pozoruhodným místům. Jestliže ostatní havajští bohové upadli v zapomenutí, Pélé dělá vše proto, aby se to v jejím případě nestalo.
Horká skvrna
Podstatná část světových vulkánů se nachází v kontaktních místech zemských litosférických desek. Typickou ukázkou je tzv. ohnivý kruh, který obkružuje celou pacifickou litosférickou desku. Havajské ostrovy jsou jednou ze záhadných výjimek, protože se nacházejí nad horkou magmatickou skvrnou téměř v geografickém středu této pacifické kry. Stejně jako například horká skvrna (hot spot) pod Yellowstonským národním parkem, i ta havajská je výsledkem určité anomálie. Není úplně jasné, zda vznikl oslabením desky, či kvůli vysokému výskytu radioizotopů, každopádně se roztavené magma přiblížilo k povrchu na pouhých 52 km, čímž způsobilo periodickou vulkanickou činnost v pozvolna se posunujícím masivu pacifické desky. V průběhu milionů let zde vznikla řada sopek – započítáme-li důsledně i podmořská torza za posledním atolem Kure, dosahují dnes až k Aleutskému příkopu u východního pobřeží Kamčatky ve vzdálenosti 5800 km. Včetně vyhaslých podmořských sopek je těchto vulkánů několik desítek.
Současná poloha horké skvrny je někde pod východní částí Hawaii, Velkého ostrova, který je jednou z nejaktivnějších sopečných oblastí na světě. Sopka Kilauea je od roku 1983 v nepřetržité činnosti v podobě periodických erupcí a produkuje nejdéle zaznamenaný výlev lávy za posledních šest století.
Ostrov Hawaii však není posledním slovem, které vulkanické síly havajského hot spotu vyřkly. Přibližně 35 km od jeho východního pobřeží se v hloubce necelého kilometru nachází vrchol podmořské sopky Loiihi. Tento vulkán vyrůstá ze dna oceánu již 400 000 let a patří k adeptům na další havajský ostrov. Vědci odhadují, že mořské hladiny dosáhne v rozmezí příštích deseti až sta tisíce let.
Vyhaslí velikáni
Velký ostrov je tvořen pěti vulkány, z nichž pouze Kohala na severním okraji se považuje za vyhaslou, Mauna Kea má statut dřímající sopky a ostatní tři – Hualalai, Mauna Loa a Kilauea – jsou sopkami aktivními. Mauna Loa je vůbec nejmasivnější sopkou světa ve smyslu objemu a pokryté plochy. Jen tato samotná hora tvoří více než polovinu Velkého ostrova a její objem byl spočítán na 75 000 km3 hmoty! Pro srovnání její hmotnosti se často uvádí, že je těžší než celé pohoří Sierra Nevada, které se táhne na hranici Kalifornie a Nevady.
Všech pět sopek Velkého ostrova patří stejně jako většina ostatních v souostroví k tzv. štítovým sopkám. Vznikaly pozvolnými výlevy velmi tekuté lávy a vytvořily hory s doširoka roztaženými základnami a pozvolnými svahy. Hlavním stavebním kamenem sopky je čedičová láva, která nese havajský název pahoehoe, obsahuje vysoké procento rozpuštěných plynů a naopak velmi nízký podíl oxidu křemičitého. Díky tomu má velmi nízkou viskozitu a při patřičně vysokých teplotách (1100–1200 ºC) teče stejně rychle jako hustá kapalina. Když ztuhne, vytváří provazcovitou strukturu, jakou můžeme dodnes najít na mnoha místech Velkého ostrova.
Druhým typem lávy je a’a – rovněž čedičová, ale s vysokým obsahem oxidu křemičitého, který zvyšuje její viskozitu, a tím zpomaluje její pohyb terénem. Díky tomu se proud lávy na svém čele spíše odvaluje a obsahuje mnoho chladnoucích částí, které pak vytvářejí charakteristickou těžko průchodnou strukturu lávového pole. Říká se, že název této lávy vysloví každý cestovatel ve chvíli, kdy se při putování po lávovém poli neopatrně dotkne jeho ostrého povrchu.
Mauna Loa je jen o 36 m nižší než její soused Mauna Kea, ale je o mnoho aktivnější. Zatímco Mauna Kea měla svoji poslední erupci před víc…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Havaj