Nemohla nastat větší změna atmosféry v Anglii než během dvou letošních letních dnů – 6. červenec znamenal masovou euforii kvůli získání pořadatelství Olympijských her v roce 2012 (hlavně také proto, že to znamenalo vítězství nad Francouzi!) a 7. červenec přinesl ochromení a šok po sérii výbuchů bomb v Londýně. Po prvotním ohromení se projevily praktické rysy povahy Angličanů v pomoci raněným, organizaci dopravy a zahájení vyšetřování. Již druhý den po katastrofě se lidé vrátili normálně zpět do práce. Stejná reakce následovala po bombách IRA v 80. letech či dále v minulosti po náletech a bombardování za druhé světové války. Nenecháme se přece od nepřátel či teroristů zastrašit!

Angličané jsou schopni neokázalého hrdinství, pomoci druhým a sebeobětování přinejmenším stejně jako Američané po 11. září. I když by se mohlo zdát – zejména v zahraniční politice – , že je proužek vody, dělící Británii od Evropy, někdy širší než celý Atlantský oceán, evropská příslušnost Britů se nezapře. Bezprostředně po katastrofě však věnovala média pozornost také londýnským muslimům, aby nevinní netrpěli pro teroristické činy extremistů. Důraz je kladen na identifikaci viníků jako vrahů, ne jako členů nějaké rasové či náboženské skupiny. Vždyť mezi Londýňany žijí tisíce muslimů, někteří patřili i mezi oběti.

V samotném Londýně, který absorbuje nejvyšší procento přistěhovalců, se mluví více než 300 jazyky a jsou oblasti, kde nepotkáte evropsky vyhlížejícího člověka. Anglická tolerance a smysl pro spravedlnost má za následek neustálý příliv imigrantů, ať již žadatelů o azyl či ekonomických migrantů. Je velmi obtížné představit si jinou zemi, kde by skutečně existovala menší rasová diskriminace. Dokonce se zdá, že – v rámci tzv. politické korektnosti – se dává přednost uchazečům o zaměstnání pocházejícím z menšinových komunit. Angličané se někdy zdají „barvoslepí“ – zažila jsem případ, že se o muži černé pleti (jediném v místnosti) mluvilo jako o pánovi s modrou kravatou.

Celé Spojené království – tj. Velká Británie a Severní Irsko – zaujímá 245 000 km²; Anglie se 130 400 km² je pouze zhruba 1,6x větší než Česká republika, má však skoro 50 milionů obyvatel. Název Anglie je však někdy používán pro celou Británii. Hustota osídlení je zde nejvyšší, hlavně v oblasti jihovýchodního cípu země zahrnujícího též desetimilionový Londýn.

Ceny nemovitostí jsou vysoké a z toho vyplývají problémy, zejména pro mladé lidi. Politika současné vlády podpořit výstavbu levnějších domů se však setkává s nepříznivou odezvou. V menších místech jsou často na pořadu protestní schůze, podepisují se petice a občané píší rozhořčené dopisy úřadům. Takto se projevuje bojovná stránka Angličanů, kteří mají stále svůj dům za svůj hrad a nechtějí mít poblíž příliš početné sousedstvo, zejména nové domy. Nic se však nejí tak horké a plány zůstávají po mnoho let na papíře – je třeba věci důkladně zvážit. Debata je vášní Angličanů, pochází zřejmě z dlouhé parlamentní tradice v demokracii. Každý má právo vyjádřit svůj názor. Někdy občané prohrají, ale existují také malá vítězství – když se podaří zachránit místní knihovnu či tradiční hospodu.

Britské ostrovy však nelze nijak zvětšit, a tak je imigrační problém stále středem zájmu politiků. Situaci příliš nepomáhá fakt, že Britové nemají (zatím) žádné průkazy totožnosti a ani povinnost se někde registrovat. Anonymita se považuje za nezadatelné právo a nátlakové skupiny brojící proti možnému zavedení průkazů argumentují možností omezování osobních svobod. Vláda má však zavedení identifikačních karet ve svém programu a zejména po událostech 7. července bude mít jistě šanci uspět. Už nyní se však člověk musí prokazovat v mnoha případech běžného života. Slyšela jsem o paní, která si měla vyzvednout balíček na vesnické poště. Byly vyžadovány dokonce dvě formy identifikace a paní neměla žádnou … Situaci zachránil soused, který potvrdil totožnost, protože si pamatoval její dva jezevčíky – ti posloužili jako dvojí identifikace….

Nezasahovat do života druhého je sympatickým rysem, někdy zaměňovaným s lhostejností. Uzavřenost a respekt pro soukromí patřily, hlavně v minulosti, k základním rysům chování Angličanů. Ještě dnes je naprostým tabu požadovat informace o výši příjmu, i když platy pracovníků ve veřejných službách (rovněž tak v některých firmách) jsou publikovány.

