Než jsme odjeli z hlavního peruánského města poznávat předkolumbovské památky, zbývalo nám půl volného dne. Využili jsme ho k návštěvě Pachacamacu, jedné z významných historických lokalit. Nachází se asi 30 km jižně od Limy v ústí řeky Lurín na pobřeží Tichého oceánu. Jeho prohlídka se nám zdála být dobrým prologem k poznávání dalších kultur.
Archeologické naleziště o ploše 465 ha tvoří komplex chrámů a náměstí propojených širokými ulicemi. Budovy jsou vystavěny převážně z hliněných cihel adobe. Jejich stavitelé náleželi k různým předinckým kulturám, z nichž nejvýznamnější byla kultura Wari z let 650–1200. Kromě těchto staveb se tu nacházejí i stavby z kamene, které jsou už dílem Inků. Ti dobyli Pachacamac za vlády inky Pachacúteca (1438–1471) a nechali tu vystavět Sluneční chrám a několik obytných paláců.
Když španělský dobyvatel Francisco Pizarro zajal roku 1531 u Cajamarky inckého vládce Atahualpu a dozvěděl se od něj o existenci Pachacamacu, dal ihned svému bratrovi Hernandovi příkaz, aby město dobyl a zmocnil se všeho bohatství, které tam najde. Očekával, že se Hernando vrátí s bohatým zlatým pokladem. Jak Francisco přikázal, tak Hernando vykonal. Město pokořil, ale žádné zlato nikde nenašel. Možná je to dobře. Město tak bylo uchráněno zájmu Španělů, a přestože je z hlíny, díky suchým větrům a jen vzácným dešťovým srážkám přežilo do současnosti.
Potomci dávných obyvatel, dodnes uctívající kult boha Pachacamaca, žijí v nedaleké vesnici rovněž v domcích z adobe, které se tlačí až k plotu ohraničujícímu archeologickou zónu.. Přestože Pachacamac leží jen kousek od Limy, turisté jej většinou míjejí.
Vedle bohyně Matky Země Pachamamy a bohyně moří Mamacochi patřil bůh Pachacamac k nejvýznamnějším božstvům andských civilizací. Byl považován za syna boha Slunce a znám jako bůh ohně a zemětřesení. Lidé věřili, že zemětřesení, tak častá v těchto končinách, jsou projevem jeho hněvu. Pachacamac byl uctíván dávno před nástupem incké civilizace a s úctou se k němu chovaly všechny kultury od Tíwanaka u jezera Titicaca až po kulturu Chavínu v horách severovýchodně od Limy.
První doklady o osídlení a vzniku zdejších chrámových komplexů pocházejí z doby kolem roku 200 př. n. l. Za kultury Wari se pak Pachacamacův kult rozšířil až do Centrálních And. Když město dobyli Inkové, obávali se božského hněvu natolik, že Pachacamaca raději přijali do svého panteonu a ještě tu k jeho poctě vystavěli zmíněný Sluneční chrám.
O tom, k jakým účelům celé město sloužilo, se dodnes mnoho neví. Pachacamac se zde uctíval, ale neexistují žádná jeho vyobrazení, protože se věřilo, že je neviditelný. Mezi archeologickými nálezy zaujímá významné postavení asi 50 cm vysoká dřevěná figurka se dvěma tvářemi. Tento idol prý představuje obávané orákulum. Archeologové se totiž domnívají, že v době Inků existovala ve městě Pachacamac věštírna a ústy kněží prý orákulum Inkům dokonce předpovědělo příchod bílých mužů, kteří měli skoncovat s jejich říší. Jedna z mála zmínek, které existenci orákula potvrzují, pochází z pera inckého kronikáře se španělskou krví Inky Garcilasa de la Vegy (1539–1616): „Všichni se orákula tak obávali, že dokonce i kněží vstupovali do chrámu zády k idolu, aby se nemuseli podívat do jeho očí.“
Na srázu nejblíže oceánu stojí Chrám Slunce ve tvaru pyramidy se základnou širokou 200 m. Nedaleko odtud stojí budova ukrývající slavné orákulum a okolo ní jakési „pyramidy s rampami“, z nichž vedly vchody do místností, jež sloužily patrně jako ubikace strážců orákula. O jejich přesném určení však existují pouze dohady, někteří historikové jsou přesvědčeni, že šlo o hospodářské budovy, jiní tvrdí, že v místnostech žili jacísi zástupci andských civilizací, které vysílaly do náboženského centra trvalé vyslance, aby byli v centru dění a sledovali věštby. Nejzachovalejší stavbou, která návštěvníka upoutá na první pohled, je Měsíční chrám neboli chrám Mamaconas, chrám vybraných slunečních panen, které měly dát svůj život do služeb boha Slunce.
Celá lokalita působí bizarním dojmem. Šeď hliněných staveb splývá s šedí okolní zeminy, všude jen poušť. Trocha zeleně vykukuje až tam, kde řeka Lurín ústí do moře a kde leží nachází současné městečko. Před odchodem ještě usedáme na jednu z plošin na srázu nad mořem. Přemýšlíme o tom, že stále zbývá mnoho objasnit a že archeologové a historici mají před sebou ještě hodně práce. Přestože jde o jedno z nejdůležitějších peruánských posvátných míst s širokým dosahem, je zároveň jedním z nejzáhadnějších. A tak tam, kde chybí fakta, přicházejí na řadu mýty a legendy. Zde je jeden příběh.
„První muž a první žena neměli na počátku světa žádnou potravu a muž zemřel hlady. Ženu proto oplodnilo Slunce, ale žárlivý Pachacamac dítě po narození zabil, rozčtvrtil a jeho údy pohodil do všech stran. Tak přišly na svět základní rostliny, které jsou zdrojem potravin dodnes: ze zubů dítěte vyrostla kukuřice, z jeho kostí juka a z dalších částí tělíčka ovoce a obilí.“
Odcházíme se smíšenými pocity. Kdysi to muselo být slavné místo. Protože však Inkové ani příslušníci dalších peruánských kultur nepoužívali na rozdíl od mexických civilizací písmo, rekonstruovat jejich bohatou minulost je velmi těžké.
Další články z vydání Peru zde