O Petře toho bylo napsáno mnoho, ale nic nedokáže vystihnout pocity, které se člověka zmocní, když se z přítmí přírodního kaňonu vynoří silueta ikonické stavby známé jako Pokladnice. Petra, která bývá popisována jako osmý div starověkého světa a v roce 2007 byla zvolena jedním ze sedmi novodobých divů světa, je bezpochyby jedním z největších jordánských pokladů a hlavní turistickou atrakcí, která do země láká návštěvníky ze všech koutů světa.
Nabatejci, arabský národ, který se zde usadil před 2000 lety, vytesali do strmých pískovcových skalních stěn paláce, fasády chrámů, divadla, pohřební hodovní haly a hrobky i dechberoucí reliéfy. Stejně jako takřka všechny ostatní jordánské antické památky byla i Petra několik stovek let zcela zapomenuta. Všechno se změnilo 22. 8. 1812, kdy švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt přesvědčil svého průvodce, aby ho zavedl do ztraceného města. Předstíral, že je Arabem z Indie a chce vykonat oběť v hrobce proroka Árona. Burckhardt zemřel v mladém věku, ale objev Petry mu zajistil nesmrtelnost. Tajně si dělal poznámky a nákresy a do dějin se zapsala tato věta: „Zdá se velmi pravděpodobné, že ruiny ve Vádí Músá jsou antickou Petrou.“ Památka zapsaná od roku 1985 na seznamu Světového dědictví UNESCO nepřestává cestovatele fascinovat. Na místě stále probíhá archeologický výzkum a je téměř jisté, že Petra všechny svoje poklady ještě nevydala.
Historie osídlení v Petře (petra je řecky „skála“) sahá až do paleolitu. Podle Bible je Petra (v semitských jazycích označovaná jako Reqem) místem, kde Mojžíš udeřil do skály a vytryskl pramen, který zde existuje dodnes. Vádí Músá neboli Mojžíšovo údolí je moderní městečko v bezprostředním sousedství Petry, která přišla o zbytky své městské kultury s ničivým zemětřesením v roce 749. Má se za to, že v Petře zemřel Mojžíšův bratr Áron. Skromná hrobka byla postavena ve 13. stol. mamlúckým sultánem na vrcholku posvátné hory Džabal Hárún (Áronova hora), která je vzdálena asi tři hodiny chůze z centra Petry.
Nabatejci přišli před více než 2200 lety z Arabského poloostrova a usídlili se v jižním Jordánsku. Pocházeli ze severozápadní Arábie, strategické oblasti ležící na křižovatce antických obchodních stezek spojujících civilizace starověké Číny a Indie s přístavy ve Středomoří. Už tehdy se Nabatejci, zapojeni do karavanního obchodu, dostávali do kontaktu s cizími kulturami a pod jejich vlivem začali inklinovat k usedlému způsobu života. V době, kdy přesídlili do jižního Jordánska a Hauránu (lokalita v jižní Sýrii), byli mistry regionálních obchodních stezek. Zatímco dříve se uchylovali k drancování karavan, nyní vybírali poplatky za jejich ochranu. Profit z karavanního obchodu s cennými komoditami, jako byla myrha, kadidlo, koření, hedvábí, bavlna, cukr či slonovina, jim umožnil založit a efektivně spravovat říši, která se ve svém maximálním rozsahu rozprostírala až k Damašku a zahrnovala části Sinajské a Negevské pouště. Stali se legitimními vládci velké části Arábie navzdory panství Seleukovců, později Hasmoneovců a Římanů. Vojenskou silou a diplomatickými manévry dlouho odolávali všem protivníkům lačnícím po jejich pohádkovém bohatství. V roce 62 př. n. l. si dokázali koupit od Římanů mír a začalo období největšího rozkvětu jejich království. Většina hlavních památek byla postavena za vlády krále Areta IV. (8 př. n. l. – 40 n. l.). V Petře tehdy žilo asi 30 000 obyvatel. Nabatejci také vytvořili vlastní kurzivní písmo, které předcházelo písmu arabskému.
Petru obdivovali široko daleko pro její architekturu, sofistikovanou kulturu a geniální systém přehrad, vodních kanálů, teras pro pěstování zemědělských plodin a dlážděných silnic. Nabatejci byli skutečnými eklektiky, což je nejvíce patrné z architektury, která představuje směsici stylů: řecko-římský, egyptský, mezopotámský a lokální. Petra prosperovala až do konce 1. stol. Poté, co nabatejské království v roce 106 anektoval římský císař Traján, zůstala Petra centrem nové provincie Arabia Petraea, ale odklon obchodních stezek po souši do…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jordánsko