Trek do základního tábora nejvyšší hory světa právem patří k nejoblíbenějším horským túrám v Nepálu. Kraj Khumbu pod Everestem je bez nadsázky jedno z nejkrásnějších míst na Zemi. Hrdí, svobodomyslní a podnikaví Šerpové, kteří zde žijí, navíc trekařům poskytují natolik komfortní služby, že si v Himálaji budete připadat jako v bavlnce.
Patříte-li k milovníkům hor, určitě jste někdy zatoužili stanout na „třetím pólu“ – nejvyšším místě světa, Everestu. Anebo ho alespoň pěkně zblízka vidět. Zatímco pro výstup k vrcholu dnes potřebujete přinejmenším hromadu peněz, skvělou fyzickou kondici a hlavně odhodlání hraničící s šílenstvím, trek do základního tábora může absolvovat každý, kdo není připoután k invalidnímu vozíčku, vydrží trochu nepohodlí a nebojí se chladných nocí. Vždyť ve kterých světových velehorách si můžete levně pronajmout nosiče, který za vás odnese všechny vaše věci? Najdete tu nespočet čajoven a nocleháren, tzv. lodží, které jsou sice vybaveny skromně, ale lůžko a stravu v nich dostanete. Jarní a podzimní sezona se vyznačují vesměs hezkým počasím bez srážek, přes den bývá poměrně teplo, pouze v noci se ve vysokých polohách setkáte s mrazy. Kraj Šerpů není jen krásný, ale též nesmírně přívětivý.
Let do Lukly
Místem, kde trek k Everestu začíná i končí, je Lukla, letiště s velmi špatnou pověstí. O týden delší trasu z vesnice Džiry, kam se lze z Káthmándú dostat po celodenní jízdě autobusem, volí jen ti, co mají dost času. Letiště Lukla nechal vybudovat první dobyvatel Everestu sir Edmund Hillary v 60. letech minulého století. Potřeboval tehdy do kraje pod Everestem dopravit značné množství stavebního materiálu pro školu, kterou stavěl jako poděkování za pomoc Šerpů při dobývání nejvyšší hory světa. Šerpové byli tehdy zcela závislí na zemědělství a svou půdu nechtěli prodat. Jediné, co americký dobrovolník James Fisher, který projekt vedl, dokázal sehnat, byl svažitý pruh půdy v hlubokém údolí u vesnice Lukla. Celé měsíce pak s šerpskými pomocníky čistil a urovnával budoucí ranvej bez použití jakékoliv mechanizace. Nakonec na místě uspořádal velkou taneční slavnost, během níž stovky mladých Šerpů přistávací plochu doslova udupaly. Inspektor nepálského Úřadu pro civilní letectví, který do Lukly po několika týdnech pěšky dorazil, však odmítl letiště schválit. „Zde nikdy žádná letadla přistávat nebudou,“ vyjádřil se prý tehdy rezolutně. Souhlas s provozem byl udělen až po Hillaryho intenzivním naléhání na nepálskou vládu. Dnes už má letiště asfaltovanou ranvej a mohou se na něm odbavovat až čtyři letouny současně. Spíše než nehody je tu třeba se obávat nepřízně počasí, která může přerušit provoz až na několik dní. Dostatečná časová rezerva a náhradní plán pro případ, že se do Lukly nebude létat, jsou při treku pod Everest naprostou nutností.
Absolvuji chaotické odbavení na káthmándském vnitrostátním letišti a nastupuji do letitého letounu Twin Otter kanadské výroby, který pojme devatenáct pasažérů a dokáže přistávat a startovat na velmi krátkých drahách. Turbomotory zavrčí a letoun rychle začne nabírat výšku. Vidíme zvlněnou krajinou středního Nepálu, překrásné textury terasovitých políček, zalesněné kopce i hluboká údolí. Silnic je pod námi poskrovnu, převažují polní cesty a pěšiny spojující roztroušené vesničky a samoty. Slunce rozhání ranní mlhy, což je dobré znamení.
Těsně před přistáním v Lukle trup letadla téměř olízne špičky stromů v tříapůltisícovém průsmyku a pilot zahájí prudký sestup. V tuto chvíli již není návratu, letadlo může buď úspěšně přistát, nebo se rozbije o protější svah. Z předního okénka vidím, jak se podezřele krátký pruh asfaltu přibližuje, a v mžiku poměrně hladce přistáváme. Ranvej měří 460 m a stoupá do kopce, který pomáhá letadlo zbrzdit.
