Chorvatské ostrovy

75 

Vydání: leden 2018

Ostrovy chorvatského Jadranu jsou jedinečné i v celosvětovém měřítku. Návštěvník tu plnými doušky vychutná směsici čistého moře, různorodé přírody, až neuvěřitelně členitého pobřeží a všudypřítomných stop tisícileté civilizace v kultuře, kameni, stavbách, v životě místních lidí, v jídle i pití. Ještě dnes objevíme zapadlá místa, kde ostrované nosí kroj i ve všední den, a to vůbec ne kvůli turistům. To, co je jinde v evropském Středomoří výjimkou, zde je pravidlem: nezabetonované přírodní pobřeží, zachovalá malebná města i původní kamenné vesničky…

Chorvatské ostrovy
EAN: 9771213819185 Katalogové číslo: chorvatske-ostrovy Kategorie: , , ,
časopis Země světa - logo
Chorvatské ostrovy

Ostrovy chorvatského Jadranu jsou jedinečné i v celosvětovém měřítku. Návštěvník tu plnými doušky vychutná směsici čistého moře, různorodé přírody, až neuvěřitelně členitého pobřeží a všudypřítomných stop tisícileté civilizace v kultuře, kameni, stavbách, v životě místních lidí, v jídle i pití. Ještě dnes objevíme zapadlá místa, kde ostrované nosí kroj i ve všední den, a to vůbec ne kvůli turistům. To, co je jinde v evropském Středomoří výjimkou, zde je pravidlem: nezabetonované přírodní pobřeží, zachovalá malebná města i původní kamenné vesničky.   

 Ostrovní labyrint

Jaderské moře je vlastně zálivem moře Středozemního. Až na několik malých ostrůvků v Benátské laguně, v deltě Pádu a u poloostrova Gargano patří všechny jeho ostrovy Chorvatsku. Asi 50 jich je obydleno trvale (celkem přes 130 000 lidí), na dalších desítkách ostrovů žijí lidé jen občas, zpravidla od jara do podzimu. Ostrovů, ostrůvků a útesů, na nichž nejsou obydlí žádná, je na tisíc. Víc ostrovů než Chorvatsko má v Evropě jen Řecko a členitější pobřeží jen Norsko.

Jadranské ostrovy vznikaly od druhohor, zprvu usazováním převážně vápenců na mořském dně. Později byly zvrásněny a vyzdviženy nad mořskou hladinu. Po ústupu moře se staly součástí pevninského pásemného pohoří, s nímž sdílejí geologickou stavbu a směr – jsou většinou protáhlé od severozápadu na jihovýchod. Ještě před deseti tisíci let byly součástí pevniny, ale se vzestupem mořské hladiny po skončení poslední doby ledové se původní suchozemská údolí přeměnila na mořské úžiny. Pestrý povrch a rozeklané pobřeží ostrovů pak dotvořily tektonické zlomy, silné krasovění a eroze.

Chorvatští geografové třídí své ostrovy do několika skupin. Při pobřeží poloostrova Istrie, v západoistrijské ostrovní skupině, jsou jen malé ostrovy, nejznámější je souostroví Brijuni. Směrem k jihovýchodu následují již větší Kvarnerské ostrovy, např. Krk, Cres, Lošinj a Rab. Pag se někdy řadí ještě ke Kvarneru, jindy už k ostrovům severodalmatským, kam už jednoznačně patří Ugljan s Pašmanem, Dugi otok, Šibenické souostroví a Kornatské souostroví, které tvoří nejčlenitější archipel Jadranu a je téměř bez osídlení. K středodalmatským ostrovům patří zejména Čiovo, Šolta, Brač, Hvar a Vis, k jihodalmatským Korčula, Lastovo, Mljet a Elafitský archipel. A nakonec je tu – daleko v širém moři, blíže pevnině italské než chorvatské – samostatná ostrovní skupina Palagruža.

 

Ostrovní Chorvaté a vnitrozemští Češi – v čem jsme si podobní?

