Kamínky a hrubý písek, náhodně zachycené ve skalních prohlubních, se pak stávají brusným materiálem, jímž vířivý proud vytrvale otáčí dokola a vymílá tak okrouhlé a občas i velmi hluboké erozní tvary. Široké, miskovité prohlubně můžeme spatřit například na žulových balvanech, které doslova zahlcují vltavské řečiště pod Čertovou stěnou. Ovšem sestup k samotné řece je obtížný a také nebezpečný. Mnohem pohodlnější je naučná stezka Povydří, která vede turisty podél řeky Vvydry, a to od Antýglu k Čeňkově Pile. Právě tato část Vydry je obřími hrnci proslulá. A navíc se tu objevují oba jejich typy. Vydra si prolámala svůj hluboký kaňon zpětnou erozí pararulovým skalním základem Šumavy ale také napříč jedním z výběžků žulového plutonu. Proto její vlastní dno tvoří pararuly, do nichž se obří hrnce zarývají často i hlubokými trychtýřovitými prohlubněmi, zatímco na povrchu žulových balvanů, které napadaly do řeky z vyšších svahových poloh, často vznikají mělké, ale zato široké miskovité jamky.
Krásné pohoří na jihozápadě Čech dostávalo v průběhu tisícileté historie různá jména a skoro v každém se v nějaké jazykové podobě objevil výraz s významem les. Nevíme sice jak tyto hory nazývali starověcí Keltové, ale protože Římané většinou přejímali od původních obyvatel místní zeměpisná jména, existují předpoklady, že právě keltské pojmenování Šumavy se objevilo i v latinském označení Gambreta nebo Gabreta silva, zaznamenané Strabonem a pak i Ptolemaiem. Když se na východním úbočí horského hřbetu usídlili Slované, říkali zalesněným horám prostě les, pro který existovalo v této pradávné, staroslověnské době slovo šuma. Ostatně u jižních Slovanů na Balkáně se lesu dodnes říká šuma. Ve středověké literatuře se už jako pojmenování Šumavy objevuje novočeské slovo Les a pro pohraniční oblast Hvozd. Ale slovo šuma mezi zdejším lidem zapomenuto nebylo, dokonce od něj vznikla odvozená přídavná jména šumný a šuměti a šuma dostala příponu -va, snad aby se rýmovala jména Šumava, Otava, Vltava či Modrava. Lidová etymologie však mylně vykládá Šumavu jako odvozenou od šumění lesů, i když tomu bylo jazykově právě naopak. Pokud jde o severozápadní svahy obývané Němci, ti tradičně označovali hraniční hřbet jako Böhmerwald, Český les a teprve v posledním století se na bavorské straně začalo dost uměle prosazovat jméno Bavorský les, Bayerischer Wald. Ale přiznejme si, že Šumava je jméno ze všech nejkrásnější, neopakovatelné a nádherně zvukomalebné.
V kostele sv. Vintíře v Dobré Vodě u Hartmanic, jediném tohoto zasvěcení na světě, můžete nalézt unikátní skleněný oltář výtvarnice Vladěny Tesařové. Kostel, který byl po desetiletí záměrně devastován, je v poslední době postupně restaurován. Vzhledem k tomu, že z vybavení interiéru zbylo jen málo, začalo se uvažovat o jeho novém zařízení. V roce 2001 se podařilo získat významnou část prostředků na oltář z několika mezinárodních fondů. Sklo,jako materiál, bylo vybráno zcela záměrně – má odkazovat na bohatou tradici místních sklářských hutí. Oltář o rozměrech 4,5 x 3,2 m, vážící bezmála 4 tuny je pojat jako triptych. Největší, střední část, znázorňuje Kristovo ukřižování, na bočních křídlech se pak nacházejí postavy světců, se vztahem ke sv. Vintířovy a světci uctívaní národy ve střední Evropě. Oltář z kompoziční skloviny v podobě tavené plastiky zhotovila Vladěna Tesařová přímo v Dobré Vodě, v dílně, kterou si včetně tavicí pece pro tento účel zařídila.
Rys ostrovid (Lynx lynx) patří k původním druhům naší fauny. Je to samotář, který loví na teritoriu o rozloze několika desítek kilometrů čtverečních, jehož hranice si pečlivě označuje. Loví především vysokou lesní zvěř, ale nepohrdne ani drobnými hlodavci, ptáky a zaútočí i na lišku či toulavého psa. Rys v podstatě loví v lesích stejnou zvěř jako člověk, proto byl odjakživa myslivci považován za konkurenta a vždy nemilosrdně střílen jako škodná. A tak se stalo, že byl poslední rys v Čechách zastřelen kolem roku 1880. Teprve v 70. letech minulého století začaly v Evropě první pokusy o navrácení této krásné šelmy do našich lesů. Například v Národním parku Bavorský les bylo roku 1971vysazeno sedm prvních rysů a zhruba o deset let později se sedmnáct karpatských rysů přestěhovalo na Šumavu. Jejich populace se tady úspěšně rozšiřovala a maximálního počtu, asi sta jedinců, dosáhla v polovině devadesátých let. Ze Šumavy se mnozí rysové úspěšně rozšířili do dalších lesních komplexů republiky. Od té doby však zase začaly jejich stavy nápadně klesat. Ačkoli je rys přísně chráněný, jeho tajný odstřel je zřejmý – všeobecně se předpokládá, že rysy pytlačí především myslivci, kteří nejsou schopni zbavit se primitivní představy, že lov lesní zvěře je pouze jejich výsadou.
Počátky organizované turistiky na Šumavě jsou sice spjaty s německým Šumavským klubem turistů, ale již v roce 1880 vznikla v Prachaticích jeho první česká sekce a postupně tady byly zakládány i ryze české spolky, zejména Klub českých turistů. K velmi oblíbeným letoviskům tehdy patřila Železná Ruda, která byla východiskem k výletům na Černé a Čertovo jezero a také na oblíbené vyhlídky na vrcholu Pancíře a Jezerní stěny. Pancíř se dokonce těšil takové oblibě, že již roku 1880 zde Rakouský turistický klub zhotovil jednoduchou dřevěnou vyhlídku, která však nevydržela ani do konce století. Na počátku první republiky Klub českých turistů postavil na jejím místě chatu s rozhlednou, odkud se otevírá nádherný výhled na šumavské hvozdy. Dnes vede na vrchol Pancíře modrá a červená turistická značka nebo lanovka od železniční stanice Špičák…