Zápal a tvůrčí vzepětí, s nimiž se Francie během jediného století dokázala ozdobit desítkami velkolepých chrámů, budovaných většinou k poctě Panny Marie, budí dodnes úžas. Jedním z takových, i po staletích pohrom a ničení, je katedrála v Remeši.
O Francii se často hovoří jako o zemi katedrál, a to zcela právem. Už na sklonku antiky, ještě za římské správy Galie, přijala velká část jejích obyvatel křesťanství. Jednotlivé obce byly spravovány biskupy (podle řeckého výrazu episkopos, „správce“), jejichž pravomoc zahrnovala poměrně malá území, daleko menší než v později christianizovaných zemích, ovšem tím větší byl jejich počet. A samozřejmě co biskup, to biskupský kostel s biskupským křeslem či „stolcem“ neboli (řecky) kathedrou. Takže není divu, že biskupství i katedrál bylo v pozdější Francii bezpočtu – co větší městečko, to sídlo biskupa (nebo arcibiskupa) s příslušným kostelem, dalo by se říci.
První biskupský chrám v Remeši, založený asi roku 401, svým vzhledem samozřejmě ani zdaleka nepředznamenával pozdější slavnou katedrálu. Jeho počátky byly spjaty s působením biskupa Nicasia, který zde na pozůstatcích galořímských lázní založil chrám zasvěcený už tehdy Panně Marii (její kult byl oficiálně zaveden v roce 431). Tam Nicasia zastihla smrt, když byl na prahu kostela zavražděn (Vandaly nebo Huny v roce 407, resp. 451), a město tak získalo svého prvního světce-mučedníka. Neméně významně se do dějin chrámu zapsal další světec, biskup sv. Remigius (Saint Remi), který zde roku 496 pokřtil krále Franků Chlodvíka z merovejské dynastie, a povýšil jej tak mezi křesťanské, obecně uznávané panovníky. A nebyla to událost ledajaká. Když dav zvědavců v ulicích způsobil, že se biskup při slavnostním pomazání panovníka nedočkal včas potřebného oleje (přesněji řečeno šlo o směs oleje a balzámu, tzv. křižmo), snesla se přímo do chrámu holubice s očekávanou ampulkou… a slavnostní ceremonie byla zachráněna.
Chlodvík, francouzským jménem Clovis, rozšířil svou moc na téměř celé území dnešní Francie a stal se prvním v dlouhé linii panovníků, kteří „z vůle Boží“ ovládali zemi až do poloviny 19. stol. V důsledku zázračného zjevení holubice s ampulkou to napříště měla být právě Remeš, kde měli být (a většinou také byli) korunováni francouzští vladaři, ať už to byli následovníci Karla Velikého, Kapetovci, nebo příslušníci dalších větví dynastie, až na práh moderní doby. A byla to stále tatáž ampulka, v níž křižmo neubývalo. Při plenění chrámu za Revoluce se sice ztratila, ale k úlevě royalistů byla opět „nalezena“.
Nebyl to samozřejmě stále tentýž chrám. V 9. stol. na stejném místě vyrostla okázalá novostavba, vysvěcená roku 862 arcibiskupem Hincmarem za přítomnosti Karla Lysého a v následujících staletích několikrát upravovaná. Původně karolinská a románská stavba nakonec získala ještě gotické hlavní průčelí a dosáhla délky 110 m. A přitom, samozřejmě, podržela i své zasvěcení Panně Marii.
Bohorodičce byla zasvěcena většina tehdejších prestižních staveb, zejména katedrál. Vysvětlení z odstupu staletí je dosti překvapující: byla to patrně arabská kultura Pyrenejského poloostrova, ve styku s níž se v časech reconquisty tehdejší „šiřitelé křesťanství“ – většinou drsní, nevzdělaní válečníci – seznamovali se zjemnělým životním stylem arabských vladařů, s jejich kulturou a s jejich obdivem k něžnému pohlaví. Sice podřízenému, ale uctívanému a opěvovanému básníky. A odtud byl už jen krůček k oblibě dvorské truvérské poezie, k rytířské ochotě třeba i zemřít pro růži od krásné paní a hlavně, jak jinak, k dosud nevídanému rozvoji kultu Panny Marie.
V roce 1210 katedrála do základů vyhořela, ale už rok nato arcibiskup Albéric de Humbert položil základní kámen novostavby – oné slavné katedrály, kterou dnes obdivujeme.
Její stavba se realizovala ve 13. stol., tedy o půlstoletí později, než se budovaly slavné katedrály v Paříži, Laonu, Noyonu, Senlis nebo Bourges. Na ně remešská stavba částečně navazuje, ale hlavně dovádí veškeré starší podněty z těchto vzorů k vyššímu stupni dokonalosti. Šlo o stavbu převyšující všechny ostatní svým posláním korunovačního chrámu (například i pařížskou Notre Dame), ale kromě toho tu vzniklo dílo mimořádně významné i co do architektury a dalších oborů výtvarného umění.