Češi znají Jadran dobře a považují ho tak trochu za svůj. Čím dál více ale toužíme po poznání míst nezasažených masovou turistikou, kam ještě typičtí „příbřežní“ dovolenkáři nepronikli. Chceme se zanořit nejen do tyrkysu mořské vody, ale i do různých barev přírody a života místních lidí. Pokusme se kaleidoskopicky odhalit některá méně známá fakta a souvislosti; ostrovy pak můžeme důkladněji poznat, více prožít a místním lidem se snáze přiblížit. Kdo jiný, než my Češi, kteří tu kdysi byli mezi prvními turisty?

Kromě podobného jazyka máme společného dost dalšího:

Osud malého slovanského národa s podobnou historií a společným rakousko-uherským dědictvím. To se projevuje dosud překvapivě často od systému státní správy, škol a úřadů po část společného jídelníčku včetně španělských ptáčků, vídeňského řízku, svíčkové a její dalmatské sestřenice pašticady, francouzského salátu a štrůdlu. I národní obrození v 19. stol. bylo podobné.

Na ostrovech mají Chorvaté z pevninských měst často druhé bydlení – vikendice odpovídající našim chatám a chalupám.

Zhruba stejně se učíme cizí řeči, na prvním místě angličtinu. Obecně máme spíše vlažný vztah k evropské integraci – byť je ve skutečnosti převážně přínosná, někdy nám přece jen může připomenout nucená sdružení národů pod pevnou rukou (Jugoslávie, sovětský blok).

Obě země jsou vyhledávanými turistickými cíli – v Chorvatsku táhne moře, u nás Praha.

Podobná je i výše průměrného výdělku, pokud se započítá sdílená ekonomika na ostrovech a státní podpora ostrovanů.

 

A v čem se lišíme?

Odlišnosti jsou často dány prostředím, odborněji se tomu říká geografický determinismus. Na ostrovech jsou přírodní kontrasty výraznější než u nás – slunce i vůně jsou silnější, barvy i kámen ostřejší, zeleň pichlavější, hadi jedovatější, ještěrky pětkrát delší, pořádný vítr umí přijít během minuty a pak se během okamžiku vše přežene, mraky zmizí a obloha se vyčistí. Bóra dokonce fouká za úplně jasného nebe, to u nás neznáme.

Ostrované mají silnější pouto se živly, přírodou a půdou, se zdroji moře i země. Jsou více spontánní, impulzivní (v dobrém i špatném smyslu). Nejen láska a přátelství, ale i jejich zloba a nenávist dokážou být hlubší – a rychleji se obrátí jedno v druhé.

Ostrované jsou hodně zaměřeni na širší rodinu. Ta vydrží i dlouhou odloučenost – muži vyplouvali na moře na týdny, měsíce a leckdy i roky od nepaměti.

Oni jsou konzervativnější, my liberálnější (i v partnerských vztazích, ve stabilitě rodiny – tam je rozvod výjimkou). Dají na své blízké víc než na lidi zvenčí: Pokud mají s někým zralým dobrou celoživotní osobní zkušenost (stačí, když je moudrý a drží slovo), stává se respektovanou autoritou, nositelem názorů a arbitrem sporů. My často popřáváme víc sluchu pochybným celebritám a nestálým hvězdám politického nebe.

My jsme pořádnější (zevně), oni spořádanější (niterně). Dodržují prastarý řád dne a roku, my často improvizujeme. Oni více věřící – my vlažní.

Ostrované jsou větší vlastenci než my, více se identifikují s místem, kde žijí, a se svojí zemí. My víc a aktivněji cestujeme, lépe to umíme (často i s omezeným rozpočtem), dokážeme si cestování užít, oni cestují méně, nákladněji a nepříliš sportovně. Nejen díky cestování máme lepší přehled o světě.

My pijeme víc piva, oni víc kávy a bevandy – vína s vodou nebo s minerálkou. Čaj je u nich jen pro nemocné.

