Maremma
Toskánsko, to nejsou jen umělecké poklady Florencie, Sieny, Pisy a dalších měst, výtečné červené víno a vyhlášená kuchyně. Toskánsko má také Maremmu, oblast na jihozápadě regionu, která se zvedá od pobřeží Tyrhénského moře ke kopcovitému vnitrozemí a tvoří ji nenapodobitelná mozaika moře, pláží, přírodně cenných území, oblých vršků, polí, sadů, pevností a idylických „borghi“, vesnic z kamenných domů, kde se zastavil čas.
Jedním z nejvyhledávanějších koupacích letovisek na maremmském pobřeží je to asi vůbec nejkrásnější, Castiglione della Pescaia. Ale rozhodně tu nečekejte obří hotely ani nekonečné řady uniformních apartmánů. Castiglione je totiž navzdory veškeré plážové turistice pořád ještě tím, čím bylo vždycky – malým rybářským městečkem, jehož nejstarší část obepínají hradby s 11 věžemi a třemi branami a na nejvyšším místě se tyčí pevnost Rocca Aragonese. V malém přístavu, odkud každý den stále ještě vyjíždějí na lov rybářské kutry, si lze v několika prodejnách koupit čerstvé úlovky, ať už jsou to sardele, cípalové, mořani, pelamidy a jiné ryby, nebo různé olihně, chobotnice, kalmarové či krevety. Pokud právě nedisponujete kuchyní nebo se vám vařit nechce, dobře poslouží zdejší restaurace.
Castiglione leží po obou stranách ústí řeky Bruny. V minulosti se kolem řeky rozkládaly rozlehlé bažiny a velké jezero Prile. Už v 18. stol. se začalo s vysoušením této nepříliš zdravé oblasti, nejprve melioračními zásahy, v 19. stol. pak také vysazováním borovicových porostů. To, co z celé bažinaté oblasti zůstalo, tvoří dnes přírodní rezervaci Diaccia Botrona na levém břehu Bruny. Sotva kilometr od okraje městečka stojí Casa Rossa Ximenes, nepřehlédnutelná červená (rossa) stavba na třech mostních obloucích, z níž se kdysi ovládala stavidla regulující odtok vody z jezera. Architekt Ximenes ji postavil v roce 1765 na přímý příkaz nového toskánského velkovévody Leopolda, který onoho roku zdědil velkovévodství po svém zesnulém otci, císaři Františku I. Štěpánovi, a jehož z našich dějin známe později, po smrti Josefa II., jako českého krále Leopolda II. Dnes v budově sídlí informační centrum s malou expozicí, která seznamuje s historií odvodňování a se současnou rezervací. Ta se rozkládá na ploše 1273 ha, z čehož asi 700 ha tvoří vlastní mokřady, nejvýznamnější v Itálii. Rezervace patří do systému mokřadů chráněných Ramsarskou úmluvou a vyznačuje se mimořádně druhově pestrou flórou i faunou. Jejím největším bohatstvím jsou ptáci, jichž tu během celého roku bylo zaznamenáno přes 200 druhů a 80 z nich zde hnízdí.
Asi o 12 km jižněji začíná skoro 90 km2 velký přírodní park Maremma, který se táhne podél pobřeží až k Talamone. Park chrání rozlehlé porosty borovic, ale kromě mnoha dalších rostlin a živočichů také polodivoce žijící stáda koní a skotu, na která dohlížejí butteri, zdejší kovbojové. Talamone je počtem obyvatel vesnice, díky sevřené poloze na maličkém kopcovitém poloostrově, posledním výběžku pásma Monti dellʼUccellina tvořícího pomyslnou páteř přírodního parku, a šedé hradní zřícenině na vrcholu ale působí skoro dojmem městečka. Přímo v obci jsou na skalních útesech jen dvě malé plovárny, v minulosti rozdělené na mužskou a ženskou, ale východně od ní se rozprostírá široký záliv, na jehož protilehlé straně jsou písčité pláže. A také tu fouká příhodný vítr, díky němuž je záliv velmi vyhledávanou lokalitou pro windsurfing a zejména kitesurfing.
Talamone se pyšní tím, že ve zdejším arzenálu přenocoval v roce 1860 během tzv. expedice tisíce směřující na Sicílii italský národní hrdina Giuseppe Garibaldi. Před pár lety si zahrálo v bondovce Quantum of Solace a domek se člunem tu má jeden z nejslavnějších italských fotbalových trenérů, Giovanni Trapattoni, který tvrdí, že Talamone je jeho pozemským rájem a že nikde jinde není schopen dosáhnout úplného duševního uvolnění.
Ale Talamone má v posledních letech ještě jednoho hrdinu, od dětství bytostně spjatého s mořem a přírodou. Jmenuje se Paolo Fanciulli a všichni ho tu znají jako „rybáře Paola“. Ano, Paolo je rybář, ale vůbec ne ledajaký. Už třicet let bojuje proti lovu ryb u pobřeží vlečnými sítěmi. Tento efektivní způsob rybolovu je oficiálně v třímílovém pásmu od břehu zakázán, ale přesto se praktikuje. Jeho základním záporem je to, že je maximálně nešetrný k přírodě. Nejen, že se ve vlečné síti zachytí vše živé, ale zůstane po ní navíc ještě zničené…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Toskánsko