Každý rok v den Bitvy u Trafalgaru se na stožáru lodi Victory objeví ve vlajkové abecedě legendární signál: Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost. Velitel flotily Horatio Nelson jím 21. října 1805 ráno posádky ostatních lodí vyzval k rozhodujícímu střetnutí s francouzsko-španělským loďstvem, jež mělo Napoleonovi otevřít cestu k invazi do Anglie. Victory dostála svému jménu a Nelsonova smrt znásobila jeho hrdinství.
Hrdinové od Trafalgaru
Osudová bitva u jihošpanělského mysu Trafalgar zmrazila Napoleonovy dobyvačné ambice a potvrdila vůdčí postavení Británie na moři. Horatico Nelson v ní potvrdil své skvělé strategické mistrovství. Victory vplula do válečné vřavy jako první. Dělostřelci pálili ze 104 děl rozmístěných na pěti palubách. Smrtící rány zasazovaly nepříteli především salvy, odpalované v rychlém sledu postupně všemi děly z jednoho boku lodi. Když se k Victory přiblížila francouzská Redoubtable, jejíž kapitán speciálně vycvičil posádku v boji s krátkými zbraněmi, kulka zasáhla i Nelsona. V podpalubí po třech hodinách zemřel. Z trafalgarské bitvy vyšla Victory silně poškozena, po provizorní opravě doplula i s tělem svého velitele – uloženým v sudu s brandy – do Anglie. V Londýně pak byly ostatky admirála Nelsona pochovány v hrobce svatopavelské katedrály.
Prohlídka slavné Victory v portsmouthských docích dává nahlédnout do života námořníků na přelomu 18. a 19. století. Její kýl byl položen v roce 1759 v loděnicích v Chathamu. Má pět palub a je dlouhá 60 metrů. Kabiny kapitána a důstojníků byly vybaveny velmi účelně. Řadoví námořníci už žádné soukromí neměli. Většina z nich spala na dolní palubě na zavěšených lůžkách, které se v případě úmrtí stávaly jejich rakvemi – byli do nich zabaleni a vhozeni do moře. Lodní kuchyně s železnými kamny s pecí, měděnými odtahy a nejrůznějším nádobím dává představu, jak se námořníci stravovali. Na lodi samozřejmě nechyběla kajuta pro lékaře, dílny pro řemeslníky opravující lana, pro zbrojíře, skladiště materiálu, potravin i střelného prachu ani lodní vězení.
Viktoriánský Warrior
Zatímco Victory reprezentuje éru plachetnic, Warrior dokumentuje technický pokrok doby královny Viktorie. Zpráva o tom, že Francouzi stavějí loď La Gloire s ocelovým trupem, vyvolala v Anglii obavy z možné invaze. Admiralita odpověděla vybudováním Warriou, který měřil 128 m na délku a 18 m na šířku. Při plné rychlosti 14,5 uzlů spálil 11 tun uhlí za hodinu. Využít ale mohl i plachet.
Aktivní službu začal velmi nešťastně. Při spuštění na vodu 29.12.1860, kdy v Anglii panovaly nejtužší mrazy za poslední půlstoletí, zamrzl na skluzu v loděnici. Skoro půl hodiny trvalo, než se stovkám mužů, kteří přebíhali po horní palubě z jednoho boku na druhý, podařilo loď mírně rozkymácet a z ledového sevření uvolnit. Warrior nevypálil ani ránu a jeho síla byla ve schopnosti udržovat mír. Během desetiletí ale zastaral a v roce 1883 byl z námořní služby vyřazen. Chlouba námořnictva po dva roky potupně sloužila jako skladiště, bez stěžňů a zbraní. Pak jeho stroje vyráběly páru a elektrickou energii pro lodě, které byly součástí torpédové školy v Portsmouthu. Nakonec v docích Pembroke ve Walesu sloužil ještě v 50. letech jako plovoucí čerpací stanice pohonných hmot. Nakonec se ale také dočkal rekonstrukce, po níž vypadá, jako by jeho posádka před malou chvílí odešla.
