Lucca se s oblibou označuje za „malý toskánský Vatikán“, případně za město kostelů. Prý jich tam je společně s kaplemi devětadevadesát. Ale také by mohla sloužit za vzor toskánského města, živého, leč neuspěchaného, s příjemně přátelskou atmosférou.
V přízemní loggii paláce Pretorio na hlavním náměstí Piazza San Michele probíhá ochutnávka místních vín. Hned před ní hraje kytarista staré Dylany a Youngy způsobem vůbec ne nepříjemným. Za ním v pozdně odpoledním slunci bělostně září mohutný kostel San Michele in Foro, pýcha zdejšího měšťanstva z 12. stol., a kolem něj žlutavé a rezavé fasády domů. Skvělé místo i chvíle k přemítání. A třeba i o Lucce.
Její jméno pochází z etruského slova luk, bažina – mínila se tím ta mezi rameny řeky Serchio tekoucí severně od města a vlévající se asi o 20 km západně do Tyrhénského moře. Umělé kanály ji odvodnily a v roce 180 př. n. l. tady Římané založili kolonii jménem Luca. O 124 let později vstoupila do dějin, když se tu sešli Caesar, Pompeius a Crassus, aby se dohodli na spojenectví známém v historii Říma jako první triumvirát.
Ve středověku patřila Lucca k nejbohatším toskánským městům, vyráběly se tu hedvábné látky a brokáty, proslulé bylo zdejší zlatotepectví. Výrazem tehdejšího blahobytu je zmíněný kostel sv. Michala. I když nepatří k nejmenším, při pohledu na jeho průčelí je zřejmé, že původně měl být ještě větší – dvě z pěti pater arkád završených sochou archanděla se tyčí nad střechou hlavní lodi volně do prostoru. Bohatství a dobré opevnění patřily k faktorům, jež zajistily, že Lucca po celou svou historii jako jediné toskánské město zůstala nezávislá na Florencii.
Nepřehlédnutelné hradby, které v délce 4,2 km kompletně obklopují staré město dnes, jsou ale mladší. Stavěli je vlámští inženýři prakticky po celé 16. a ještě první půlku 17. stol., jsou 12 m vysoké, u základů 30 m široké, s 11 baštami a šesti branami. Stávalo na nich 126 děl, která se ale do bojů vlastně nikdy nezapojila. Zlé jazyky však tvrdí, že jako protipovodňová zábrana při rozlití Serchia fungovaly hradby vždycky dokonale. Dnes vznikl na hradbách příjemný park, který místní využívají k procházkám, joggingu, cyklovyjížďkám i romantickým večerním dostaveníčkům.
Netypicky až skoro u hradeb na jižním okraji starého města stojí dóm sv. Martina, jehož současná podoba pochází z 13.–15. stol. Nádherně zdobené románské průčelí s předsíní v přízemí a třemi trpasličími galeriemi vytvořil hned na počátku 13. stol. lombardský stavitel Guidetto da Como. Při pozornějším pohledu zjistíme, že průčelí není symetrické – v pravé polovině arkád v prvním a druhém patře je o dva oblouky…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Toskánsko