Ostrované doma netopí, vestavěné topení doma vůbec nemají, 16 °C se považuje za normální pokojovou teplotu. Jsou zvyklí být i v zimě venku, venkovní kavárny jsou tam otevřeny po celý rok. Přijedou-li v zimě do Česka, diví se, jak můžeme vydržet ty nezdravé rozdíly mezi strašlivou zimou venku a přetopeným nehybným vzduchem uvnitř.

Oni se dokážou líp bavit ve větší společnosti (přátel, rodiny), umí se snáz oprostit od starostí a práce (a příčinou nemusí být nutně alkohol). Jsou spontánně muzikálnější, umějí líp zpívat. My však chodíme častěji do divadla a na koncerty vážné hudby.

My jsme v průměru pracovitější, i když si na práci a upracovanost někdy jen hrajeme. Oni si klidně po obědě zdřímnou a vůbec se tím netají, my máme taky chvíle, kdy nic neuděláme, ale práci přesto radši předstíráme.

Oni více čtou klasické noviny (zejména na veřejnosti), mnoho zpráv – a zejména komentářů k nim – získávají ústním podáním od svých blízkých.

Oni jsou přímější, bojovnější a ochotnější k obětem (pokud o něco jde), my jsme lstivější a vypočítavější (ne nutně vždy v negativním smyslu). Oni jsou otevřenější, velkorysejší, my uzavřenější, provinciálnější. Vzdušný, ostrý a daleký výhled na volný mořský obzor je poněkud jinou perspektivou než pohled na zamžené obrysy blízkého zarostlého kopečku v naší české kotlině za inverze. Ostrované jsou „nárazově“ pohostinnější, dokážou utratit spoustu peněz najednou nejen za přátele bez jakéhokoliv kalkulu. My zase dáváme víc na charitu daleko do světa.

Oni jdou do restaurace na jídlo zřídka, zato pak často jde o opulentní hostinu ve větší společnosti takřka s protokolárními pravidly. Buď jedí všichni, nebo nikdo a jen se pije (i samotné podniky jsou takto přísně rozlišeny). My chodíme častěji a dost často jíme bez jakéhokoli řádu – jeden si dá hned po příchodu steak, druhý o hodinu později utopence a třetí nic. U nich je obvyklý společný účet – ve větší společnosti bývá určeno, kdo při jaké příležitosti zve a platí, u menšího stolu s přáteli jednou zaplatím já, podruhé ty anebo třeba zase já, ale rozhodně to nemíním jakkoliv řešit, natož pak rozpočítávat.

Oni dají víc na styl oblékání a módní doplňky, např. sluneční brýle.

Životní náklady odvíjené od cen zboží a služeb jsou větší na chorvatských ostrovech než u nás, je tam i větší nezaměstnanost. Ve skutečnosti však skoro všichni, co můžou, pracují v rámci sdílené ekonomiky. Kdo je příliš líný, hamižný nebo něco opravdu zlého provede, je vyloučen z rodinného společenství a ztratí přátele, což je větším trestem než vězení.

Ostrované se radši smějí, tváří se přívětivě a hledí zpříma, my jsme častěji podmračení, ale zase máme na rozdíl od nich lepší smysl pro nadsázku a ovládáme umění nebrat se vždy vážně.

Ačkoliv se lidé na ostrovech bytostně cítí být součástí přírody, na rozdíl od nás ještě moc netřídí odpad. Zase ho ale vyprodukují méně než my.

 

Sdílená rodinná ekonomika

Výměna a společné užívání věcí a služeb na ostrovech funguje ve své ryzí podobě od nepaměti bez přerušení, zatímco v evropských velkoměstech se stává tak trochu módou teprve teď, po staleté přestávce, a často v jiné podobě než původní.

Širší rodina je na ostrovech často nejen živým příbuzenským svazkem, ale zároveň základní ekonomickou jednotkou. Mnohdy skoro polovinu své spotřeby potravin a služeb takhle místní získají vzájemnou směnou nebo výpomocí. Výhodou je zaručená kvalita – takové produkty jsou zpravidla lepší než průmyslové. V oficiálních ekonomických statistikách a v HDP ani DPH se sice vůbec neprojeví, stát přijde zkrátka, lidé jsou však spokojeni – a to je v tomto případě důležitější.

