Islandské ságy
„Kniha je nejmocnější zbraní národa. Národ, který si váží knih, váží si zároveň své duchovní nezávislosti a neztratí ji, dokud bude mít svou literaturu,“ prohlásil kdysi Karel Čapek. O Islanďanech to platí dvojnásob. V přepočtu na jednoho obyvatele neexistuje jiná země, kde by žilo tolik čtenářů, spisovatelů a kde by se vydávalo ročně tolik knih.
Staré islandské přísloví doslova říká: „Každý nosí v žaludku knihu.“ Tím není míněna narážka na žaludek přežvýkavců, ale vztah místního obyvatelstva k literatuře. Islanďané jsou nejen vášnivými čtenáři, ale i tvůrci – v průměru každý desátý Islanďan vydá za svůj život nějakou knihu. Ročně vychází na Islandu kolem 1600 titulů, což je v přepočtu na hlavu asi dvaapůlkrát více než u nás a pětkrát více než v USA.
Tento vřelý vztah k příběhům a básním všeho druhu je dán historicky a odvozuje se také od dvou důležitých faktorů – tmy a zimy. Po staletí se v zimním čase scházela celá rodina v jediné skromně osvětlené místnosti, a zatímco se muži i ženy věnovali výrobě nástrojů či soukání vlny, jeden z přítomných recitoval příběhy ze starých ság. Tato sešlost se nazývala kvöldvaka – večerní bdění. Začínalo uvolněným hovorem a „černou hodinkou“, která měla trochu ušetřit cenný olej do lampy. Po rozsvícení se pokračovalo předčítáním až do deseti hodin, kdy se obvykle končilo zpěvem církevního žalmu.
Díky bohaté islandské literární tradici bylo z čeho vybírat. Většina starých legend a ság byla sice zapsána až ve 12. a 13. stol., ale zachycovala mnoho příběhů, které se dochovaly ústním podáním od samého počátku osidlování ostrova. Přestože jejich zapisovatelé či tvůrci již byli křesťané, nepředstavovalo pro ně žádný problém, aby se pohybovali na poli severské mytologie. A tak se lidští hrdinové – často skutečné historické postavy – mísí s postavami germánských bohů Thóra či Ódina. Jedná se o epické, občas velmi kruté příběhy o klanových sporech, nenaplněných láskách, úkladných vraždách, krevních mstách a zničených vztazích.
S nástupem feudalismu se na Islandu objevují skaldové (dvorští básníci), jejichž úkolem bylo psaní oslavných básní na panovníky či místní vládce. Skaldská poezie byla velmi ceněná a mohla posloužit i jako výkupné, jak nám dokládá příběh válečníka a básníka Egilla Skallagrímssona, odsouzeného k trestu smrti, který byl po napsání oslavné básně na svého věznitele, northumbrijského krále Erika Krvavou sekyru, propuštěn na svobodu.
Nejslavnější mezi skaldy byl bezesporu Snorri Sturluson, básník a historik pocházející z mocného rodu Sturlungů. Byl též významným politikem své doby, několikrát za svůj život i zákonopravcem altingu, dosáhl značného vlivu i majetku. Narodil se však do hektické doby válek o nadvládu nad Islandem ve 13. stol. Snaha usmířit islandské rody s norskou korunou vynesla Snorrimu nepřátele na obou stranách, což se mu nakonec stalo osudným, když ho v jeho sídle zavraždil jeho bývalý zeť. Stihl ho stejný osud jako hrdiny ze ság, které zapisoval.
Jeho básnické dílo zůstává předmětem obdivu dodnes. Byl patrně autorem či zapisovatelem známé Ságy o Egillovi a nezpochybňovaným autorem tzv. Prozaické neboli Mladší Eddy. Jde o souborné dílo, které mělo být jakousi učebnicí básnické tvorby s řadou ukázek a pravidly, kterými se řídila stavba přísně strukturované skaldské poezie. Dalším jeho významným počinem byla Heimskringla („Okruh světa“) – rozsáhlý soubor ság o severských panovnících, jehož úvodní část tvoří Sága o Ynglinzích, božských předchůdcích norských panovníků.
Snorri Sturluson je ale výjimkou, u většiny starých ság autora neznáme. Platí to i pro nejrozsáhlejší z nich, Ságu o Njálovi. Příběh plný úkladů, brutality i lásky se odehrává v jižní části Islandu a zachycuje období mezi lety 960–1020. Tato sága je na Islandu patrně nejoblíbenější, s mnoha překlady i vydáními, včetně filmového zpracování. K dalším populárním ságám patří například Sága o Eriku Zrzavém, která je zdrojem informací o cestách do Grónska a Severní Ameriky.
Ságy obsahují kromě strhujících příběhů také poučení a morální imperativ, který tvořil základ islandské etiky. Vlastnosti jako odvaha, moudrost a přátelství se tu dostávají do ostrého kontrastu se zbabělostí, chamtivostí a falší. Je zajímavé, že s nástupem křesťanství nastává úpadek vzniku ság a od roku 1030 až do počátku 12. stol. žádná nová nevznikla. Bylo to patrně i proto, že se smířlivějším řešením sporů zmizela témata, o kterých by se dalo psát. Teprve s nástupem skaldů se začalo se zapisováním starých ság a tvorbou nových…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Island