Navštívil jsem stovky měst po celém světě, ale jen ve třech z nich bych si dokázal představit, že bych tam mohl žít. Porto je jedním z nich, v mých očích vyvolené město. Při procházce jeho centrem vám povím proč.
Kráčím po nábřeží Cais da Ribeira v místech, kde se z něj otevírá Praça Ribeira, jedno z nejikoničtějších a nejstarších náměstí v Portu. Tady, u řeky Douro ve čtvrti Ribeira, se zrodila jeho středověká duše, protože nedaleký Atlantský oceán byl vždy důležitou součástí intenzivního obchodu s portským vínem a luxusním zbožím. Mám pocit, že s každým dalším krokem odhalím novou vrstvu fascinující historie Ribeiry. Dnešní labyrint úzkých postranních uliček s malými útulnými vinárnami, kavárnami a restauracemi je dědictvím prosperity, kterou město zažívalo už od římských dob, aby se ve středověku stalo rušným mezinárodním přístavem.
Právě odtud vyplula vůbec první portugalská zámořská výprava vedená nejslavnějším rodákem, princem Jindřichem Mořeplavcem. Mířila do marocké Ceuty, široko daleko známé jako cíl velbloudích karavan s nákladem vzácné slonoviny, ebenového dřeva, zlata a otroků až z Timbuktu. Na příkaz mladého prince byl tehdy vybit veškerý dobytek v okolí Porta, nejlepší maso nasoleno a uskladněno v lodních sudech. Místním pak zbyly jen nechtěné tlamy a tripas, vnitřnosti, podle nichž dostali posměšnou přezdívku tripeiros – pojídači drštěk. Časy se ale mění, a tak dnes jsou tripas místní vyhledávanou specialitou.
Dobytí Ceuty v roce 1415 se stalo historickým mezníkem a pomyslným kormidlem, které změnilo běh nejen portugalských, ale i světových dějin. Od té chvíle Portugalci opanovali oceán a na jeho vlnách objevovali pobřeží Afriky, až dopluli do země s vytouženým bohatstvím vzácného koření – Indie. Během 16. stol. se z chudého Portugalska stává prvořadá námořní velmoc s koloniemi v Africe, Indii, Číně a Brazílii. Lisabon byl sice královským přístavem, který měl obchodní monopol na trase Carreira da Índia, ale i Porto začalo využívat své strategické geografické polohy k čilému mezinárodnímu obchodu s vyspělými evropskými městy, jako byly Amsterdam, Londýn, Antverpy či Nantes. Význam zdejšího přístavu rychle rostl díky výnosnému obchodu s cukrem z Jižní Ameriky, který tudy proudil na mnohé významné trhy a šlechtické dvory. Kontrola obchodu s cukrem přilákala do města nové zahraniční investory, což zvýšilo nejen dynamiku hospodářství, ale také pohyb lodí v ústí řeky Douro. Porto zažilo zlaté období rozkvětu. Kromě cukru procházelo jeho přístavem také obilí, bavlna, tabák, tresky, barevné textilie, ale i otroci z Afriky. Porto tak rozhodujícím způsobem přispělo k vytvoření prvního námořního atlantského obchodního systému. Obchod však nebyl jediným klíčem k jeho prosperitě; dalším zdrojem příjmů byla stavba lodí.
Místní loděnice v Ouru patřily k nejlepším v celém Portugalsku. Stavěly se zde slavné obchodní lodě karaky menší tonáže (400-600 t) a později těžké vojenské galeony (1000–1200 t). Byly tu dokonce postaveny i lodě pro výpravu Vasca de Gamy do Indie. Podnikavost portských elit dokládá vitalitu a nezávislost města, které šlo vlastní cestou a dokázalo své schopnosti a zeměpisnou polohu přetavit v bohatství, jež se odráželo v jeho architektonickém půvabu.