Jak to tedy funguje? Dědeček má vinohrad, ale už špatně chodí, tak se o něj i o vinici staráme a se ženou, sestrou a našimi dětmi sklízíme hrozny, ze kterých strýc udělá víno. Větší část lahvuje a prodává, něco vypijeme my. Strýc pálí dobrou rakiji (obecný výraz pro pálenku), konkrétně vínovici (lozovača), teta chodí na jaře po kopcích a dobře ví, kdy a kde utrhnout kterou bylinu. Ty nechá v pálence vyluhovat, a tak se z ní stane travarica. Větší část travarice strýc (manžel tety) vymění s lovcem (mým bratrancem) za maso divokých prasat – aby z něj usušil delikátní pršut. Strýc z matčiny strany má 80 olivovníků a jednu dvanáctimetrovou rybářskou loď. Od podzimu do jara s ním pravidelně vyplouvám na ryby a pomáhám mu se sklizní oliv, z nichž u druhého bratrance lisujeme olivový olej. Proto mám dost ryb a olivového oleje, nejen pro ženu a děti, ale i pro návštěvníky. Za domem máme docela velkou zahradu s domácí zeleninou – přebytky zase vyměníme za něco jiného. Náš starý kamenný dům je ve vnitrozemí ostrova, ale pár kilometrů odtud v zátoce máme po babičce menší domek – vikendici, která slouží v zimě strýci jako rybářská základna, v létě ji na pár týdnů pronajímáme turistům.

Není divu, že pro snazší orientaci v takové rodinné pavučině musí mít chorvatština třeba pro našeho strýce tři různé výrazy (podle vztahu, resp. pozice v rodině): stric, ujak, tetak. Jelikož spousta rodin na jednom ostrově má stejné příjmení a dost lidí dokonce stejné jméno a příjmení zároveň (byť se rody mohly rozdělit už před staletími), pro snazší identifikaci získá hodně lidí už v dětství podle svého vzhledu nebo vlastností přezdívky, které jim zůstanou po celý život. Anebo se za jméno a příjmení dává identifikátor v podobě jména otce, přeneseně v češtině by to znělo třeba Jiří Novák Josefův.

 

Fenomén domácí hospody

Je to výhodné pro všechny: turisté dostanou zajímavé a hodnotné místní jídlo a nápoje, domácí mají prostřednictvím návštěvníků kontakt se světem a odbytiště pro svoje výpěstky a domácí výrobky. A stát nemusí přispívat tolika nezaměstnaným.

Paní Mirjana ve vsi Pupnat na ostrově Korčula nás ještě v minulém tisíciletí spontánně pozvala na oběd, když jsme vyhládlí a žízniví – tenkrát ještě jako naprostí exoti – projížděli kolem jejího domu na kolech a požádali ji o vodu. Vařit umí skvěle a domácí suroviny dělají taky svoje: Napřesrok si s manželem otevřeli pohostinství, kde se čeští cyklisté stali pravidelnými hosty.

Podobných pohostinství vznikla na ostrovech celá řada. Všude mají pršut a domácí sýr, jinak je nabídka různorodá – liší se i podle roční doby a toho, co se zrovna vypěstuje nebo uloví: Albert v Zavalatici na Korčule umí skvělé čerstvé ryby (pokaždé jiné) a olihně na grilu, které se dokonale snoubí s místním vínem autochtonní odrůdy Pošip. Nikola v Gažulu na Brači na objednávku „uvrtí“ jehňátko ze svého početného horského stáda nebo připraví jehněčí či chobotnicovou peku doplněnou křupavým válcem z vnitřností pečeném ve střevě (vitalac). U Antuna v Dolu na Hvaru se rybky nakládané v tajné směsi olivového oleje, mořské soli a ostrovních bylin rozplývají na jazyku. Zakousneme je hoblinami tvrdého, až přestárlého aromatického kozího sýra. Každý den nabízí jinou „hotovku“, občas geniální chobotnicový guláš. A na závěr lahodnou tursku kavu z džezvy. Toni v bračském Dolu zase dělá skvělý brudet – směs darů moře ve vlastní šťávě, koření a zelenině. Po jídle nanosí k degustaci sbírku svých likérů z ostrovních plodin a přisedne k nám poklábosit o dění ve světě. A na závěr nabídne olej z oliv, co rostou nad vsí – prastaré olivovníky pamatující Benátčany můžeme sami obejmout. Společným rysem všech takových zařízení je nutnost nespěchat a užít – je to pravý slow food. Na oběd je vhodné počítat aspoň se dvěma hodinami.

