Když přijede japonský turista do České republiky a projeví zájem o naše historické památky, zajedeme s ním na nějaký hrad či zámek. Když má chuť seznámit se s výtvarným uměním, zavedeme ho do umělecké galerie. V Japonsku je to trochu jinak. Když obdobný zájem projeví cizinec, skončí v obou případech v některém ze starobylých zahradních areálů.
Japonské zahrady, ceněné ve své zemi jako vzácná umělecká díla, se pro svou jedinečnost, rozmanitost, vytříbenou eleganci a osobitou filosofii staly světově proslulým pojmem. V japonském pojetí není člověk pánem přírody, ale její přirozenou součástí. A nebývá pokládán za stvořitele zahrady, ale pouze za spolutvůrce, jenž ruku v ruce s životodárnou přírodou vytváří trojrozměrný obraz dokonalé harmonie a souznění s okolní krajinou.
Tak jako mnoho jiných uměleckých směrů v Japonsku byla zpočátku tvorba zahrad ovlivněna čínskými vzory. Průběhem staletí se však vyvinula ve zcela originální uměleckou formu. Japonských zahrad je mnoho druhů. Mohou se dělit podle toho, jaký objekt obklopují, na císařské, rezidenční, chrámové a čajové, nebo se rozlišovat podle období japonských dějin, v němž vznikly. Svou roli hraje i účel, ke kterému sloužily. Většina z nich však v sobě absorbuje všechny tehdy známé architektonické styly. Ve snivé a nostalgické éře Heian (794–1192) se budovaly rozsáhlé palácové zahrady, ve kterých se odehrávalo mnoho barvitých a poetických slavností. Z dochovaných pramenů vyplývá, že v zahradách plných ptačího zpěvu a vůně květin se dvorská šlechta zaměřená na jediné životní hledisko – na postižení podstaty krásy, oddávala zjemnělým zábavám: projížďkám na jezeře, obdivování prvních jarních květů, pozorování odlesku měsíce na vodní hladině, aranžování květin, veršování… Mono no aware – tesknota z pomíjivostí věcí, pocit zvláštního hlubokého smutku se umocňoval a prohluboval právě v zahradních sceneriích té doby.
S nástupem zenového buddhismu se v éře Kamakura (1185–1333) začaly kolem chrámů a klášterů budovat meditační zahrady. Neplýtvalo se již prostorem, zahrada dostala intimnější a rafinovanější charakter, v němž byl zašifrován filozofický podtext. Za zlatý věk zahradní architektury se pokládá éra Muromači (1333–1573). V této době vznikl nejsvéráznější japonský zahradní styl kare sansui, suchá zahrada, kde vegetace zcela chybí, nebo je zastoupena jen úzkou stuhou mechu či kapradinou. Kámen symbolizuje hory, pečlivě uhrabaný štěrk či písek moře nebo řeku… Protože zahradní scenerie se pozorovaly především z budovy nebo verandy, dbalo se na harmonické a nenásilné propoj…