Jak bývalo zvykem, začalo se stavbou chóru. Jean dʼOrbais, první ze čtyř architektů, jejichž jména se nám dochovala, narýsoval základní plán stavby s pětilodním kněžištěm a příčnou lodí, na niž mělo navazovat trojlodí další části. Zahájil také stavbu chóru, kterou po jeho smrti v roce 1231 převzali jeho nástupci a dokončili ji o 10 let později. Ti pak do konce století provedli většinu díla: bazilikální trojlodí s nápadně převýšenými, štíhlými arkádami mezi loděmi a s obrovskými okny, staticky zabezpečené důmyslným opěrným systémem s vnějšími opěrnými oblouky, svádějícími tlak klenby do pilířů završených fiálami. I jejich jména známe: Jean de Loup byl asi autorem trojlodí a západního průčelí, které Gaucher de Reims opatřil portály a slavnou sochařskou výzdobou, Bernard de Soissons v roce 1285 dokončil klenby hlavního prostoru a vytvořil zřejmě i velkolepou růžici nad portály. Jen věže nebyly realizovány podle původního projektu: Z původních sedmi byly postaveny jen dvě, dokončené bez původně zamýšlených zašpičatělých vrcholů až kolem roku 1475.
Výsledkem je ohromný, světlem prostoupený prostor o výšce 38 m, vymezený lehce se vypínajícími stěnami. Dobové úsilí o vytvoření díla, které by nejlépe vystihlo touhu duše po povznesení se k Bohu, zde dosáhlo své vrcholné podoby, a proto právě v Chartres, stejně jako v současné katedrále v Amiensu, hovoříme o „klasické“ podobě gotiky. Ale pozor: Zapomeňme na oblíbené duchaplné komentáře o nehmotné architektuře. Klasická gotika není nehmotná, ale právě utvářením hmoty vyjadřuje své poslání. Tedy tím, jak jsou tvarovány pilíře s citlivě modelovanými příporami a uvážlivě umístěnými hlavicemi, jakým dojmem působí žebrová klenba… zatímco snahy o nehmotný dojem z díla můžeme přenechat až poklasické architektuře sklonku 13. stol.
Z Remeše pocházejí například trojlaločné přípory při stěnách nebo pilířích, oblíbené později i u nás, v Remeši došlo do klasické dokonalosti také zacházení s oblíbenými vegetabilními zdobnými motivy, většinou realisticky zobrazenými listy vinné révy v obratně tesaných hlavicích pilířů, které právě v Remeši pokrývají celou západní stěnu trojlodí; u nás je od druhé poloviny 13. stol. najdeme prakticky všude.
A tak se pozvolna dostáváme k dalšímu okruhu děl, která činí remešskou katedrálu tak výjimečnou – k sochařské výzdobě. Zčásti ji můžeme obdivovat v samotném interiéru – například postavy zakomponované do zmíněné západní stěny (se slavným křižákem přijímajícím hostii před odchodem do Svaté země). Nejvýznamnější soubor sochařských děl však nalezneme na vnějšku stavby, především na jejím západním, hlavním průčelí.
To bylo, stejně jako u většiny ostatních francouzských katedrál, jakousi vizitkou celého chrámu a jeho zasvěcení, zde tedy oslavy Panny Marie. Jeho vznik spadá do poslední fáze stavby, na přelom 13. a 14. stol., a stavitel Robert de Coucy se je odvážil pojmout jako nejjemnější krajkoví zakrývající fortelnou kamennou hmotu opírající tlak kleneb na západní straně, a dokonce se odvážil otevřít je velikou růžicí s rafinovaně komponovanými kružbami.
Nejslavnější částí průčelí jsou však jeho tři portály, opatřené sochami s mariánskou a christologickou tematikou. Jejich autory neznáme a nejisté je i jejich datování, ale žádný z odhadů nevybočuje ze 13. stol. Zprvu, jak se zdá, se zde vedle dědictví antiky (římských soch bylo v bývalé Galii dost) prosadily zkušenosti a vliv tvůrců portálů v Chartres a v Amiensu. Zajímavé je porovnat „antické“ pojetí postav ve skupině Navštívení Panny Marie, provedené s okázalou, až zdrženlivou důstojností, s nezvykle hybným, až impresionisticky těkavým přepisem duševního rozpoložení aktérů jiných scén, např. v postavě sv. Josefa. A zcela mimořádné místo patří postavě usmívajícího se anděla, jehož úsměv, le sourire de Reims, je takřka symbolem remešské katedrály.