Splní-li takové pohostinství státem dané podmínky domácí rodinné výroby, prakticky neplatí daně a je zproštěno od chorvatského vynálezu fiskalizacije, který jsme u nás přejali jako EET. Oficiálně se to jmenuje obiteljsko poljoprivredno gospodarstvo (OPG) – rodinné zemědělské hospodářství. Nabízet smí produkty vypěstované či odchované, případně ulovené (ryby, zvěřina) v rámci širší rodiny a jídlo z nich připravené, téměř výhradně místního původu a připravené tradičním způsobem. Některé rodinné firmičky svoje produkty prodávají jen na trzích anebo ve speciálních obchodech, řada z nich si však doma otevřela právě domácí hospody.

 

Zima na ostrovech

Příležitostnému návštěvníkovi se život na ostrovech může zdát idylický. Podmínky však můžou být velmi tvrdé, až nemilosrdné, a to zvláště v zimě. Na pobřeží ostrovů mrzne a sněží výjimečně, jednou za deset patnáct let. To pak jdou všichni fotit – rychle, než to roztaje – a dalších deset patnáct let fotky ukazují hostům. Bičující nárazový vítr však každou zimu často po dlouhé dny přináší vodopády dešťových clon; pocitová teplota je pak daleko nižší než průměrných zimních +10 °C. Celoroční srážkové úhrny jsou na chorvatských ostrovech větší než v Česku – čím méně tam prší od jara do podzimu, tím více v zimě. Problémy mohou nastat při náhlém vážnějším onemocnění nebo zranění – v nepříznivém počasí někdy i více dnů po sobě neplují trajekty a nelétají letadla ani záchranné vrtulníky, takže ostrované jsou odkázáni na mnohdy velmi skromné místní zdravotnické zázemí; do nemocnice na pevninu se dostanou, teprve až se vyčasí.

 

Ostrovy dříve a teď

V pozdním středověku a raném novověku ovládali většinu ostrovů Benátčané, kteří tam přinesli prosperitu a městečkům vtiskli jejich dnešní převážně renesanční tvář. Před dovršením průmyslové a dopravní revoluce byl život na ostrovech výhodný – místní lidé užívali zdrojů země i moře a po moři přemísťovali náklady i sebe zejména silou větru daleko snáze než obyvatelé pevniny po souši. „Nevýhodou“ byly jen občasné nájezdy plenících pirátů a Osmanů. Kvůli nim tehdy lidé žili více ve vnitrozemí a sídla na pobřeží byla zpravidla opevněná.

Ovládnutí většiny ostrovů Rakouskem, jež využilo oslabení Osmanů i Benátčanů koncem 18. stol., bylo stvrzeno vítěznou námořní bitvou u ostrova Vis, kde roku 1866 malá rakouská flotila rozdrtila italskou přesilu. Ostrované se mohli spustit z vnitrozemí k moři a nastala doba mírového rozvoje se stavbou moderních přístavů – a také počátkem turistiky. Dnešní městská přístavní mola a nábřeží pocházejí většinou z té doby. Nástup paroplavby společně se změnou světových obchodních tras však způsobily pozvolný ústup jednoho tradičního odvětví ostrovního hospodářství – stavby dřevěných plachetnic.

