Litevská metropole Vilnius leží hluboko ve vnitrozemí při hranici s Běloruskem, kde se ve středověku formovala litevská státnost. Se zhruba 540 000 obyvateli není jen hlavním, ale také největším městem země.
Legenda vypráví o založení města velkoknížetem Gediminasem, jenž dal jméno panovnické dynastii, kterou známe z polských a českých dějin jako Jagellonce. Na lovu tura se Gediminasovi zdál podivný sen – viděl v něm vlka pobitého železnými pláty, jak strašlivě vyje. Ráno mu velekněz Lizdeika sen vyložil. Železný vlk prý znamená město, které zde velkokníže založí a jehož moc a sláva se bude šířit jako vlčí vytí.
Gediminas je prvním doloženým panovníkem s rezidencí ve Vilniusu, ale sídlo je mnohem staršího data. Ze dvou hradů, které zde vyrostly, se dochovala část horního s Gediminasovou věží. Dolní renesanční zámek, který carské úřady srovnaly na začátku 19. stol. se zemí, Litevci nedávno znovu postavili. Nákladný projekt rozděloval veřejnost, jejíž část kritizovala vládu, že by bylo vhodnější věnovat více pozornosti dochovaným památkám.
Hlavní město Litvy je od středověku průsečíkem, kde se setkávaly společenské vlivy, náboženství, kultura a věda Východu i Západu. Právě toto prolínání dává Vilniusu jeho multikulturní ráz, jeho genia loci. Dodnes o něm svědčí polské a litevské katolické, stejně jako běloruské a ruské pravoslavné a uniatské chrámy i kláštery. Vilnius je především městem barokních památek, těch nejstarších gotických se mnoho nedochovalo. Příčinou není jen pozdní přijetí křesťanství na konci 14. stol., ale také několikaletá okupace hlavního města Litvy moskevským vojskem během tzv. potopy v polovině 17. stol., která zdevastovala město tak, že po vyhnání okupantů musely být kostely obnoveny v barokním slohu.
Nejkrásnějším pozdně gotickým skvostem je kostel sv. Anny. Jeho autor není znám, podle jedné z hypotéz jím mohl být český architekt německého původu Benedikt Rejt, autor Vladislavského sálu na Pražském hradě či chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Klenební technika zahrnující typické pozdně-gotické prvky síťové klenby každopádně jiná Rejtova díla připomíná. Když na začátku tažení do Ruska vstoupil do města Napoleon, kostel ho natolik okouzlil, že zatoužil přemístit ho do Paříže. Spolu se sousedním kostelem sv. Františka a sv. Bernarda utváří jedinečný komplex pozdní cihlové gotiky, typické pro jižní a východní pobřeží Baltu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pobaltí