Lidé nemají úctu před ničím, to je známá věc. Bylo tomu tak odjakživa a ještě dlouho bude. Když byla v 19. století písčitá lavice v ústí Mosely, pozůstatek někdejšího ostrůvku, spojena hrází se břehem, aby tak vznikl nouzový přístav, neváhali občané Koblenze tenhle novotvar na soutoku Mosely a Rýna nazvat „Honsschwanz“, Psí ocas. Místo u soutoku přitom mělo už dávno své jméno daleko vznešenější – Německý roh.

Zajít na Německý roh je i dnes nepsanou povinností každého návštěvníka stotisícového Koblenze, ačkoli Psí ocas tu už dávno k vidění není. I když vlastně… Po pár desítkách let byl nouzový přístav zasypán, takže v pokračování původních břehů vzniklo trojúhelníkové prostranství, jež ostrým vrcholem vybíhá do soutoku. Když se na něj podíváme shora, z mohutné pevnosti Ehrenbreitstein na pravém břehu Rýna, jistá podoba trvá, byť jde o ocásek tak nějak kupírovaný, krátký a podsaditý.

Důvod zasypání přístavu a prodloužení Německého rohu nebyl jen tak ledajaký. V roce 1891 vybral císař Vilém II. soutok Rýna a Mosely v Koblenzi jako místo pro postavení pomníku svému dědečkovi, císaři Vilému I., sjednotiteli Německa, který zemřel o tři roky dříve. V soutěži, které se zúčastnila řada měst, sehrálo svou roli možná to, že Vilém I. ještě před svou korunovací německým císařem působil v Koblenzi osm let jako vojenský guvernér. A tak byl roku 1897 odhalen na zvětšeném Německém rohu monumentální pomník. Koncepci celého prostranství a podstavec v podobě jakéhosi stylizovaného antického chrámu vytvořil Bruno Schmitz, který krátce předtím dokončil jiné dva slavné Vilémovy pomníky, jeden nad Vezerou naproti městu Porta Westfalica a druhý tzv. Kyffhäuserský u hranic Durynska se Saskem-Anhaltskem, aby byl vzápětí pověřen dalším slavným monumentálním projektem, památníkem tzv. bitvy národů u Lipska. Vilémova jezdecká socha vážící 25 t pak byla dílem Emila Hundriesera, který kromě císaře v generálské uniformě a plášti stvořil též ženskou postavu nesoucí císařskou korunu. Tato personifikace génia měla původně vést císařova koně, ale Vilém II. takové uspořádání odmítl s tím, že císaři dopomohla k vítězstvím boží vůle a ne nějaká mytologická postava. Ani tento pomník nezůstal ušetřen špílců a narážek – známý německý spisovatel a novinář Kurt Tucholsky ho označil za kamennou ránu pěstí a moc to nevylepšil, když následně přirovnání zjemnil tím, že pomník vypadá jako vršek gigantického dortu.

Na sklonku války sochu zničil americký dělostřelecký granát, zachovala se z ní jen hlava, vystavená v nedalekém Středorýnském muzeu. Pokud byste si ji šli do domu z 15. stol. zvaného dlouze Alte Kauf- und Tanzhaus prohlédnout, nezapomeňte se podívat pod hodiny v průčelí nad hlavním vchodem. V rytmu hodinového stroje tam…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Německo – Porýní