Národní park Arches (Oblouky) leží v odlehlé části Coloradské náhorní plošiny. Už jeho název naznačuje, co je hlavním fenoménem parku.
Nahromadění těchto útvarů na relativně malé ploše je výsledkem pradávných pochodů. Asi před 300 miliony let se odpařením vnitrozemského moře vytvořila vrstva soli o tloušťce až 900 m. Na ni se pak nanášel písek hnaný větrem a docházelo ke stlačování vrstev a jejich deformaci. Nestejnoměrný tlak způsobil vznik solných dómů, které vyklenuly vrstvy nad sebou a v procesu následné eroze byly odplaveny. Díky nestabilitě podloží došlo k vertikálnímu popraskání, které pak přispělo k vytvoření dnešních oblouků a oken.
Na celém chráněném území je v současnosti napočítáno přes dvě tisícovky skalních oken, oblouků a přírodních mostů. Ne každá díra do skály je však obloukem nebo oknem. Aby mohl být útvar do výčtu zanesen, musí mít otvor alespoň 90 cm a světlo musí procházet skrz. Je pravda, že většina napočítaných oblouků je spíše menší velikosti, ale najdeme tu také Landscape Arch, oblouk s největším rozpětím na světě, o jehož osud se odborníci právem obávají. Jeho nejtenčí část dosáhla po zřícení části pískovce v roce 1991 kritické hodnoty 1,8 m, takže vstup pod jeho klenbu je již definitivně zakázán.
Nejslavnější však je asi Delikate Arch – fotogenický oblouk, který najdeme na každé poznávací značce státu Utah i jiných státních emblémech. Cesta k němu není úplně jednoduchá, neboť je nutno zdolat stezku o délce 5 km, která vede mezi vyprahlými skalami.
Také oblast The Windows – Oken, dvou mohutných obdivuhodně symetrických skalních oblouků, nelze při návštěvě parku vynechat. V parku ale nejsou jen oblouky, najdeme tu i Balanced Rock, šestnáctimetrový viklan na špičatém piedestalu, či Rajskou zahradu – seskupení skal, která svou bizarností ohromí i zkušené cestovatele.
Díky odlehlosti parku se jeho vyhlášení poněkud opozdilo. Prezident Hoover sice podepsal v roce 1929 proklamaci, kterou se dvě izolované sekce dnešního parku – The Windows a Devilʼs Garden – staly národní památkou, ale celková plocha chráněného území činila jen něco přes 18 km2. Velkou zásluhu na ochraně skalních oblouků prý měla reportáž v magazínu National Geographic, která vyšla v roce 1947. V té době ještě neexistovaly v oblasti průchodné cesty, ale díky reportáži se pod tlakem veřejného mínění začalo chráněné území rozšiřovat. Národní park byl vyhlášen v roce 1971 s celkovou rozlohou 310 km2.
Na rozdíl od dřívějších dob jsou dnes silnice v parku udržované, stejně jako řada stezek, které téměř vždy na svých koncích skýtají nebývalou podívanou v podobě dalšího skalního oblouku.
Další články z vydání o Jihozápadu USA naleznete zde