Čas vinobraní už dávno skončil a teplý podzim se pomalu snáší na kraj Languedoc. Babí léto je zde nezvykle dlouhé a mnohdy končí až v předvánočním čase, kdy ocasaté hvězdy a neonoví sobi ozdobí palmy na písčitých plážích. Tato varianta našich vánočních stromečků však působí jaksi nepatřičně. Languedoc, to však nejsou jen pláže a nížiny kolem pobřeží, ale také skalnaté vnitrozemí s rozlehlými náhorními plošinami, hlubokými údolími, skrytými soutěskami, s lesy a pastvinami a také s kouzelnými kamennými vesničkami, které jako by přímo vyrůstaly z mateřských hor. Působí jako přirozená součást zdejšího krasu, stejně jako jeho bílé skály, stromy a řeky v jejich okolí.

V tomto zapomenutém kraji je obyvatel poskrovnu a jednotlivé vesničky jsou od sebe hodně vzdálené. Po staletí je navíc oddělovaly horské hradby ostrých hřbetů nebo hluboká údolí. I v současnosti, kdy je vzájemně spojují klikaté silničky, si nadále uchovávají svou jedinečnost a osobité kouzlo. Soboty a neděle jsou všude dny odpočinku a přidávají se k nim také četné místní svátky. I takový podzimní lov na divočáky je dobrým důvodem k oslavám a společnému setkání. Dědulové s typickými placatými brigadýrkami na hlavách a samozřejmou fajfkou v koutku úst i jejich usměvavé a lehce zakulacené ženy se shlukují na místních náměstíčkách nebo postávají v křivolakých uličkách před kamennými domky s břidlicovými střechami. Náhodný návštěvník má pocit, jako by se zde zastavil čas, a poklidná místní atmosféra se za chvíli přenese i na něj.

V dávných dobách raného středověku však bylo toto vnitrozemí osídleno mnohem hustěji než nyní. O bývalé slávě zdejšího kraje svědčí i hradní zříceniny jako Auriac či Durfort nebo trosky strážních věží, které dohlížely na bezpečný provoz na kupeckých stezkách. V 11. a 12. stol. patřil Languedoc k nejvýznamnějším střediskům jihoevropské kultury. Byl samostatným hrabstvím, které však mělo mnohem větší rozlohu než jeho dnešní území. Na panských dvorech se shromažďovali umělci, mezi nimiž především básníci a architekti sehráli významnou kulturní roli. Básníci-trubadúři zde vytvářeli základy francouzské národní poezie a místní stavitelé využívali svobodomyslného prostředí, které jim nebránilo používat neobvyklé, na svou dobu progresivní stavební techniky a některé osobité stavební prvky, jež opravňují kunsthistoriky k tomu, aby hovořili o languedocké škole románské architektury. K významným raně románským památkám languedocké školy pat…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Francie