Lukla je poměrně blahobytná vesnička. Půda je zde úrodná a zimy nebývají zdaleka tak kruté jako ve výše položeném kraji Khumbu nad Namčhe Bazárem. Díky příjmům z cestovního ruchu si zdejší Šerpové žijí výrazně nad poměry obyvatel jiných horských oblastí Nepálu. Dvoupatrové, dobře udržované kamenné domky s modře nebo červeně vymalovanými okenními rámy, barevné modlitební kameny popsané zbožnými mantrami, svěží zeleň, zdravě vypadající, usměvaví lidé. V Lukle je dokonce elektřina a díky letišti mohou místní bez potíží zaplňovat své domácnosti televizory, chladničkami, splachovacími záchody a dalšími výdobytky naší civilizace, které by v samém srdci Himálaje člověk nečekal.
Dopravní zácpa na horských stezkách
První den míříme do vesničky Džórsale u říčky Dúd Kósí, vzdálené asi 15 km. Nejdříve sestoupíme o 300 m níž a pak postupně vystoupáme zpět do výšky 2850 m n. m. Cesta chvílemi vede hustým lesem, jindy ji lemují políčka, než nás modlitební zídka upozorní, že vcházíme do další vesničky
Stezka je dobře udržovaná, zpevňovaná neotesanými kameny, jež občas z jejího povrchu nebezpečně ční a hrozí zakopnutím všem romantikům, kteří by se zahleděli na monumentální šestitisícové štíty lemující údolí. Místním nosičům se nic takového nemůže stát. Čelní popruh, na kterém své nadměrné náklady nosí, je totiž nutí ohýbat hlavu k zemi, a tak vidí jen pár metrů před sebe.
Nosiče budete potkávat všude na cestě – drobné, vyhublé, staré, mladší i velice mladé, většinou s nohama prohnutýma do o, jak se pachtí s neuvěřitelným nákladem masa, rýže, nápojů, kanystrů kerosinu, stavebního materiálu i živé drůbeže a dalších věcí naložených v proutěných koších dókó. Někteří si pomáhají dřevěnou holí ve tvaru T, kterou zastrčí jako oporu pod nůši, kdykoliv už nemohou dál a potřebují si vydechnout. Stezku, úzkou právě tak, aby se dva protijdoucí lidé mohli pohodlně vyhnout, s námi dále sdílejí jaci, přesněji řečeno dzo – kříženci jaků a běžných krav. Pokud se před vámi zpoza zatáčky vynoří toto rozložité rohaté stvoření notně obtížené nákladem, nezbývá než klidit se z cesty a počkat, až celá karavana projde.
Pestrou směsici lidí putujících po horských stezkách ještě doplňují Khampové, resp. Tibeťané s červeným střapcem zamotaným do dlouhých umaštěných vlasů. Přes průsmyk Nangpa-la (5740 m n. m.) sem tito houževnatí obchodníci nosí vše, co jsou Šerpové ochotni kupovat – rádia s diodami zářícími všemi barvami, sluneční elektrické články s akumulátory, nevkusně vyšívané polštářky pod zadek z čínské velkovýroby, fleecové oblečení a mnoho dalšího.
A samozřejmě jsou tu i další turisté jako vy. Jen tento den s námi vyráží nejméně padesát souputníků ze všech možných koutů světa. S mnohými z nich se budeme potkávat na horských stezkách i v lodžích po celou dobu treku. Asi polovina cizinců cestuje individuálně, jen s doprovodem nosiče či bez něj. Jsou zde ale i větší výpravy s celým ansámblem nosičů, kuchařů a pomocného personálu. A tak spíše, než abych si cestou do Džórsale užíval malebné krajiny a kochal se zurčícími vodopády na četných potůčcích napájejících říčku Dúd Kósí, zaměstnával jsem se hlavně kličkováním v tom neskutečném hemžení lidí a zvířat, pro které byla stezka, přes veškerou snahu šerpských cestářů, přece jen trochu úzká.
Khumbu – posvátné údolí v Himálaji
Oblast Khumbu pod Everestem začíná vstupem do metropole Namčhe Bazár. Ten se rozkládá se v podivuhodném přírodním amfiteátru nad hlubokým údolím říčky Bhóté Kósí přímo naproti monumentální šestitisícovce Kongde-ri. Khumbu patří k nejvýše položeným celoročně obydleným oblastem na světě. Hlavní vesnice se nacházejí ve výškách od 3400–4100 m n. m. Tři tisíce Šerpů, kteří zde žijí, však kromě toho mají zimní osady v hlubokých údolích dravých říček, kde lze obdělávat půdu už tehdy, kdy ve vyšších polohách ještě leží sníh. Sídla ve výšce až 5000 m Šerpové zase využívali během léta a počátkem podzimu, když vyháněli svá početná stáda jaků na pastviny. Dnes se používají jako relativně komfortní ubytovny pro turisty.
