Za předchůdce korutanské metropole můžeme považovat tržní osadu ležící u brodu přes řeku Glan, o níž se dochovaly zmínky ze sklonku 12. stol. O jejím jménu se dnes soudí, že původně znamenalo „brod přes Glan“, postupem času však bylo zkomoleno do současného tvaru Klagenfurt. Jelikož osadu neustále ohrožovaly povodně, někdy před polovinou 13. stol. ji korutanský vévoda Bernhard II. Sponheimský nechal přemístit na nedalekou vyvýšeninu a roku 1252 ji povýšil na město. Možná to ale bylo trochu jinak, alespoň podle známé pověsti.

V bažinách kolem brodu měl doupě drak, který požíral všechno živé a budil hrůzu v širém okolí. Překážel i místnímu vládci, který chtěl u brodu vystavět město, marně ale sháněl někoho, kdo by netvora zneškodnil. Teprve když slíbil bohatou odměnu, přihlásilo se několik odvážlivců, kteří vymysleli lest – na okraji bažin vystavěli kamennou věž, v té se ukryli a zvenčí k ní uvázali býka jako návnadu. Drak se dostavil, býka spořádal, a když znavený odpočíval, muži se na něj vrhli a zabili ho.

Na památku tohoto činu se po nějaké době kamenná věž s letícím drakem ocitla v městském znaku Klagenfurtu a je v něm dodnes. Draci v městských znacích nejsou v Evropě vzácností, ale nikde jinde nemají tak impozantní sochařské ztvárnění tohoto tvora jako zde, uprostřed dnešního Nového náměstí (Neuer Platz). Klagenfurtského draka zhotovil neznámý sochař z jednoho bloku chloritové břidlice a v roce 1590 tohle šest tun vážící velkolepé renesanční dílo donesla na náměstí skupina 300 slavnostně oděných mládenců. Později k němu ještě přibyla vodní nádrž a v roce 1636 socha Herkula s napřaženým kyjem, chystajícího se draka zabít. Tím byla slavná Dračí kašna (Lindwurmbrunnen) zkompletována. Pokud se teď ptáte, co měl s drakem společného Herkules, tak vězte, že instalace jeho sochy byla určitou úlitbou dobovému veřejnému mínění. Jelikož zdejšího netvora zlikvidovalo více mužů a nikoli jediný chrabrý rek, jak líčila většina tehdejších zkazek o dracích, nepovažovalo se to za hrdinský čin.

K Novému náměstí, které je výhodným výchozím bodem prohlídek města, přiléhá malé prostranství s kašnou, z níž se zdvíhá socha vévody Bernharda Sponheimského. Otec zakladatel vytesaný z carrarského mramoru tu stojí pevně opřen o meč a zkoumavě hledí k náměstí, snad připravený zakročit, kdyby Herkules selhal… Není bez zajímavosti, že Bernard měl dlouholeté úzké vazby na královskou rodinu Přemyslovců a jeho milovanou chotí byla Jitka (Judita), dcera Přemysla Otakara I…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Korutany