Ostrované se zaměřili na výnosné pěstování vinné révy, vždyť ostatní potraviny už mohli jednoduše dovážet. Opakovaná epidemie peronospory však na začátku 20. stol. zdejší vinohradnictví zdecimovala a donutila místní k masové emigraci, nejčastěji do Ameriky. Dodnes tvoří potomci obyvatel jadranských ostrovů mnohatisícová kompaktní společenství, zejména v Patagonii.

Během 20. stol. ztratily ostrovy v průměru třetinu svého obyvatelstva. Děti odešly na střední školy na pevnině bydlet přes týden v internátu a většinu z nich po studiích ani nenapadlo, že by se snad mohly vrátit. Civilizační výhody života na pevnině převážily, odliv lidí pokračoval. Voda – jen nasbíraná dešťovka z místních zdrojů – občas vyschla, proud vypadl aspoň jednou denně, k telefonu se muselo do vedlejší osady, k tomu bídné cesty, do školy a k doktorovi dvě hodiny rozhrkanou lodí a před tím do přístavu hodinu na oslu anebo pěšky… Pokud by to takhle šlo dál, zejména na menších ostrovech by za pár let nezůstal nikdo. Ještě v dobách Jugoslávie na větších ostrovech trochu pomohl rozvoj cestovního ruchu. Někde se postavily nové silnice, někam přivedli pitnou vodu z pevniny podmořským vodovodem. Úbytek obyvatelstva však pokračoval.

 

Zákon o ostrovech

V roce 1999, v hodině dvanácté, přijala chorvatská vláda Zákon o ostrovech (Zakon o otocima), jenž vymezuje oblasti nutné státní podpory ostrovů a jejich obyvatel. Byly nastartovány více či méně úspěšné systematické programy přímé i nepřímé podpory obyvatel, kteří zůstanou, i těch, kteří se nově přistěhují z pevniny. Zároveň stát masivně investoval do infrastruktury – pravidelné lodní dopravy, ostrovních silnic, telekomunikací, vodovodů a elektrických sítí. Nové trajektové přístavy vznikly i na menších ostrovech s více sídly, kam se dříve auta vůbec nedostala. Na vzdálené ostrovy teď plují pravidelně nejen trajekty, ale i vznášedla, která cestovní čas zkrátí o polovinu.

Do většiny obcí je dnes zaveden vodovod a ostrované platí nízké subvencované ceny za pitnou vodu. Silnice jsou nové nebo obnovené. Lodními linkami a ostrovními autobusy jezdí místní za zvláštní nízké ceny, ostrovní studenti, důchodci a veteráni zdarma. Zdejší zaměstnavatelé mají právo na úvěr se státní podporou a zpravidla platí nižší daně. Stát pomáhá ostrovním výrobcům kvalitního zboží propagací značky Chorvatský ostrovní výrobek (Hrvatski otočni proizvod). Zajímavé je, že Zákonem o ostrovech je poloostrov Pelješac zařazen mezi ostrovy (kvůli své izolovanosti); můžete tak koupit „ostrovní výrobek“ – třeba mořskou sůl – původem z poloostrova. Zvláštní státní finanční injekce dostávají místní spolky a sdružení.

Aby byly zachovány základní školy, neplatí už limit počtu žáků na učitele nebo na školu jako na pevnině. Aktuálně dokonce existují dvě školy, v nichž je počet učitelů a žáků vyrovnaný 1:1 (doslova – jeden žák a jeden učitel, na ostrovech Prvić a Zlarin).

Se státní podporou v novém tisíciletí vzniklo i dost nových vinic a olivových sadů. Obrovské plochy původních políček ohraničených zídkami z vysbíraného kamení – svědectví nezměrné práce předků – však zůstávají nevyužity a zarůstají macchií.