Tvořilo ji 700 mužů, přičemž pro šest stovek z nich byla služba na lodi těžkou fyzickou prací. Jen vyzdvihování kotvy, která vážila 5,6 tuny, zaměstnalo přes stovku námořníků. Warrior doplňoval uhlí po několika týdnech, v každém vhodném přístavu. Špinavé a těžké práci se věnovala celá posádka. Než mohla útroby lodi naplnit 850 tunami uhlí, musela z paluby odklidit kanony a otevřít poklopy. Po dvou týdnech nakládání paliva další týden námořníci čistili palubu, zčernalou uhelným prachem. Nejhorší podmínky měli právě topiči, kteří pracovali při teplotách přes 40 stupňů, v prachu a nesnesitelném hluku. Dostávali proto o polovinu vyšší plat než ostatní.
Jindřichova Mary Rose
Brzy poté, co se Jindřich VIII. stal v roce 1509 anglickým králem, nařídil přezbrojení námořnictva. Vlajkovou lodí jeho flotily se stala Mary Rose, postavená v loděnicích v Portsmouthu z dubového dřeva s jilmovým kýlem. Časem byl trup ještě zpevněn, aby loď mohla být vyzbrojena 7 bronzovými a 34 mohutnými železnými děly. Její posádka sestávala ze 415 mužů, kteří na lodi žili, pracovali a bojovali ve velmi stísněných podmínkách. Mary Rose byla ve své době moderní a úspěšnou válečnou lodí, skončila však velmi tragicky – v roce 1545 se před očima krále potopila. Co přesně se onoho osudného dne odehrálo, se už nikdy nedozvíme. Jisté je, že Mary Rose nebyla potopena v boji s francouzskou invazní flotilou, proti níž vyrazila. Když se před Portsmouthem Francouzi znenadání objevili, nastala panika a na Mary Rose nastoupilo 700 mužů. Přetížená loď se přiblížila k Francouzům, kteří se již vyloďovali na ostrově Wight, posádka otevřela střílny a na pravý bok se přesunuli vojáci a lučištníci. Poryv větru ale lodí zakymácel a vysoká vlna zřejmě pronikla střílnami dovnitř. Mary Rose se naklonila, začala nabírat vodu, až se převrhla na bok a klesla ke dnu. Katastrofu přežilo jen velmi málo lidí.
V 60. letech minulého století potápěči vrak Mary Rose objevili. Díky nánosům jemného písku se značná část trupu dochovala. Po archeologickém průzkumu lodi a jejího okolí přistoupili odborníci k jeho vyzdvižení. Dřevěný trup ležel půl tisíciletí ve vodě, a proto museli postupovat velmi opatrně. Zkonstruovali jakýsi ocelový rám, který spustili pod vodu, podstrčili pásy plechů, dřevěné části k nim připevnili a tento celek o váze 570 tun vyzvedli jeřábem. Torzo Mary Rose vystavili ve speciální hale, jež má dvouplášťovou střechu, umožňující udržovat stálou teplotu. Během počáteční fáze rekonstrukce lodní konstrukci rosila chlazená slaná voda, aby dřevo rychle nevyschlo a nezničily ho plísně a baktérie. V roce 1984 ji konzervátoři uvedli do svislé polohy, jak je dnes, a dalších devět let trvalo, než připevnili části trupu, které ze dna vyzvedli zvlášt. Od roku 1994 pak skrápěl trámoví Mary Rose systém složený z 500 m trubek a 320 trysek z nerezové oceli. Základem konzervačního spreje byl polyethylenglykol. Kontrolní analýzy ukázaly, že roztok pronikl až do jádra všech dřevěných prvků a nehrozí již žádné rozkladné procesy. Následovala pětiletá fáze vysoušení, během níž v hale postupně snižovali vlhkost vzduchu. V tomto stavu se dnes Mary Rose představuje návštěvníkům muzea spolu s dalšími dvěma tisíci předměty pocházejícími z lodi. Jedná se hlavně o doplňky oděvů, dále nářadí, navigační pomůcky, nádobí a zbraně.
Návštěva portsmouthských historických doků, které pocházejí z roku 1194, tak představuje objevnou cestu osmi staletími anglické námořní historie.