Oslavě Panny Marie je věnován střední portál, zatímco oba boční připomínají oběť a božství Ježíše Krista; zvláštností všech tří portálů jsou kružbová okna namísto tympanonů s obvyklými reliéfy. Motivy, které bychom právě v tympanonech očekávali, vyplňují pole vimperků (strmých trojúhelných štítů) nad portály: uprostřed scéna Korunování Panny Marie, po stranách Ukřižování a Kristus na trůnu. A jakkoli jsme vzdáleni bombastickému vyhlašování rekordních čísel, tentokrát nelze odolat: Jen na západním průčelí katedrály lze napočítat na 2300 soch! A to se katedrála honosí ještě trojicí portálů v severním průčelí transeptu, převzatých zčásti ještě z předešlé románské stavby.
A co interiér? Pro českého návštěvníka není Remeš neznámým pojmem. Zpravidla přichází vyzbrojen základní znalostí historie i vědomostmi čerpanými z literatury – v tom nejsme nijak pozadu. Ostatně v roce 2018 vydaná, více než sedmisetstránková (!) publikace Petera Kováče Katedrála v Remeši s bohatým obrazovým doprovodem je toho skvělým dokladem. Ale i tak při vstupu do chrámu návštěvník znovu a znovu prožívá okamžik úžasu nad krásou jeho interiéru, chvějícího se v barevných paprscích světla z chrámových oken. Už jen na míře naší fantazie záleží, do jaké míry si dokážeme představit původní bohatství textilií, oltářů, soch a zlatých relikviářů korunovačního chrámu, které v drtivé většině zaniklo v turbulenci časů. Ztratil se i v podlaze vyznačený „labyrint“ s postavami a jmény prvních čtyř stavitelů, stejně jako původní chórová přepážka (letner) a mnoho jiných cenností. Za Velké francouzské revoluce byl chrám vypleněn a vše, co se dalo zpeněžit, bylo „zužitkováno“ – od zlatých relikviářů a liturgického náčiní až po železné mříže obklopující chór. Katedrála, načas povýšená na „chrám Rozumu“, nakonec našla uplatnění jako skladiště sena pro koně místní posádky.
Naštěstí, na rozdíl od jiných památek, zůstala katedrála stranou restaurátorských snah 19. stol., kdy řada jiných středověkých staveb doplatila na dobře míněné opravy a vylepšování podle svérázných představ tehdejších odborníků, jenže neunikla pohromě ještě horší: V září 1914 se stala terčem zlomyslného ostřelování německým dělostřelectvem. Granáty tehdy zapálily lešení, postavené krátce před vypuknutím konfliktu k opravě levé západní věže. Od něj se vznítily původní střešní krovy, shořela celá střecha a zřítily se zvony, ale co horšího, žár ohně i přímé ostřelování zanechaly nenapravitelné škody na západním průčelí, kde zanikla velká část výzdoby včetně původní rozety. Barbarský čin, spáchaný v prvních měsících války vedené zpočátku ještě v duchu jisté etikety, zvedl vlnu odporu v celém kulturním světě a stal se, mimo jiné, i jedním z trumfů protiněmecké propagandy v neutrální Americe. Nakonec to byli především Američané v čele s Johnem D. Rockefellerem, kteří financovali poválečnou obnovu katedrály trvající až do roku 1938, ale v drobných detailech pokračující vlastně dodnes.
Kromě střechy a stavby samotné musely být restaurovány hlavně sochy západního průčelí, některé nahrazené kopiemi, ale co bylo ztraceno nenávratně, to byla většina chrámových oken, zčásti středověkých, zčásti pořízených po větrných bouřích v letech 1580 a 1872. Obnovy se ujala rodinná sklářská dílna Simonových, s jejichž jménem se setkáváme při podobných zakázkách již od 17. stol. Simonovi měli tentokrát k dispozici obšírnou dokumentaci včetně fotografií pořízených těsně před válkou, takže dokázali vrátit interiéru chrámu, alespoň na první pohled, jeho původní barevnost. Ale existují i drobné výjimky z jejich záměru, například zadání tří oken v osové kapli ochozu presbytáře Marcu Chagallovi, který zde zpodobením výjevů ze Starého a Nového zákona, doplněných o slavné okamžiky v dějinách chrámu, vytvořil jedno ze svých nejslavnějších děl. Pro zajímavost dodejme, že na obnově remešských památek se tehdy podílel i Josef Šíma, který vytvořil abstraktně pojaté vitráže v nedalekém kostele St-Jacques.
Sainte Marie, Mère de Dieu, priez pour nous („Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné“), modlí se Francouzi, stejně jako věřící na celém světě, ale katedrála v Remeši pro ně není jen domem Božím a oslavou Panny Marie, ale především, pro všechny bez rozdílu, je symbolem jejich hrdosti a národní identity.
Další články z vydání o evropských pokladech najdete zde