 

Chov ryb

Od počátku 90. let 20. stol. se po omezení rybolovu začaly objevovat první chovy ryb. Tuňáci se musí odlovit malí a potom se v chovu krmí, převážně sardinkami. Mořany zlaté a mořčáky evropské (kulinárně známé pod označením „mořský vlk“) lze v chovech množit. Většina jadranských tuňáků – asi 5000 t ročně – se letecky vyváží do Japonska, kde se v Tokiu draží na největším rybím trhu světa Cukidži. Jadranský tuňák je tam pro svoji zvláštní chuť při konzumaci za syrova velmi ceněný. Nové chovy ryb i tradiční chovy slávek středomořských a ústřic jedlých jsou ekonomicky velmi výhodné a zaměstnávají část rybářů, kteří byli zasaženi omezením rybolovu.

 

Noví ostrované

Je to nový trend posledních let: Na ostrovy přicházejí lidé unavení civilizací, kteří opouštějí velkoměsta na pevnině – v Chorvatsku i v západní Evropě. Nemusí být v práci na konkrétním místě, pro pracovní komunikaci využívají internet. Na ostrovech je totiž až na výjimky slušné datové spojení 3G nebo 4G/LTE. Noví ostrované si zpravidla přivezou dost peněz, nadšeně renovují venkovský kamenný dům, snaží se o navázání kontaktů s místními, někdy se pokoušejí na ostrově i podnikat, pěstovat, chovat, lovit, vše podle hesla „zpátky ke kořenům“.

Jiří, Pražák vyšší střední třídy a vyššího středního věku, si postavil kuću před pár lety v kouzelné přístavní obci Bobovišća na ostrově Brač – a už se celkem naturalizoval. Za teplého odpoledne koncem října vydrží hodinu nehybně sedět u jednoho espressa tak polovičního než je to, čemu se jen u nás říká v horším případě piccolo, v lepším ristretto, s pohledem na moře, po boku místních strýců, na židli zády ke zdi místního kafiće (ve volném prostoru blíž moři přece sedí jenom turisté). Je spokojený, ale říká, že dnes už by do toho nešel. Ceny pěkných pozemků blízko moře nebo starých domů vhodných k rekonstrukci jen za posledních pět let vyskočily na dvojnásobek, jsou zhruba stejné jako v oblasti mezi širším centrem a okrajem Prahy. Naštěstí na rozdíl od některých jiných středomořských zemí v Chorvatsku jakž takž funguje územní plánování a ochrana pobřežního pásu před zastavěním. Na ostrově Vir nechaly úřady před pár lety strhnout několik desítek domů, které neměly řádná povolení. Možná to pomohlo k většímu respektu k zákonu.

Přistěhovalci se jen zřídkakdy stanou opravdovými, stálými obyvateli. Z těch, kteří to původně plánovali, jich nastálo vydrží sotva čtvrtina, ostatní se po čase vracejí vždy na pár měsíců v roce. Aspoň tak. Přirozenou strukturu obyvatelstva to však obnovit pomůže jen stěží, zvláště tam, kde už není základní škola ani s tím jedním žákem. Noví ostrované sotva přijdou na malý, zpola zpustlý ostrůvek plodit a vychovávat děti, byť by kvůli nim i tu školu znova otevřeli.

Díky státní politice se podařilo trend vysídlování ostrovů někde zvrátit, jinde aspoň přibrzdit. V poslední době celkový počet obyvatel ostrovů sice opět stoupá, malé ostrovy s desítkami až stovkami obyvatel se však vylidňují i nadále. Vláda připravuje novelizaci Zákona o ostrovech s předpokládanou podporou Evropské unie, zmiňuje se termín „chytré ostrovy“.

Věřme, že jadranské ostrovy se podaří zachovat a dále rozvíjet ne jako skanzen křížený s národním parkem, ale jako živoucí a životaschopný mechanismus přírody a lidí. K tomu přejeme hodně štěstí a úspěchu zejména milým ostrovanům, ale také pravidelným návštěvníkům, kteří sem připlouvají užívat četných zdejších darů s respektem k místním lidem a jejich neobyčejnému domovu.

Hmotnost 0.17 g

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Chorvatské ostrovy“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.