Duchovním centrem Khumbu je klášter Tengbočhe, odkud je též nádherný výhled na Everest a další zasněžené vrcholy v okolí. Žije zde asi 60 mnichů, vedených opatem titulovaným Rinpočhe (Drahocenný), který je reinkarnací lamy, jenž v roce 1916 klášter založil. Mezi Šerpy, kteří si rozhodně nepotrpí na formální autority, je dnes zaručeně nejrespektovanější osobností a jeho názorům, ať se týkají morálky, obchodu, ekologie či problematiky tání ledovců, všichni bedlivě naslouchají.
Krása údolí Khumbu bere dech, ať už se díváte na útlý špičatý vrchol Ama Dablam (6856 m), ledovcové jezero Čola-tso, rozlehlý ledovec Khumbu nebo další šesti- až sedmitisícové vrcholy. Není se co divit, že místní Šerpové věří, že jejich údolí je posvátným útočištěm víry zvaným Bae-yul, jedním z několika vyvolených míst v Himálaji, kde světec Padmasambhava v 8. stol. ukryl tajné buddhistické učení, jež zde stále čeká na svého objevitele.
Výška, z které třeští hlava
Dívám se před sebe na kamenitou stezku, která se vine směrem k vrcholu jako had. Pomalu předsunuji levou nohu před pravou. Dělám krátké kroky, jen co noha nohu mine. Nadechnu se pěkně zhluboka a podržím vzduch v plicích. Další krok a zase nádech. Stoupám pomalu a vytrvale, nezastavuji se. V hrudníku i ve spáncích cítím pravidelný tlukot svého srdce. Nenamáhám se. Pohlédnu směrem k vrcholu. Zdá se být blízko, mohl bych tam být za pět minut? Jistě, mohl! Prodloužím kroky, zrychlím tempo…
Hloupý nápad. Po dvaceti metrech usednu na kámen. Srdce by se chtělo rozskočit, žádný nádech se nezdá dost hluboký, před očima se mi stmívá a hlava se točí… Dosud jsem důsledky vyšší nadmořské výšky a nižší koncentrace kyslíku ve vzduchu příliš nepociťoval. Až teď jsem si začal uvědomovat, jak se najednou rychle zadýchám a snadno unavím. Zpočátku jsem se s tím jen těžko smiřoval. Vyrážel jsem do kopce ostrým tempem, ale každou chvíli jsem musel zastavit, abych nabral dech. Jak jsem se nutil k výkonu na hranici sil, jen jsem se víc a víc unavoval. Rozbolela mě hlava a začalo mi být špatně od žaludku. Nezbývalo, než si začít zvykat na to pomalé šourání. Naslouchat svému tělu a zbytečně ho nevysilovat. A samozřejmě zhluboka a vědomě dýchat! Kyslíku totiž máte v krvi málo a vaše tělo si o něj ještě neumí správně říct.
Výšková choroba překvapivě ohrožuje spíš sportovce než kavárenské povaleče. Sportovci jsou zvyklí na tréninkové tempo, při kterém dají svému tělu pořádně zabrat. To je však při aklimatizaci na vysokou nadmořskou výšku to nejhorší, co můžete udělat. Pokud svému organismu nedáte čas, aby se s výškou vyrovnal, brzy pocítíte některé příznaky výškové choroby – bolest hlavy, nechutenství, nespavost a celkový nepříjemný pocit. V krajním případě vás může postihnout otok plic či mozku, který může skončit i smrtí. Věnujte proto svému tělu mimořádnou pozornost a nikdy se nesnažte překonávat své limity.
Základní tábor
Cesta k základnímu táboru vede z větší části po ledovci, který se každý rok posouvá a mění svůj povrch. Dříve schůdné stezky se rozpadají, v ledovci se vytvářejí jezera a nebezpečné trhliny, mezi kterými můžete dlouhé hodiny bloudit jako v labyrintu. Nejbezpečnější je proto sledovat stezku lemovanou jačími lejny, vyšlapanou od karavan zásobujících horolezce. Při chůzi po úzkých pěšinkách mezi krátery ledových strží musíte být velice opatrní. V cestě stojí nespočet nahrnutých bariér, které je nutné obejít či překonat. V jednom případě jsem šlápl příliš blízko okraje srázu a jen jsem zvedl chodidlo k dalšímu kroku, kus ledu i se štěrkovou krustou se propadl a s hlasitým žblunknutím skončil o deset metrů níž v ledovém jezírku.
