Pálava
Možností odkud, kam a kudy je několik, ale pokud si chceme Pálavu opravdu užít, musíme ji projít v celé její severojižní délce, nejlépe od jihu, z Mikulova, a na Dívčích hradech se rozhodnout, zda skončit v Pavlově nebo v Dolních Věstonicích. Některé turistické průvodce označují tuto trasu za cestu po hřbetě zkamenělého veleještěra. Proč ne, jen buďte připraveni na to, že ten hřbet je notně zprohýbaný. Z Mikulova do Věstonic je to jen něco přes 12 km, do Pavlova dokonce ještě o kilometr méně – jenže na této vzdálenosti vystoupáte a sestoupáte dohromady téměř 1200 výškových metrů, a to už je slušné převýšení.
Z Mikulova se vydáme kolem Kozího hrádku k Turoldu – tahle místa už známe z článku o mikulovských kopečcích. Turold obejdeme po západním úbočí, kde cesta sleduje hranici přírodní rezervace a na druhé straně ji lemují sady a vinice. Nakonec vyjdeme na silnici z Mikulova do Pavlova. Po nějakých 300 m spatříme hned vpravo vedle ní nízkou skalku zdvihající se z jinak rovného pole. Přírodní památka Kočičí skála je izolovaným úlomkem kry pevných druhohorních vápenců. Maličký skalní výchoz (0,66 ha) je ukázkou obrovské rozmanitosti zdejší přírody. Roste tu více než 200 druhů rostlin a žije spousta teplomilného hmyzu. Na severozápadním svahu je dokonce jediná lokalita pomněnky úzkolisté v celých Pavlovských vrchách. Zdejší legenda tvrdí, že ve skále je ukrytý velký sud plný zlata a drahých kamenů, který hlídají skřítci. Na chráněném území ale nesmíme kopat, a tak ho tam zanecháme a vydáme se dál. Čeká nás výstup na Stolovou horu (459 m n. m.).
Někdy se jí také říká Tabulová, což je zároveň jméno národní přírodní rezervace, jež ji prakticky celou pokrývá a zasahuje ještě kousek do okolí (109 ha). Pro Stolovou horu, v krajině velmi výraznou, je charakteristické velké ploché temeno, kterým opravdu připomíná stolové hory, které známe třeba z Venezuely nebo Jižní Afriky. V mladší době bronzové na něm existovalo opevněné hradiště. Na Stolové hoře se lze setkat s některými zajímavými živočichy, jako je kriticky ohrožený střevlík uherský nebo naše největší kobylka, nelétavá kobylka sága, která se rozmnožuje partenogeneticky (z neoplozených vajíček), takže všichni známí jedinci jsou samice. Může dorůstat včetně kladélka délky až 10 cm. Velkým unikátem je jeden skrytě, ve větších hloubkách žijící obří druh žížaly dosahující v dospělosti délky 50–60 cm. Spatřit se vám ji asi nepodaří, protože je navíc ke skrytému způsobu života aktivní pouze po malou část roku, ale narazit můžete na její výkaly v podobě několik centimetrů vysokých kupek válečkovitých pelet. Na jižní hraně Stolové hory se nachází jediné přirozené naleziště šalvěje etiopské v ČR. V minulosti bylo území rezervace zřejmě daleko více odlesněné, mnohé z dnešních lesních porostů byly obnoveny uměle a v některých případech i s použitím nevhodných druhů, jež se v současnosti postupně zase odstraňují. Zejména na jaře jsou turistické stezky v rezervaci velmi frekventované, je zde zakázáno vstupovat mimo ně a v celé rezervaci rovněž platí zákaz jízdy na kole. Zajímavostí je, že část vrcholové plošiny se v posledních letech nechává spásat malým stádem koní a zkušenosti jsou velmi dobré.
Na koně možná narazíte cestou k sedlu, jež odděluje Stolovou horu od Růžového vrchu, který korunuje zřícenina Sirotčího hrádku. Jeho pojmenování vysvětluje několik legend. Podle jedné z nich tu byl v dávných dobách, kdy jižní Moravu ovládali templáři, kastelánem rytíř Čičos. Přestoupil pravidla řádu, oženil se a měl syna. A když po vyhlášení křížového tažení nechtěl kvůli rodině odjet do Svaté země, přijela na hrad trestná výprava v čele s komturem z Čejkovic. Čičos byl popraven, jeho ženě puklo srdce, hrad byl vypálen, ale dítěte se templáři ujali, komtur mu dal jméno Orphanus („Sirotek“), mladík se posléze stal také templářem a nakonec se vrátil na rodný hrad, opravil ho a žil na něm…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pálava