Památník mariňáků
„Už tu není Ira Hayes…“ zpíval kdysi Michal Tučný písničku, kterou proslavil především Johnny Cash. Smutný příběh o neslavném konci indiánského válečníka z kmene Pimů je skutečnou událostí, ale písnička neříká nic o tom, že Ira Hayes byl jedním z nejoslavovanějších hrdinů 2. sv. války. Spolu s pěti svými druhy stojí zvěčněn na arlingtonské straně řeky Potomac, přímo naproti hlavnímu městu USA. O sousoší vojáků, vztyčujících vlajku na nejvyšší hoře ostrůvku Iwo Jima, se často hovoří jako o nejpůsobivějším památníku ve Washingtonu. Jeho úkolem však není jen oslavovat těchto šest mužů a jejich čin. Je především připomínkou elitních jednotek, které tvoří důležitou součást amerických ozbrojených sil již více než 240 let.
Jednotky U. S. Marine Corps, tedy námořní pěchoty, často označované pouze Marines (mariňáci), vznikly spolu s první americkou domobranou a s prvním skromným námořnictvem na počátku války amerických kolonií za nezávislost. Od té doby prošly dlouhým vývojem a jejich úloha nabyla na důležitosti, když se původní nevelký svazek severoamerických kolonií proměnil ve světovou velmoc. Jejich prestiž vzrostla zejména v obou světových konfliktech, v tom druhém hlavně kvůli řadě vyloďovacích operací během války v Tichomoří. Dobývání ostrovů obsazených Japonskem leželo převážně na bedrech námořních pěšáků. Přes neuvěřitelnou krutost bojů v letech 1942–1944 mělo to nejhorší teprve přijít. Nejkrvavější bitva, jakou kdy mariňáci svedli, začala 19. února 1945 na malém ostrůvku uprostřed Pacifiku.
Iwodžima je součástí Vulkánových ostrovů s dosud aktivními sopkami. Nevelký ostrov měří zhruba jen 6,5 × 3 km, ale jeho poloha ho předurčila k tomu, aby se o něj svedl urputný boj. Ležel totiž v doletové vzdálenosti tehdejších amerických stíhaček od Tokia. Stíhačky startující z ostrova tak mohly poskytnout doprovod bombardovacím svazům a umožnit přesnější denní nálety na japonské hlavní město namísto nočních akcí. Taková výhoda by podstatně změnila celou strategii amerických útoků na Japonsko. Věděli to samozřejmě i Japonci a celý sopečný ostrůvek s podzemními jeskyněmi proměnili v jedinou obrovskou pevnost. Americké velení podcenilo dokonalost opevnění a vyslalo na ostrov dvě divize námořních pěšáků. Předpokládalo se, že během tří dnů by mohl být ostrov pod kontrolou Američanů. Následující dny však ukázaly, že je téměř nemožné porazit dobře ukrytého nepřítele, který navíc perfektně znal terén. Koncem února přibyla třetí divize, ale ani pak se situace o mnoho nezlepšila.
Dlouhých 36 dní válčilo asi 70 000 Američanů a 22 000 Japonců na ploše pouhých 21 km2. Námořní pěšáci bojovali doslova o každou píď země, zatímco Japonci se přemísťovali důmyslnými podzemními chodbami a znova se vynořovali na místech už jednou dobytých. Písečný terén a sopečné skály neumožňovaly kopání střeleckých úkrytů, šrapnely a bomby navíc zničily veškerou vegetaci. Když boje skončily, napočítala námořní pěchota neskutečné ztráty – téměř 7000 mrtvých a přes 19 000 raněných. Z 22 000 japonských obránců padl do zajetí pouhý tisíc. Ostatní zahynuli, přičemž 6000 z nich už nikdy neopustilo spleť podzemních chodeb.
Již pátý den bojů, 23. února, dosáhli američtí námořní pěšáci 28. pluku po těžkém odporu skalnatý vrchol hory Suribači na jižní straně ostrova. Bylo to nejvyšší místo celého ostrova, které bylo vidět téměř odevšad. Pět mariňáků a jeden zdravotník od námořnictva tam vztyčili americkou vlajku, aby podpořili bojovou morálku ostatních jednotek. Tento okamžik zachytil na fotografii válečný zpravodaj Joseph Rosenthal a jeho fotografie oblétla celý svět. Snímek, který později získal Pulitzerovu cenu, se stal symbolem války v Pacifiku. Vznikly podle něj obrazy a také poštovní známka Vztyčování vlajky, která se stala nejprodávanější známkou v USA. Pouhé dva dny po publikování této fotografie se ozvaly v americkém Senátu hlasy, které volaly po památníku, postaveném podle této události. Současně přiměl ohlas fotografie velení armády, aby odvolalo všech šest zúčastněných vojáků z bojové akce a použilo je jako oficiální mluvčí pro kontakt s civilní veřejností. Bohužel, než rozkaz dorazil na pacifický ostrůvek, byli tři z nich, seržant Mike Strank, desátník Harland Block a vojín Franklin Sousley, zabiti v akci. Zbývající trojice – pěšáci Ira Hayes a Rene Gagnon a námořní zdravotník John Bradley – dostala rozkaz k návratu do Washingtonu. Pro vojáky to byl šok. Z bojiště plného padlých kamarádů se náhle ocitli uprostřed banketů a slavností, kde se pořádaly válečné sbírky. Ira Hayes, který do doby, než vstoupil k mariňákům, téměř neopustil rezervaci Gila v Arizoně, byl představen prezidentu Trumanovi. „Jste americký hrdina,“ řekl mu prezident. „Jak se můžu cítit jako hrdina,“ odpověděl indián, „když z naší čety čtyřiceti pěti mužů přežilo jen pět.“
Kromě reprezentačních úkolů dostali všichni tři vojáci ještě jeden. Stali se modely pro ambiciózního sochaře Felixe de Weldona pracujícího na památníku. Přestože hliněný model vznikl pouhé tři dny poté, co uviděl sochař fotografii, zrod obrovského bronzového sousoší si vyžádal léta. Pomník odhalil prezident Eisenhower 10. 11. 1954. Jeho rozměry jsou kolosální. Postavy měří téměř 10 m, celková výška památníku s osmnáctimetrovým vlajkovým stožárem a s podstavcem ze švédské žuly dosahuje 24 m.
Při slavnostním odhalení pomníku se zbylí tři hrdinové sešli naposledy. Ira Hayes nevydržel neustálou pozornost veřejnosti a oslavování své osoby. Kontrast toho všeho s tragédií války se snažil utopit v alkoholu. O deset týdnů později byl po propité noci nalezen zmrzlý v zavodňovacím příkopu ve své rezervaci.
Od června do září se každé úterý večer shromažďují u památníku jednotky námořní pěchoty k slavnostní přehlídce. Téměř ekvilibristické vystoupení čestné jednotky USMC oslavuje nejen památku oněch šesti vojáků z Iwodžimy, ale všech námořních pěšáků, kteří padli v bojích od vzniku jednotek v roce 1775 až dodnes.
Za zmínku určitě stojí, že šest mariňáků z Iwodžimy bylo americkými občany, ale seržant Mike Strank se narodil na Slovensku v obci Jarabina v okrese Stará Ľubovňa. Vedl celou akci, neboť měl nejvyšší hodnost a současně byl z celé skupiny nejstarší. Osm dní po vztyčení vlajky na vrcholu Suribači padl, patrně zasažen minometnou palbou z vlastních řad. V době, kdy ho zabila střepina granátu, mu bylo 26 let.
Další články z vydání o Washingtonu, D.C. zde