V povodí řeky Nazca, ústící do moře nějakých 500 km jižně od Limy, vzkvétala ve 3.–7. stol. jedna z nejvýznamnějších prekolumbovských kultur nazvaná podle zmíněné řeky: Nazca. Její záhadné obrazce objevené v první polovině 20. stol. nedají dodnes spát archeologům a historikům z celého světa, ani „záhadologům“ všeho druhu. Někteří věnovali výzkumům celý svůj život.

Mezi nejznámější a nejvýznamnější badatele patří německá matematička Maria Reicheová (1903–1998). Přestože objasnila mnohé, i dnes se v zásadních otázkách musíme spokojit jen s dohady. Stále existuje více otázek než odpovědí. Kdo a proč obrazce v poušti na náhorní rovině vytvořil? K čemu sloužily? Teorií existuje několik, ale s určitostí nevíme nic. A tak Erichu von Dänikenovi můžeme závidět jeho jistotu, s níž obrazy prohlásil za dílo mimozemšťanů a linie, které se nikde neprotínají, za přistávací plochy pro vesmírná plavidla.

Pro nás, kdo na mimozemšťany nevěří, bude lepší přidržet se faktů, která jsou vědeckými metodami ověřitelná. I když na této kultuře přitahují zájem především linie a obrazce, její příslušníci byli hlavně vyspělými výrobci textilií, keramiky a zejména geniálními hydrology.

Domovem kultury Nazca byla náhorní rovina, kde se rozkládá jen poušť a fičení větru ustává jen málokdy. Jako všichni pouštní lidé, i Nazcánci měli k vodě téměř posvátný vztah a uměli s ní velmi dobře zacházet. Asi čtyři kilometry za dnešním padesátitisícovým městem Nazca se nachází zbytky akvaduktu Cantalloc. Vydáváme se tam hned po ránu, abychom se seznámili s celým důmyslným vodním systémem.

Vzácnou tekutinu staří Nazcánci přiváděli ze vzdálených hor až do svého pouštního domova. Z obrovského množství rozvaděčů vody, které vybudovali, plných 29 funguje a využívá se dodnes. Španělé na nich nezměnili nic, a přesto i po staletích jimi proudí pitná voda. Kde to šlo, vedli Nazcánci své vodní kanály pod zemí, aby se voda v parném létě neodpařovala a ani kapka jí nepřišla nazmar. Kanály obkládali kameny, aby se voda nevsakovala do země a neustále se pročišťovala. Díky této výztuži se také kanály při zemětřeseních nezasypaly. Tam, kde vodu bylo třeba vést po povrchu, neprotékala náhodně vedeným korytem. Naopak, všechno bylo promyšlené do nejmenšího detailu. Povrchové kanály měly tvar meandrů, kde se střídaly úzké a široké pasáže, což tok střídavě zpomalovalo a zrychlovalo, a v období dešťů se voda nevylévala zbůhdarma. Po celé délce kanálů, vždy po několika kilometrech, stavěli obyvatelé spirálové průduchy, jimiž sestupovali do nitra akvaduktu a pravidelně jej čistili. Retenční nádrže stavěli také z kamene, který vodu pročišťoval.

Před důmyslem dávných obyvatel smekáme klobouk. Při návratu do Nazky totiž míjíme dnešní „moderní“ nádrž z betonu. Její kalný obsah se snad ani vodou nedá nazvat. A tak ať chceme nebo nechceme, v myšlenkách se opět dostáváme k dnešním obyvatelům chudinských předměstí, kteří si o pitné vodě mohou jen nechat zdát. Kam se poděl um jejich předků?

Na předměstí Nazky nás průvodce vede do typického koloniálního domku s tichým a stinným patiem. Je to keramická dílna, jejíž majitel získal licenci k výrobě replik nazcánské keramiky technologiemi, které archeologové rekonstruovali pomocí chemické analýzy nalezených originálů. A tak lze nádhernou keramiku obdivovat nejen v podobě muzejních exponátů, ale lze získat i konkrétní představu, jak takové dílny fungovaly před mnoha sty lety.

Hlínu k výrobě keramiky těžili Nazcánci v okolí z pades…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Peru