Perurail
Vizuální dobrodružství na kolejích s cestou jako cíl začíná v Cuzcu, historickém hlavním městě říše Inků, a vede k jihovýchodu po náhorní plošině Altiplano k břehům jezera Titicaca, případně ještě dál až do Arequipy. Cestě dominují nádherné andské hřebeny, za okny zatím jediného luxusního vlaku v Latinské Americe se střídají ospalé indiánské vesnice s hnědými lepenicovými chýšemi a přírodní scenerie, v nichž kromě hor hrají hlavní roli různé lamy a kondoři.
Vlaky k jezeru Titicaca vyjíždějí z nádraží Wanchaq. Když jsem jel kdysi touto trasou poprvé, bylo nádraží plné vojáků s odjištěnými samopaly, kteří se starali o bezpečnost turistů v době, kdy Peru sužovala teroristická organizace Světlá stezka. Trať z Cuzca k jezeru Titicaca a dále přes Arequipu až do přístavu Matarani na břehu Tichého oceánu byla tehdy známa jako Ferrocarril del Sur (Jižní železnice). Stařičký osobní vlak patřil státní společnosti ENAFER a na 380 km dlouhé trati nás to 13 hodin kolébalo, natřásalo a házelo z jedné strany na druhou. Dnes je všechno jinak.
Od roku 1999 zajišťuje železniční dopravu na jihu Peru soukromá společnost PeruRail, která začala mezi Cuzcem a jezerem Titicaca provozovat luxusní vlak Andean Explorer nabízející v první třídě luxus ve stylu velkých „pullmanovských“ vlaků z 20. let minulého století. K soupravě patří pochopitelně též jídelní vůz, bar a vyhlídkový vagon s otevřenou plošinou. A nezapomeňme na to snad nejdůležitější, velká panoramatická okna umožňující rozhled po krajině tak uchvacující, že cestující ani neví, kam pohlédnout dřív. Od května 2017 dostal tento vlak nové jméno Titicaca. Jezdí v každém směru třikrát týdně a cesta z Cuzca do Puna mu trvá jen málo přes 10 hodin.
Ze světa vlaků ale nezmizel ani Andean Express. Dostal novou lůžkovou soupravu, pro niž je slovo „luxus“ pouhou spodní hranicí kvality, a do svého názvu jedno slovo navíc. Tento nový Belmond Andean Express nabízí čtyři trasy, které vždy zahrnují minimálně jeden nocleh na palubě vlaku a během cesty zastávky s organizovanými výlety, samozřejmostí je plná penze. Ve čtvrtek před polednem vyráží Belmond Andean Express z Cuzca na cestu „Peruánské výšiny“, která vede k jezeru Titicaca a končí v sobotu odpoledne v Arequipě. Tam v sobotu večer začíná program „Andské planiny a ostrovy objevů“, což je vlastně zpáteční cesta s příjezdem do Cuzca v pondělí po poledni. Zbytek týdne vyplňují programy s jedním noclehem – „Duch vody“ začíná v úterý před polednem v Cuzcu a končí ve středu ráno v Punu, „Duch And“ odjíždí ve středu v poledne z Puna a ve čtvrtek ráno se vrací do Cuzca.
Na palubě vlaku Titicaca
Cuzco bývalo skvostným centrem světa Inků. Odsud ovládali jejich králové až do příchodu Španělů obří říši. Jedinečnou metropoli zničili Pizarrovi conquistadoři. Všechno zlato, které našli, dopravili do Evropy a na úžasných stavbách Inků postavili vlastní chrámy a paláce. Symbolem nových mocipánů se staly impozantní stavby na Plaza de Armas jako katedrála Nanebevzetí Panny Marie nebo jezuitský kostel La Compañia. Začátek naší cesty je ale zcela odlišný. Bídné slumy bez tekoucí vody a elektřiny na okraji města nás upozorňují na sociální realitu dnešního Peru.
Koleje zpočátku sledují tok řeky Huatanay a pak zamíří z jejího úzkého údolí nahoru do kopců ke kouzelnému jezeru Wacarpay, v jehož klidných vodách se zrcadlí vrcholky hor. Míjíme malé vesnice, soustředěné kolem starých koloniálních kostelů. Podél tratě zemědělci obdělávají svá kukuřičná pole. Ořou tak, jak to dělají již po staletí: volské spřežení táhne primitivní pluh, který vedou bosí rolníci s houfem pomáhajících dětí. Kukuřice je zde nejrozšířenější plodinou, každodenním pokrmem lidí i jejich hospodářských zvířat. Připravuje se z ní také nápoj používaný k různým rituálům. Když se pije pouze pro obveselení, říkají mu místní chicha. Pro našince to je ale prvotřídní bolehlav typu špatného burčáku. Ve vlaku jsme se tedy raději dali na pisco sour, peruánskou specialitu, koktejl z vinné pálenky pisco, limetkové šťávy, vaječného bílku a cukerného sirupu. Aby cesta nebyla nudná, dva lidoví muzikanti s flétnou a kytarou obveselují pasažéry místním i mezinárodním folklorem a po několika panácích pisca dokonce přestáváme vnímat jejich El Cóndor Pasa jako torturu. Po půlhodince vystřídá muzikanty jiný folklor: čepice, vesty, rukavice a svetry z vlny alpak. „Kup ode mě, comprame…,“ vybízejí obchodníci požadující nehorázné turistické ceny odpovídající luxusu vagonu.
První stovka kilometrů naší cesty se odehrává ve znamení peruánské historie. Než vlak dojede k jezeru Muina, stočí se na 32. km doleva, překříží silnici vedoucí údolím a u stanice Huambutio dorazí k řece Vilcanota, s jejímiž…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nejkrásnější turistické železnice Ameriky