Cynického Středoevropana překvapí „angažovanost“ občanů – není jim jedno, co se děje v jejich okolí, a mnoho lidí je zainteresováno v různých spolcích a klubech. Kromě toho se lidé také zapojují do jednorázových místních akcí, jako je tzv. Bonfire Night (kdy se 5. 11. pálí figurína katolíka Guy Fawkese, odhaleného „teroristy“, který chtěl v roce 1605 vyhodit do povětří Parlament), výroční trhy a akce na podporu různých charitativních organizací. Spolky a jistý stupeň organizovanosti zřejmě kompenzují nezávislost individua.

Jaká je Anglie v 21. století? Rozhodně protřelejší, ne již tak slušná a čestná, se zřetelným příklonem k americké kultuře v jednání a v obchodních praktikách. Dřívější málomluvný Angličan je již takřka anachronismem, zejména jste-li ve vlaku plném lidí používajících mobilní telefony…. Změna též nastala v postoji k penězům a v pracovním tempu; stále více si lidé stěžuje na stres. Na vyšších postech se pracuje více než 10 hodin denně a stěhování za prací je také zcela běžné.

Děti jsou vedeny k samostatnosti a nezávislosti již v útlém věku, většina rodičů se snaží poskytnout potomkům co nejlepší vzdělání, pokud na to mají, v soukromých školách. I krátká cesta do školy je zpravidla autem, aby byly děti naprosto v bezpečí. Překvapující je pak „vypuštění“ mladých lidí do světa, poté co dosáhnou věku kolem 18 let – před začátkem studia na univerzitě je populární tzv. „gap year“ (rok volna).

Anglický vzdělávací systém trpí nedostatkem disciplíny. Skoro čtvrtina jedenáctiletých dětí má nyní problémy se čtením a psaním – žáků se ovšem nesmí nikdo dotknout, ani kdybyste chtěli utěšit plačící dítě – v rámci „politické korektnosti“ může být dospělý vystaven i soudnímu stíhání pro obtěžování nezletilých. Snaha labouristů o zlepšení úrovně vzdělání vyjádřená heslem „education, education, education“ zatím nepřináší úspěch. Zajímavá byla zcela nedávná rozhlasová anketa o největšího filozofa všech dob – vyhrál zde s velkou převahou Karel Marx.

Je třeba si uvědomit, že v Anglii existují zřetelné rozdíly mezi velkými městy a venkovskými oblastmi – v menších osadách je atmosféra klidnější a cení se zde tradiční anglické hodnoty. Trpělivost a tolerance, zachování klidu a rozvahy, dobré způsoby a zdvořilost mají ještě stále svou váhu. Angličané jsou morálním národem, jsou většinou čestní a neradi si na něco stěžují. Úcta k právu znamená, že absence v práci bez vážných důvodů je takřka neznáma a podvádění, korupce a „strýčkování“ jsou velmi řídké. Někdy je až komické slyšet definitivní odsouzení něčeho: „ale to je přece nelegální“, čemuž se pragmatický Středoevropan jen posupně zasměje. Vychloubání se považuje za vulgární a základním principem je „fair play“. Angličan dokáže vzít s humorem jakoukoli urážku, ale není-li něco fair (fér), je záležitost skončena. Anglický ironický humor a schopnost zasmát se sami sobě jsou velmi sympatické. Řízná vtipná poznámka o oponentovi v Parlamentu se dlouho cituje a může mít silný vliv na „image“ politika.

Přijedete-li do Anglie za městskými pamětihodnostmi, jistě nevynecháte Londýn, Stratford nad Avonou, Portsmouth či zajímavá průmyslová města (jako např. Liverpool, Leeds), kde byla úspěšně regenerována městská centra. Pro milovníky historie se nabízejí starobylá města s koncovkou z latinského „castrum“ – Worcester, Winchester či samotný Chester. Přes vysoký stupeň urbanizace lze v Anglii ještě nalézt krásnou přírodu, o kterou se starají ochranářské organizace v Dorsetu, Cumbrii, Devonu či Cotswolds. Seznam doporučených míst pro návštěvu by byl velice dlouhý – jisté je, že každý zde najde něco zajímavého. Stará dobrá Anglie ještě existuje, i když ji možná budete muset déle hledat.

Anglie je snad nejméně vlasteneckou zemí z Británie – Skotové a obyvatelé Walesu velice prosazují svou identitu a právo na sebeurčení. Většina Angličanů však pokrčí rameny – mladší generace se hlásí k evropanství, určitá část se definuje jako Britové, ale prohlašovat o sobě s hrdostí „jsem Angličan“ by se považovalo za poněkud trapné. Tato situace může být následkem historického vývoje – vždyť po Vilému Dobyvateli v roce 1066 nikdo (snad kromě Hitlera) existenci země vážně neohrozil. Naopak, Anglie byla dlouho koloniální velmocí, „nad níž slunce nezapadalo“. Začala zde průmyslová revoluce, byla zde poprvé rozvinuta celá řada demokratických institucí a celkový příspěvek Anglie k rozvoji civilizovaného světa je nepopiratelně větší, než odpovídá její velikosti. Mnohé se však změnilo, dominantní světová pozice je věcí minulosti. Doufejme však, že si Anglie udrží svůj unikátní charakter a bude stále domovem „of the free“ (svobodných občanů) i přes snahy teroristů o jejich demoralizaci.