Opatija na břehu Kvarnerského zálivu má nezaměnitelnou atmosféru, která nejlépe vynikne při návštěvě mimo hlavní sezonu. Nenápadnou rybářskou vesnici objevili jako první evropští boháči, kteří přemýšleli, jak se po celý rok potloukat po nejkrásnějších místech kontinentu. Bylo to v dobách, kdy za etalon tohoto životního stylu platilo Azurové pobřeží, a tak se dodnes Opatiji občas přezdívá „Malá Nizza“. Když sem přijedete, máte pocit, jako by tu ještě dnes chodily stíny znuděných kněžen a ještě znuděnějších pánů v cylindrech vyhledávajících dolce far niente, sladké lenošení.
Prohlídku Opatije můžeme začít v Muzeu turistiky, které je umístěno v neorenesanční vile Angiolina palladiovského typu. Nádherná třípatrová budova byla prvním rekreačním objektem ve vesnici, která v roce 1844, kdy vila přestavbou staršího objektu vznikla, čítala nějakých 120 domů. Jako své letní sídlo si ji pořídila rodina Scarpů, bohatých rejdařů a obchodníků z nedaleké Rijeky. Kromě krásných interiérů stojí za vidění nejen obměňovaná expozice, v níž na pohlednicích, fotografiích i v nejrůznějších dobových předmětech ožívá turistická minulost opatijské riviéry, ale rovněž rozlehlý park mezi vilou a mořem, do něhož se sestupuje po monumentálním schodišti. Najdete v něm i altánek se sochou slavného českého houslisty Jana Kubelíka.
Skutečný rozvoj turistiky v Opatiji nastal poté, co byla železnice z Vídně do Terstu prodloužena až na pobřeží Kvarnerského zálivu. A pozor – zpočátku se sem jezdilo na zimu. Letmým nahlédnutím do pomyslné knihy hostů zjistíme, že se tu rekreovali třeba rakousko-uherský císař František Josef I., německý císař Vilém II., švédský a norský král Oskar II., rumunský král Karel I. i ruská velkoknížata. Postupně se přidávala další šlechta a ještě později sem zavítala třeba i Isadora Duncanová. To už bylo v dobách, kdy stála jiná významná stavba – vila Amalia, která původně vznikla jako přístavba k prvnímu opatijskému hotelu Kvarner. Ve svých memoárech Duncanová vzpomíná, jak ji pohled z okna jejího pokoje na listy palmy pohybující se ve větru inspiroval k novému pohybu jejích paží, rukou a prstů při tanci.
Koupání na opatijské riviéře nebylo v průkopnických dobách turistiky nijak snadné. Dámy nosily velmi komplikované koupací úbory, v podstatě normální šaty. Tenkrát prý bylo zcela běžné, že se ženy musely podrobit kontrole délky sukní. Když ji některá měla moc krátkou, byla z koupání vyloučena, aby nepobuřovala. Podle průvodkyně v muzeu měla Opatija na kontrolu koupacích úborů speciálního inspektora. Musela přijet Isadora Duncanová, která chodila bosa a oblečena bývala velmi nekonvenčně, aby se tento zlozvyk zrušil. Možná snad i inspektorovi zatančila a odměnou za svůj výkon dostala jeho měrku, kterou pak zahodila do vody někde poblíž Lida. Tam se v oněch dobách koupaly dámy tak, že zvolna chodily vodou a držely se přitom za napjaté lano.
O moc snadnější to však není ani dnes. Koupací úbory sice už nikdo nekontroluje, jenže pobřeží kolem Opatije je skalnaté, k dispozici je tu jenom pár maličkých oblázkových pláží, na dalších místech musí vzít člověk zavděk pouze betonovými plotnami. Koupání se zde proto nikdy nestalo hlavní zábavou. Opatija má dodnes svou turistickou filozofii založenu na tom, s čím před 150 lety začínala. Zůstává stále místem, vybízejícím ke korzování a příjemným procházkám. Chůze dovolí vnímat všechny detaily krásného okolí včetně uklidňujícího šumění vln. Opatijská pobřežní promenáda pojmenovaná po císaři Františku Josefovi I., ale pořád známá i pod starým italským pojmenováním Lungomare, patří k nejkrásnějším v Chorvatsku, možná i v celé Evropě. Chodníček vede většinou v těsné blízkosti moře a ruch města nechává stranou. Pokud byste chtěli absolvovat promenádu celou, připravte se na 12 km v jednom směru. Začíná v severní opatijské čtvrti Volosko a vede až do Lovranu jižně od Opatije.
Hlavní ulice Opatije nese jméno maršála Tita a lemuje ji celá řada nádherných secesních domů a vil, mnohé se zajímavými příběhy. Nechybí tu samozřejmě také nejrůznější podniky, kam od počátku chodili rekreanti za špatného počasí. Nejreprezentativnější z nich je Café Wagner, kavárna s cukrárnou, v jejímž tmavém táflování se uchovalo něco ze sto let staré atmosféry. Mají tam nepřeberné množství vynikajících pralinek, armády dortíků a kávu servírovanou, jak se patří. Za zastávku stojí i zrenovovaná krytá tržnice z roku 1898. Čerstvá zelenina, ovoce vonící sluncem, ručně vyráběné sýry, ale třeba i trvanlivé dobroty jako med, ořechy nebo sušené bylinky.
I když se ke koupání hodí více jiná místa, Opatija má své přednosti. Jako na stříbrném podnose přináší svým návštěvníkům čistý vzduch, šumění palem, skřehotání racků a … málo turistů. Zůstává prostě nejlepší v disciplíně, jejímž je rodištěm. Jmenuje se dolce far niente, sladké lenošení.
Další články z vydání o chorvatském pobřeží najdete zde