kololoď
Co je to? Nějaké vodní kolo nebo kolesový parník? Může být, ale pro české cyklisty to znamená především originální cestovní koncept, který kombinuje plavbu lodí a ježdění na kole po ostrovech chorvatského Jadranu.
Jak tento zvláštní hybrid jako český vynález vznikl? Od začátku 90. let jsme pravidelně pluli na tradiční jadranské lodi Silva po dalmatských ostrovech. S koupáním v liduprázdných zátokách, šnorchlováním, kratšími pěšími výlety. Tenkrát tam na kole nejezdil nikdo. Protože však na něm rádi jezdíme my, přemýšleli jsme, jestli a jak by to šlo spojit. V roce 1996 jsme provedli první pokusný výsadek dvou bikerů na ostrově Brač. Horské kolo bylo tenkrát i u nás novinkou.
Kapitáni lodí a námořníci nás od uskutečnění nápadu spíš odrazovali. Zatímco míchal rizoto s krevetami, řečný lodní kuchař Joško děl: „Poslyš, kola na lodi, to je jako krevety s džemem a hořčicí – anebo jako slon s křídly. To dohromady prostě nepůjde.“ Ani tehdejší kapitán a majitel lodi Ivan nebyl nápadem nijak nadšen, vlastně dodnes říká, že ani neví, zda sám na kole jezdit umí nebo ne (nikdy to totiž nezkusil). A povídal, že ty ostrovy jsou ve vnitrozemí všechny stejné, suché a jednotvárné (on ale znal jenom jejich pobřeží a přístavy, dál než na kávičku 50 m od přivázané lodi se nikdy nehnul). Na druhou stranu však zavětřil, že by mu čeští cyklisté mohli prodloužit plavební sezonu. Vždyť nejspíš nemusejí trávit hodinu denně v moři jako letní koupači, v létě je na kolo stejně moc horko a loď cyklisté potřebují vlastně jenom jako základnu, pro spaní, jídlo, večerní posezení – a pro dopravu mezi ostrovy.
Slovo dalo slovo a ještě v minulém tisíciletí jsme se poprvé všichni nalodili – tentokrát i se svými koly na horní palubě. A bylo to skvělé. Po snídani jsme se sbalili, všechno nechali v kajutě, zamávali Silvě a nalehko vyjeli přes ostrov. Loď na nás čekala v domluveném přístavu na druhé straně ostrova, po celodenním přejezdu jsme se už celkem těšili na teplou sprchu a hlavně na večeři na palubě. Místní na nás tenkrát hleděli, jako bychom právě spadli z Marsu. Není divu – cyklistu viděli možná jednou v televizi, ale ten jim neprojížděl ve společnosti dalších Marťanů na jejich ostrově právě před nosem.
Jedinou, zato vážnou slabinou se ukázaly být místní mapy. Vůbec neseděly. Zejména neasfaltové cesty, tzv. makadamy, buď existovaly v mapách, ale ve skutečnosti ne – anebo naopak. Teprve na Jadranu jsme pochopili, jak jsme zmlsáni dobrými českými mapami, turistickými i cyklistickými.
Zažili jsme nicméně opojné pocity prospektorů a pionýrů. Zprvu jsme cesty v terénu hledali metodou pokus – omyl. To takhle sjedete na pěti kilometrech 500 výškových metrů k moři, abyste zjistili, že cesta dál nevede a končí v horším případě v macchii, v lepším na malé plážičce – to jsme se mohli za odměnu aspoň vykoupat před drcením kopce nazpátek. Slastnou odměnou byly pak objevy delších, průběžných cest přes ostrovy, které směřovaly opravdu odněkud někam, třeba na silnici, kterou jsme už znali, nebo do přístavního městečka, kde nás čekala naše loď.
Pobřežní cesty zpravidla nevedou těsně nad mořem, ale jsou vlastně cestami úbočními, které se zaříznuty ve svahu houpou několik desítek metrů nad hladinou, a tak nabízejí pěkné výhledy na pobřeží, moře a okolní ostrovy – anebo na nekonečný obzor. Druhým typem cest jsou hřebenovky, které poskytují panoramatické výškové pohledy. Na ně se musíme nejdříve vysápat, k lodi na závěr dne je to pak zase ale bez jediné výjimky z kopce.