Toto je opravdové srdce velehor. Kam se člověk podívá, vidí bělostné štíty šesti, sedmi a osmitisícových vrcholů, odrážející oslňující záři. Obloha má temně modrou barvu, skoro jako za bezmračné úplňkové noci. Míjím bizarní ledové hřiby – sloupy ledu, které jako pokličky zakrývají velké balvany – a další podivuhodné útvary vytvořené věčným táním a opětovným namrzáním ledu. Z Everestu je vidět zatím jen špička vyčuhující za ledovým hřebenem nějaké menší hory. Jak se blížíme k základnímu táboru, průhled na charakteristický trojúhelníkový štít se postupně otevírá.
Vzhledem k tomu, že základní tábor je na pohyblivém ledovci, nemá žádné stálé umístění. Takže rozhodně nečekejte bronzovou desku, která by slavné místo označovala. Prostě na ledovci najdete skrumáž stanů, za dalším valem další a další. Hledím na Everest, jehož vrchol zrovna typicky „čoudí“, jak z něj vichr odfoukává sněhovou tříšť. Od základního tábora se až ke štítu hory táhne jak zmuchlaný papír ledopád. Šedobílý trojúhelník Everestu si na něm hoví a vyčuhuje ze souměrného sedla dvou vrcholů, které klamou svou výškou a vypadají odsud vyšší.
Dorážím k několika stanům, kolem kterých se pohybuje několik zakuklených postav. Žádné horolezce nevidím, je tu jen šerpský personál, „sáhibové“, jak šerpové západní lezcům říkají, jsou zřejmě někde ve výškových táborech. Jeden z šerpů ochotně nabízí čaj, který po namáhavé chůzi po ledovci přichází vhod. Zatímco ho popíjím, ptám se šerpy napůl žertem, zda se chystá na vrchol. Mávne rukou směrem k Everestu, odvětí: „Už jsem tam byl,“ a se smíchem zmizí ve stanu.
Sedím na kameni a s šálkem čaje v ruce hypnotizuji vrchol Everestu. Opravdu nemám pocit, že by byl na dosah, je pořád strašně daleko. Dělí nás převýšení bezmála 3500 m, ještě o 700 m víc, než kolik jsem nastoupal z Lukly za minulých devět dní. Přitom rychlostní rekord zdolání Everestu ze základního tábora je neuvěřitelných osm hodin a deset minut s použitím dodatečného kyslíku a dvacet hodin a dvacet čtyři minut bez něj. Oba rekordy drží šerpští lezci. Jiný z nich, Apa Šerpa, zdolal vrchol celkem jednadvacetkrát!
Po dosažení základního tábora člověk rozhodně nemusí hned spěchat zpátky do Lukly. Kraj Khumbu dokáže nabídnout mnohem víc. Díky dobré aklimatizaci si můžete troufnout na průsmyk Čo-la (5420 m), odkud uvidíte celé Khumbu jako na dlani. Odtamtud sestoupíte do údolí Gokjo, kde se též nachází základní tábor osmitisícovky Čho Oju. Osada Gokjo leží mezi plesovým jezerem a pásem údolního ledovce, nad ní se tyčí hora Gokjo-ri. Vystoupat na její vrchol do výšky 5357 m zabere dvě až tři hodiny, které jsou odměněny širokým rozhledem na okolní hory včetně Everestu. V blízkosti Gokjo leží několik dalších plesových jezer, kolem nichž je možné procházet se celé hodiny, aniž byste narazili na živou duši, obhlížet masu údolního ledovce Ngozumba a objevovat nové pohledy na zasněžené špičky okolních hor. A pokud chcete zcela uniknout jiným turistům, můžete překonat další průsmyk Rendžo-la (5345 m) a dostat se na starou kupeckou stezku vedoucí do Tibetu.
Ačkoliv na trek k základnímu táboru existují i negativní ohlasy, především kvůli velkému množství lidí, kteří ho absolvují, je to zážitek, který si s sebou ponesete celý život a nikdy nebudete litovat, že jste se do Khumbu vypravili.