Lipary vystupují z hlubin průzračného Tyrhénského moře nedaleko severního pobřeží Sicílie. Sedm větších obydlených ostrovů (Lipari, Vulcano, Salina, Panarea, Stromboli, Alicudi a Filicudi) a deset menších neobydlených ostrůvků tvoří 140 km dlouhý oblouk. Jejich celková rozloha je 117 km² a žije na nich 12 000 stálých obyvatel. Často se pro ně používá též název Eolské ostrovy (Isole Eolie), odvozený od jména boha větrů Aiola, který zde měl podle řecké mytologie své sídlo a pomohl i Odysseovi při jeho cestě z Tróje na rodnou Ithaku.
Podobně jako třeba Kanárské ostrovy, i Liparské ostrovy jsou sopečného původu. Vulkanický, respektive Ohňový oblouk (L´arco di fuoco) se vyzdvihl z mořského dna jako důsledek kolize afrického a evropského kontinentu. Celé souostroví vzniklo až ve čtvrtohorách, nejstarší horniny nalezené na ostrovech jsou staré jen o něco více než milion let. Všechny ostrovy byly kdysi sopkami, dodnes jsou však aktivní jen dva – nejsevernější Stromboli a nejjižnější Vulcano. Největší a nejvýznamnější ostrov Lipari, podle něhož je pojmenováno celé souostroví, je považován za spící sopku, neboť k poslednímu výbuchu tu došlo před 1500 lety. Hlavním projevem sopečné činnosti na Vulcanu je neustálé unikání velkého množství sopečných plynů, zatímco Stromboli se proslavilo pravidelným vyvrhováním lávových fontán.
První zastávkou při cestě na ostrovy bývá obvykle Vulcano, vzdálené od pevniny pouhých 30 km. Dominuje mu mohutný kužel Velkého kráteru (Gran Cratere della Fossa), ze kterého neustále stoupají oblaka sirných plynů, a nikoho tak nenechají na pochybách, že sopka je stále činná. Řekům byl ostrov znám pod jménem Hiera Héfaistou neboli Héfaistova svatyně, Římané mu později dali jméno Vulcania podle Vulcana, římského protějšku boha Héfaista. Tento kdysi neklidný ostrov, který byl bohu ohně pochopitelně i zasvěcen, dodnes nese jeho jméno, a stal se tak vlastně kmotrem všech vulkánů.
Vstupní branou ostrova je přístav Porto di Levante, kde se soustřeďuje většina domorodého i turistického života. Stálých usedlíků tu je poměrně málo, převážnou část domků tvoří letní sídla zámožnějších Italů. O víkendech sem přijíždí trávit volný čas hodně Sicilanů. Kromě dvou nádherných pláží s černým vulkanickým pískem je hlavní zdejší atrakcí bizarní žlutobílé skalisko hned vedle přístavu, které je protkáno četnými dírami a puklinami, z nichž unikají plyny a pára. Sem tam jsou vidět klečící lidé, napůl vnořeni do těchto otvorů, jak plyny inhalují. Místy je zem tak horká, že po ní nelze chodit bosýma nohama. Pod skálou se nalézá přírodní sirné jezírko, respektive obrovská bahnitá bublající louže, v jejíž horké vodě se rozkošnicky povalují další lidé a mažou…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Itálie-UNESCO