Otevřeným oknem pozoruji takřka magický jev. Každých deset vteřin se do tmy zařízne záblesk a v podobě jakési kolmé světelné stěny mi zleva doprava přeběhne před očima. Na širé moře, jehož hladina se slabě leskne v měsíčním světle, se tak hlásí maják Struga. Za jasné noci vysílá signál o své totožnosti až 70 km daleko.
Struga se tyčí na okraji strmého sedmdesátimetrového útesu stejnojmenného poloostrova u zátoky Skrivena luka, odkud je nádherný pohled na otevřené moře. Válcová věž vysoká 20 m vystupuje z většího přízemního domku bílé barvy se zelenými okenicemi. „Struga pochází z roku 1839 jako druhý nejstarší maják na chorvatském pobřeží. Patří do zhruba padesátky majáků, postavených za dob Rakouska-Uherska v 19. století na strategických místech na ostrovech a pevninských výběžcích,“ vítá nás strážce majáku Mladen Bartulovič a hned nás zásobuje základními informacemi. Technický pokrok zjednodušil obsluhu varovných světel tak, že se na majácích uvolnily prostory, které dříve obývali jejich strážci se svými rodinami. A společnost Plovput, která majáky spravuje, je nabídla turistům. Strážcům vybraných majáků tak přibyla práce udržovat apartmány a věnovat se turistům, kteří se u nich ubytují. „Většinou s nimi nejsou problémy. Dovolená na majáku je pořád něco zvláštního, nevšední zážitek. Když třeba přijde bouře, pořádně to fičí až dovnitř. Od června do září máme plné všechny čtyři apartmány, tenhle s výhledem na otevřené moře je pro vás.“
Mladen se za ostříleného mořského vlka nepovažuje. Na majáku Struga slouží teprve čtyři roky, před tím byl krátce na Sušacu. V blízkosti moře se ale cítí nejlíp. „Jsem takové dítě moře, narodil jsem se na ostrově, táta byl námořník, tak jsem už dávno chtěl odejít na ostrov,“ vypráví nám ve své kanceláři, vybavené vysílačkou a mapami, pověšenými na stěnách. „Manželka mi to ale kvůli dětem rozmluvila. Zůstali jsme ve Splitu, šestnáct roků jsem pracoval v mezinárodní společnosti. Byl to dobrý job, ale denně jsem prožíval stresové situace. Ničilo mě to fyzicky i psychicky. Bral jsem léky na tlak a cukrovku. Až jsem jednou řekl manželce, že když zůstanu, zemřu. Musel jsem změnit život. Dcery už vyrostly, vystudovaly. Manželka šla se mnou, ale zimu tráví ve Splitu. Víte – strážce majáku, to není zaměstnání, to je způsob života,“ svěřuje se nám Mladen Bartulovič a spokojeně dodává: „Všechno se změnilo, nemusím brát prášky, mám čistou hlavu, klid, jsem tady na čerstvém povětří…“
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pobaltí