Nejzajímavější část západního pobřeží Sardinie začíná na severozápadě, u zálivu Porto Conte, který objímají dva poloostrovy – ten západní končí populárním a hojně navštěvovaným mysem Capo Caccia. Jeho ukloněná vápencová souvrství vybíhají z moře jako obrovské kamenné vlny tsunami, které na opačné straně klesají do zpěněného příboje téměř kolmými stěnami. Po jejich úbočí vede panoramatická cesta, která nabízí strhující výhledy na impozantní střet skal a moře.
Vrcholným zážitkem je zastavení nad mořským kotlem Cala di Caleina. Vyhlídka, která je tak vysoko, že sem nahoru nedoléhá ani vzdálený hukot příboje, nabízí na strmých vápencových skalách jen pár nepohodlných a s každým krokem nebezpečných míst. Přesto zde stále posedávají turisté, zcela fascinováni pohledem ke dnu mořského kotle, kde stojí osamocené skály ve věčném obklíčení útočících vln. Scéna opakovaná v několikaminutových intervalech je stále stejná a přece vždy trochu jiná, a tak pohled na zpěněný příboj nikdy neomrzí.
Dole, v úrovni mořské hladiny, hloubí útočící vlny do vápencových skal plošiny, jimž se říká abrazní terasy. Jejich zárodky se jeví jako skalní chodníčky zpola uzavřené kamennou klenbou, která kopíruje elegantní oblouk vracejících se vln. V úrovni hladiny jsou i jeskyně, ale přístup do většiny z nich je možný pouze z moře. Těsně nad hladinou se například otvírá Zelená jeskyně, nazvaná podle zelenavých tónů neuvěřitelně průzračné mořské vody, která opalizuje a hází světelné odlesky na kamenné stěny s primitivními kresbami, jež zde zanechali stavitelé nuragů. Pouze jedna ze zdejších jeskyní, Neptunova, leží výš nad hladinou a kromě mořského přístupu k ní vede i dlouhá, strmá, do skal vytesaná cesta asi se 650 schody střídanými strmými chodníčky. Tato krasová jeskyně je přes kilometr dlouhá a vyniká nejen bohatou krápníkovou výzdobou, ale i rozlehlými vnitřními prostorami. Není divu, že už starověká mytologie věnovala tyto tajuplné podzemní sály bohu moří Neptunovi.
Široké okolí zálivu Porto Conte je chráněným územím, které zasahuje až do pobřežní nížiny sousedního, jižněji položeného zálivu Alghero. Přechod od 300 m vysokých skalních stěn do rozlehlých močálů a salin je nečekaný a udivující jako celá zdejší krajina. Záliv dostal jméno podle středověkého města Alghero, kterému je věnován samostatný článek.
Při cestě dále na jih nemají motoristé na výběr a všichni jedou podél západního pobřeží stejnou silnicí mezi skalami, korkovými duby, starými olivovníky a rozlehlými, svažitými pastvinami. Jedete-li tudy navečer, zcela jistě se setkáte se stády ovcí, vracejících se do ovčínů. Na Sardinii žije přes tři miliony ovcí, které celý rok tráví na pastvinách a mnohá stáda hlídají jen ovčáčtí psi. Jsou obdivuhodní, jak své stádo střeží. Není radno se k ovcím přiblížit, i když si chcete třeba jen pořídit bukolickou fotografii. A když pomalu projíždíte serpentinami mezi kamenitými pastvinami, zpoza kamenů vás zcela jistě sledují ostražité psí oči. Teprve až auto zmizí, dovolí psi stádu přejít silnici a toto kritické místo střeží s urputnou odhodlaností učitelek mateřské školky. A když přijede další auto, psi se odhodlaně postaví mezi stádo a vůz, připraveni za své ovce i zemřít, i když za hysterického štěkotu.
Asi 40 km za Algherem se silnice směřující na jih poprvé přiblíží až k moři, k nevelké, romantické zátoce, která vyrazí dech. Z tyrkysové vody se zvedají divoká skaliska a na břehu mezi macchií nadivoko kempuje asi deset aut. Každé má k dispozici zhruba hektar „vlastního“ území. Ať máte cestovní plán jakýkoli, musíte se tu prostě zastavit.
Až pod hladinu sahají sopečné horniny přemodelované v podivuhodné skulptury. Vulkanické ohnisko bylo zřejmě nedaleko, protože do sopečného popela, dnes už zkamenělého a zvaného tuf, napadaly sopečné pumy, které okolní popel částečně natavily a zpevnily, takže lépe odolává erozi, a tak se v tufových plotnách sem tam zvedají malé trychtýře a v některých ještě vězí pumice, zapečená do popela.
Mocná vrstva zkamenělého sopečného popela, napůl potopená pod hladinu, je modelována do fantaskních tvarů a okol…