Snídaně a večeře jsme měli od počátků kololodi v lodním salonu, zpočátku však nebylo vůbec jednoduché koupit během dne něco k jídlu. I rozdíly mezi cenami v Česku a na chorvatských ostrovech byly podstatně větší než dnes. Proto si většina kololodních účastníků u snídaně mazala chleba na cestu (někdo to dělá ještě teď). Tenkrát byl dobrý oběd tak pětkrát dražší než u nás, teď už je jen dvakrát (ale protože je zajímavý, většinou si ho rádi dáme).
Pokud jsme původně v terénu spíše náhodně tápali, po roce dvou jsme se posunuli k systematickému objevování. A od roku 2004 jsme ověřené cesty zaznamenávali tracklogy GPS.
Když už jsme měli středodalmatské a jihodalmatské ostrovy zmapované, nechtěli jsme je „syslit“ jen pro kololodní účastníky. Včetně výškopisu a ploch jsme s kartografem Bobem Hájem mapy připravili k jejich prvnímu vydání. Teď je už pár let na světě vydání druhé, se kterým se nám loni podařilo proniknout do Chorvatska. Mapy jsme s tou vidinou sice připravovali od začátku (texty jsou v češtině, chorvatštině a angličtině), ale chorvatský trh se ukázal být tvrdším oříškem než britský, holandský nebo německý. Ono vlastně není divu, že to nešlo úplně hladce – představte si, že by třeba nějaký Ante začal v Chorvatsku vydávat mapy Brd a jal se je prodávat v české maloobchodní síti. Jsme ale rádi, že se to podařilo a „našim“ ostrovům můžeme touto cestou aspoň symbolicky vrátit trochu z toho pěkného, co tam zažijeme – tím, že je co nejpřesněji „nakreslíme“. Většinu ostrovů máme zmapovánu, některé zatím pouze interně. Účastníci plaveb budou mít exkluzivní možnost stáhnout si do mobilu naši digitální mapu, a tak se lépe orientovat podle toho, kde zrovna jsou.
Kololoď se stále rozvíjí. Z původní jedné pravidelné plavební cesty po ostrovech střední a jižní Dalmácie jich je dnes šest, od Kvarneru až k Dubrovníku. Kromě toho další cesty objevitelské – ty jsou pokaždé jiné, bez pevného plavebního plánu. Kombinací pravidelných a objevitelských cest jsme se s koly vylodili na téměř všech ostrovech, které se dají projet na kole, zbývá nám už jen pár nejmenších.
Kololodní sezona je v květnu, červnu, září a říjnu. To jsou nejlepší měsíce pro aktivní cestování po ostrovech obecně, ať už na kole anebo pěšky. Vůbec nejhezčí se zdá být první polovina května, kdy vše kvete, krajina je svěže zelená a každý kout na ostrovech voní jinak, podle konkrétního místa, ale na stejných místech po roce vždy stejně. Mnozí pravidelní kololodníci si tak vyvinuli místní čichovou paměť: Šalvěj s jemnou příměsí rozmarýnu, střihnutá špetkou levandule? Tak to jsme už kousíček před Smokvicí. Podzim má sice teplejší moře, zralé fíky, mandarinky či hrozny, ale zase o trochu kratší dny a měkčí barvy teplejších tónů.
Pravidelně využíváme pět lodí plus občas ještě nějakou „posilovou“. Většinou jsou to tradiční dřevěné lodě, které se v minulosti používaly pro přepravu osob i nákladů. Před lety je jejich majitelé přizpůsobili pro několikadenní pobyty tak, že do nich vestavěli kajuty, kuchyně a sprchy. Některé lodě už byly postaveny nově, rovnou i s kajutami, jako Navigator, kterého veřejnosti představujeme v roce 2018.
Kapitán takové lodi zpravidla velí tří- až čtyřčlenné posádce. Za nejdůležitějšího člena bývá považován kuchař, který k večeři připravuje většinou dalmatské speciality v rytmu „jednou ryba nebo mořské plody – jednou maso“.
Na ostrovech se dosud udržuje několik málo přístavů s doky, kde se tradiční dřevěné lodě stavějí a opravují. To vyžaduje zvláštní postupy a řemeslné mistrovství, předávané z generace na generaci. Staří mistři pomalu vymírají a mladých není dost, takže hrozí nebezpečí, že se tradice přeruší. Po chorvatském Jadranu dosud plují desítky těchto lodí, z nichž některé jsou vlastně plně funkčními historickými exponáty, svědky tisícileté historie jadranské mořeplavby.
Další články z vydání o Chorvatských ostrovech naleznete zde