S výjimkou rozlehlého areálu v Mistrově domovském městě Čchü-fu to bývá z ulice k hlavní síni Konfuciova chrámu jen pár desítek metrů – ať je to v Pekingu, kde stojí druhý nejvýznamnější konfuciánský chrám v Číně doplněný Císařskou akademií, v Chan-čchengu, Šanghaji, Nankingu i jinde. Fyzicky krátká vzdálenost však představuje v duchovním smyslu obrovskou pouť, dva a půl tisíce let dlouhou cestu k samé podstatě čínského filozofického myšlení, hodnotového systému, formování charakteru člověka. K muži jménem Kchung Čchiou.

Mistr Kchung, Kchung-c´či Kchung Fu-c´ (z čehož jezuité vytvořili latinizovanou podobu Konfucius), nebyl bůh, dokonce ani jeho syn nebo prorok. A má-li dodnes své chrámy, musíme je chápat ne jako místa bezvýhradné víry, nýbrž vděčné vzpomínky. Muž, který se narodil roku 551 př. n. l. a zemřel 479 př. n. l. (přesnost těchto dat je tradiční, leč pochybná, protože v oné době se takové záznamy o soukromých osobách nearchivovaly), žil v malém státečku Lu na území dnešní provincie Šan-tung. Byl to vzdělanec, mudrc soustřeďující kolem sebe žáky, a tudíž i učitel, podle pozdějších legend významný státní úředník, ve skutečnosti ale spíše soukromá osoba, která viděla problémy kolem sebe a chtěla vnést do společnosti harmonický řád.

Až do pravidelných kontaktů s Evropany neměla čínština speciální výraz pro „náboženství“ a v souvislosti s religiózními, stejně jako filozofickými naukami používala termíny „škola“ nebo „učení“. Důraz se kladl vždy na vzdělávání. Číňané nikdy necítili nutnost držet se pouze jedné školy – nejen, že si jsou chrámy konfuciánské, buddhistické a taoistické podobné vnějškově, formálně, ony se jimi prolínají i některé rituály a putují některá božstva. Nejlépe je to dnes patrné na chrámech mimo vlastní Čínu, v zemích s významnějšími čínskými menšinami, kde se už nerozlišují podle náboženství, ale souhrnně označují jako „čínské chrámy“. S jistou nadsázkou to popsal učenec a spisovatel z konce čchingské éry Liou O ve svém díle Putování Starého Chromce: „Konfuciáni, buddhisté a taoisté připomínají tři stejné krámy, které si vyvěsily tři různé reklamní tabule. Jsou to všechno obchody se smíšeným zbožím… Jediný rozdíl je v tom, že konfuciánský chrám je největší, buddhistický o něco menší a nejmenší je taoistický, ale jinak najdeš všude totéž zboží.“ A nebo jinak – staré čínské přísloví říká, že většina obyvatel Číny nosí konfuciánskou korunu, taoistické roucho a buddhistické sandály.

Z citovaných tří učení je konfucianismus tím, které vždy mělo nejdál od „klasického“ náboženství a nejblíž k filozoficko-humanistickému systému. A které nejvíc ovlivnilo čínskou společnost. Až téměř do konce císařství, do roku 1905, kdy byl zrušen v té době již zastaralý a dlouho přežilý systém úřednických zkoušek, museli povinně studovat konfucianismus státní úředníci, kteří bez jeho znalosti nemohli služebně postupovat – ano, ještě téměř dva a půl tisíce let poté, co žil údajný zakladatel tohoto učení. Konfucianismus se stal v Číně bez nadsázky státní filozofií, ale se samotným Konfuciem je v různých ohledech tak trochu potíž.

Už u samého jeho zrodu stála praktická demonstrace úcty k předkům, kultu procházejícího čínskými dějinami od šerosvitu legendárních dob po současnost. Vidíme v tom příběhu oddanost a poslušnost dítěte i další klíčové ctnosti pozdějšího konfucianismu, které jsou samy o sobě evidentně daleko starší. Konfuciův otec Kchung Šu-liang Che byl vdovec, který měl devět dcer a jednoho zmrzačeného syna. Bál se, že nebude mít dědice, který by ho řádně uctíval, prováděl obřady a přinášel oběti na oltáři předků, což ve staré Číně prováděli pouze mužští potomci. A tak se rozhodl, že se ještě jednou ožení, aby mohl zplodit zdravého syna. Požádal otce rodiny Jen, který měl tři neprovdané dcery, o ruku jedné z nich. Dvě starší na otázku svého otce, která se chce stát Kchungovou manželkou, neodpověděly, ale nejmladší, patnáctiletá Čeng-caj, řekla: „Otec nám přikázal a já poslechnu. Nač se ptát?“ Paradoxem je, že tak obrovský věkový rozdíl mezi manželi byl v rozporu s li, řádem světa, pojmem, který má v konfucianismu zásadní význam. Čeng-caj se bála, že vzhledem k věku svého manžela neotěhotní, a tak se obrátila o pomoc k duchovi pahorku Ni. Její prosby byly vyslyšeny a narodil se chlapeček, který dostal jméno Čchiou, Pahorek. Když byli malému Konfuciovi tři roky, jeho starý otec zemřel a Konfucius, který později kladl takový důraz na rodinné vztahy, vyrůstal v rodině neúplné.

Konkrétní běh Konfuciova života je zahalen mrakem legend a pozdějšího přikrašlování, na tenký led se dostaneme i při snaze přesněji definovat konkrétní díla, jež Mistr vytvořil. Jeho učení je shrnuto formou výroků v textu Lun-jü, doslova „vybraná rčení“, který je v češtině znám jako Hovory nebo Rozpravy. Jejich první písemná podoba se ale objevila až asi 70 let po Konfuciově smrti, ta tradiční dokonce o několik století později – relativně definitivní verzi vytvořil učenec Čeng Süan až někdy v polovině 2. stol. př. n. l. Jádro Hovorů tvoří tradované Konfuciovy výroky (někdy v podobě krátkých historek, jindy velmi strohé), jež kolovaly ve školách založených jeho žáky, kteří jsou ale sami zřejmě také autory některých dalších. Šlo o žáky druhé generace sepisující to, co sl…