Dotazy typu „kam se v této části jižní Francie podívat, co navštívit, co nevynechat“ dostávám jako profesionální frankofonní kouč a člověk, který v Provenci občas sám žije, od lidí, kteří se tam chtějí podívat, velice často. Nedávno jsem dostal ale záludnější dotaz od někoho, kdo by tam chtěl žít natrvalo – jak se co nejrychleji integrovat, sžít s krajem a jeho obyvateli?
Samozřejmě se na to dá jít cestou „skočím do vody, budu plavat, vše ostatní přijde postupně samo“. Například ten, kdo tam odjede pracovat – najde si bydlení, bude vyřizovat všechny běžné formality, jako přihlášky k odběru elektřiny a plynu, požádá o povolení k pobytu a vše ostatní půjde ráz na ráz. Noví kolegové, sousedi, přátelé. I tak je ale dobré se trochu připravit. Užitečným rádcem při tom může být současný anglický novinář a spisovatel Peter Mayle, opravdový specialista v oboru „Provence a jak se tam žije“, jehož knížky vycházejí i v češtině – Rok v Provenci, Znovu Provence, Navždy Provence…
Tahle metoda je dobrá, ale má jeden háček, jak se o tom ostatně přesvědčil kdysi i samotný Peter Mayle – musíte se naučit francouzsky, a to pokud možno opravdu dobře, a ještě pochytit místní přízvuk a výrazivo. (Doporučuji zhlédnout nějaký starší film s Fernandelem, který z Provence pocházel – například Le Chômeur de Clochemerle, a zaposlouchat se do zpěvného dialektu.) Jinak totiž zůstanete uzavřeni v komunitě cizinců nejrůznějšíchnárodností, kterých je v Provenci opravdu hodně, včetně Čechů. Například jedna naše známá Londýňanka, která má kousek od Cannes v Mandelieu byt a často tam pobývá, je členkou zdejšího anglického klubu. Když tam jsem občas zároveň s ní, beru ji s sebou na „výpravy za domorodci“, například k přátelům do Tourrettes-sur-Loup, kteří pěstují olivy a vyrábějí skvělý olej, jenže potíž je stále stejná – ani za ta léta se nenaučila jazyk, a tak se zase vrací do svého prostředí, ke svým klubovým přátelům. Vůbec z toho není nešťastná, ale vždycky říká, že mně závidí, jak to dělám. Na to jí léta odpovídám: tak se nauč francouzsky… No ano, ty to máš jednoduché, když umíš francouzsky od malička, odpovídá. A neučí se.
Takže doopravdy – v kosmopolitních centrech na středomořském pobřeží, která jsou dnes jednolitým sledem zahuštěného osídlení, skutečnou megapolí, si vystačíte mezi krajany s vlastním jazykem a angličtinou. Vždyť to byli právě Angličané, kteří tyto kdysi idylické rybářské vesničky a městečka objevili a vzhledem k ideálnímu podnebí, úchvatné krajině a přívětivým obyvatelům je postupně proměnili v dnes tak globalizované a vyhledávané místo pro turistické návštěvy i trvalé žití. Jakmile ale chce člověk skutečně poznat a chápat místní zvyklosti, které i cizinci chtě nechtě bezděky dodržují, je lépe se domluvit. A čím víc se budete pouštět dál od pobřeží a stoupat do hornatého vnitrozemí, tím více to platí a tím lépe to oceníte.
Pochopil jsem to kdysi poprvé, když jsem za studií v Paříži sehnal brigádu jako závozník a spolujezdec v kamionu, pendlujícím mezi Provencí a pařížskou tržnicí, kam dovážel ovoce. (To ještě kamiony neměly tachografy a řidiči nesměli jezdit v kabině sami.) Když jsme poprvé přijeli pro bílé nektarinky a můj řidič-bratranec mě představoval jako exotického cizince z Prahy, já začal mluvit francouzsky. Skladníci si ho dobírali: „Tak oni tam někde mluví taky francouzsky? Nebo i provensálsky?“ A už ten večer jsem byl na večeři u jednoho z nich doma. A jejich děda opravdu ještě pár slov v provensálštině, kterou jsme se učili znát v historické mluvnici francouzského jazyka, skutečně ovládal. To už jsem byl skoro jako doma.
Vrátím-li se ale k naší přítelkyni z Londýna a městečku Mandelieu, kde jsem v poslední době pobýval nejčastěji, mohu dát i vlastní návod k tomu, jak se téměř okamžitě sžít s místními. Je to jednoduché: Zaprvé už víme, že je třeba se domluvit. A zadruhé naučit se hrát a znát pravidla pétanque. U Prahy je to možné na předpisových pěkných hřištích ve sportovním areálu v Dolních Jirčanech, kde „koule“ hrajeme se synem a vnučkou. Pak se vypravíte na místní boulodrome čili obecní rozhlehlé pole hřišť na pétanque, která jsou v Provenci i jinde ve Francii v parcích všude. Když budete chvíli se zájmem přihlížet a nebudete příliš kibicovat, přizve vás některá z hráčských skupinek mezi sebe do hry. A dál? K šesté už se jde na apéro (nejspíš na pastis) do místního bistra, komentuje se průběh utkání a plánuje například klání se sousedy z La Napoule. Těm, kteří by se chtěli integrovat mezi místní zcela, radím: řekněte jako já, že byste si rádi zahráli i karty. Stejně jako u pétanque jde o specificky místní hru – belot, obdobu jihočeské bulky pro čtyři hráče. Jak prosté – a úspěch při sžívání se s Provencí je zaručen.