Od samého počátku osídlení ostrova bojovali lidé na Mallorce více s přírodou než s nepřáteli. V prospektech sice bývá ostrov nazýván „zelenou perlou Středomoří“, ale daleko příznačnější je pro něj kamenitá tvář. Munice do praků poskytoval svým obyvatelům sice dostatek, ale jinak bylo kamení spíš prokletím ostrovanů. Faktem ovšem je, že se je za dlouhá staletí naučili využívat k vlastnímu prospěchu.

Kameny používají Malločané nejen na stavbu svých domů, kostelů a k dláždění ulic, ale i na budování zemědělských teras. V pohoří Tramuntana terasy ideálním způsobem parcelují kopcovitý terén a zabraňují erozi. Kamenné zídky neodmyslitelně dotvářejí v této části Mallorky obraz venkova. Postavit zeď bez pojiva tak, aby do sebe kameny přesně zapadly, však není nijak snadné. Své o tom ví i Joan Carlos, absolvent speciální zednické školy zaměřené právě na stavbu teras. Zdánlivě jednoduchá práce čerpá ze zkušeností jeho předků a Joan dobře ví, že i jeho dílo musí sloužit další staletí. Je prý jedno, zda používá vápenec lépe nebo hůře opracovaný. „Podstatné je usazení kamenů,“ zdůrazňuje a dodává: „Pokládají se těžištěm ke svahu, čímž se zvyšuje stabilita zdi. Dopředu se přitom dávají velké kameny, naopak spáry z vnitřní strany se vyplňují menšími. To proto, aby voda při deštích snáze protekla a aby hlína nebyla odplavena.“ Jednoduchý princip funguje už více než tisíc let, a tak se zdá, že se tady na rozdíl od jiných částí ostrova zastavil čas. Tramuntana je působivým protikladem k masové turistice v okolí Palmy a v severovýchodní části Mallorky. Návštěvníky tyhle hory totiž nezvou na pláže a do luxusních hotelů. Rozeklané vápencové skály, kaňony a jezírka v jejich srdci lákají půvabnou krajinou s borovými lesy a záplavou lučních květů.

Iluzi dávnověku navozují na svazích hor i majestátní olivovníky. Pro jejich dlouhověkost jim místní říkají „věčné stromy“. Ty nejstarší prý pocházejí z 9. a 10. století! S jejich pěstováním tak začali už Arabové, kteří v té době Mallorce vládli. V 11. stol. se již s olivami čile obchodovalo, dnes je centrem jejich zpracování město Sóller. Do zdejších lisoven svážejí olivy v době sklizně, v listopadu a prosinci, všichni drobní i větší pěstitelé. Nejstarší lis se pyšní letopočtem 1561, a třebaže dnes uvádějí obří kameny do pohybu namísto oslů a mul elektromotory, mnohé v něm zůstalo zachováno z uplynulých staletí. Jednoduchým lisováním se získává nazelenalá tekutina nezaměnitelné chuti i vůně, bez níž si obyvatelé ostrova nedokážou představit svůj jídelníček. A i když patří zdejší olivový olej ve Španělsku k nejkvalitnějším, na export mnoho nezbude, většina produkce končí v místních domácnostech a restauracích.

Už z okénka letadla můžete před přistáním vidět tucty větrných mlýnů, které jsou neklamným důkazem toho, že opravdu přistáváte na Mallorce. V centrální, nejúrodnější části ostrova zvané Es Pla stojí už po staletí. Podle odhadů jich tu vítr kdysi poháněl na tři tisíce. Většina z nich sloužila k čerpání podzemní vody, přičemž mnohé musely dostat životodárnou tekutinu na povrch z hloubky až 40 m. V ostatních se mlelo obilí. Poslední mouka se tu však umlela už kolem roku 1920 a čerpat vodu přestaly mlýny o půl století později, ruku v ruce s rozvojem cestovního ruchu. Přesto se už v 80. letech ozývaly hlasy volající po jejich záchraně. Vyslyšeny však byly až v roce 2004, kdy mallorská vláda přišla s rozsáhlým projektem jejich záchrany coby součásti kulturního dědictví ostrova. V unikátní dílně Son Bonet v Pont D´Inca vrací roztomilým kamenným stavbičkám nejen jejich původní podobu, ale především funkci. Při restaurování proto používají dělníci identické materiály i technologie, jaké jim zanechaly předchozí generace mistrů stavitelů.

Stejně jako kamenné mlýny a olivové háje jsou s historií Mallorky neodmyslitelně spjaty i plantáže pomerančovníků a mandloňové sady. A to i dnes, kdy se zemědělská výroba podílí na vytváření HDP pouhým jedním procentem. Ještě před 100 lety však obyvatele v Evropě takřka zapomenutého ostrova živila výhradně zemědělská produkce. Připomínkou zašlé slávy je dodnes historický vlak spojující městečko Sóller s metropolí Palmou. Pokud do něj nasednete na konci ledna či v únoru, pohled na zdejší krajinu ve vás bude evokovat vskutku podivné spojení „zasněžené pomeranče“ a nejspíše ve vás vzbudí pochybnost o teplém subtropickém klimatu Mallorky… Ostrov totiž v tuhle dobu pokryjí bílé květy mandloní připomínající z dálky sněhové vločky, zpoza nichž vykukují zralé plody pomerančovníků. Překvapení však Mallorca nabízí vnímavému návštěvníkovi po celý rok.

Další články z vydání o Mallorce naleznete zde