Procházím davem lidí a přitom obdivuji jednoduchý vzhled starých kamenných domů s třemi až pěti patry. Líbí se mi jejich okna rozdělená podélně i příčně do malých čtverců a kované balkony, ověšené portugalskými vlajkami, sušícím se ložním prádlem a ozdobené malými květináči. Od nábřeží stoupají domy kaskádovitě po svahu vzhůru směrem k centru města. Hezky to vystihl v jedné své básni slavný poeta Eugénio de Andrade: „Každý ví, že v Portu, mezi katedrálou Sé a Ribeirou, se domy vrší jeden na druhý jako akrobaté v cirkuse.“ Má pravdu, hustá síť domů se tu začala stavět po ničivém požáru v roce 1491. O 300 let později prošla Ribeira velkou revitalizací a byla propojena s novou pulzující čtvrtí Baixa. Hlavním architektem byl João de Almada e Melo, který dal celé oblasti monumentální ráz. Nechal zbourat některé budovy a také část středověkých hradeb, čímž otevřel přístup do ulic, jako jsou Rua das Flores, Almada či Largo de São Domingos. Na severní straně náměstí Ribeira byla pro zkrášlení veřejného prostranství postavena velká kašna zasvěcená patronovi města, sv. Janu Křtiteli. Moderní bílá socha světce s hnědými vlasy, která z dálky vypadá spíše jako osmanský Turek, byla slavnostně odhalena až v roce 2000.
Stojím hned vedle této kašny a pozoruji živou atmosféru kolem sebe. Přitahuje mě šum z kaváren, odkud se ozývají snad všechny jazyky světa. Intenzitu vjemů doplňuje kakofonie zvuků skřehotajících racků, motorů výletních lodí, troubících aut nebo cinkajících skleniček s portským. Ano, tady se požitkářská duše Porta ukazuje v plné kráse. Ruch kolem mě příjemně pohlcuje, a tak si i já objednávám v malé vinárně s prodejním okénkem sklenku bílého portského. Za chviličku už mi sladký mok stéká do krku a na jazyku cítím atmosféru celého Porta, zhmotněnou v té jedné malé skleničce.
Uprostřed náměstí usedám na okraj druhé kašny – při archeologických vykopávkách v roce 1980 se zjistilo, že v těchto místech bývala kašna v 17. stol., a tak se rozhodli ji obnovit. Zdobí ji slavná kostka Cubo da Ribeira, bronzová, 600 kg těžká krychle postavená na jednom svém vrcholu. Známý sochař José Rodrigues ji vytvořil jako symbol osvobození Portugalska od diktátorského režimu Antónia Salazara a připomínku místa, kde se z malého přístavního města zrodilo dnešní Porto. Zpočátku byl autor za toto dílo mnohými kritizován, on ale pouze suše konstatoval: „Bez rozmanitosti není kultury.“ Dnes je ale tato kašna běžnou součástí každodenního života města. Stejně, jako se v Praze na Václavském náměstí lidé setkávají „u koně“, tady v Portu je to „u kostky“.
Moje kamarádka Klaudia, místní rodačka, mi často říká, že při návštěvě Porta není důležitá jen architektura, ale také pocit, který vytváří. Ano, člověk tu má pocit určité dokonalosti proporcí v urbanismu, symetrie, která vytváří ve veřejném prostoru vzácnou harmonii mezi člověkem a městem. Dobrým důkazem této harmonie je pohled na elegantní železný most Ludvíka I., který spojuje Ribeiru přes Douro s Vilou Novou de Gaia a vytváří tak jednotu.
Rua dos Flores
Z nábřeží jsem se vydal vzhůru ulicí Rua Alfandega, kde stojí Casa do Infante, středověký dům, v němž se podle lidové legendy narodil princ Jindřich Mořeplavec. Byl to dům královského skladníka a v archivu se našel záznam kronikáře Fernãa Lopese o výdajích vynaložených na oslavu princova křtu v roce 1394. V minulosti zde byla zřízena první celnice, kde se vybírala příslušná daň z každého dováženého zboží. Nedaleko odtud se nacházela královská mincovna, poblíž sídlila kupecká burza a stály zde četné domy královských úředníků a bohatých obchodníků. Dnes je v domě malé muzeum, které tuto historii přibližuje. Archeologové zde navíc našli podlahu s krásnou římskou mozaikou.
Stoupám dál náměstím Prince Jindřicha, uprostřed s pomníkem Jindřicha Mořeplavce, který ukazuje prstem do dálky na cestu k portugalským objevům. Nalevo stojí Palácio de Bolsa, sídlo burzy, honosný příklad prosperity Porta v 19. stol. Před sebou už vidím bývalou tržnici Mercado Ferreira Borges. Byla postavena v roce 1885 a původně měla nahradit starou tržnici v Ribeiře, ale prodejci ji nechtěli opustit, a tak se stavba nyní využívá jako kulturní prostor Hard Club. Pořádají se zde koncerty, výstavy, knižní a hudební veletrhy.
Hned za tržnicí přicházím na začátek snad nejrušnější obchodní ulice v Portu, Rua dos Flores (ulice Květin). Vznikla v roce 1521, kdy byla odstraněna část starých středověkých hradeb. Nová ulice propojila dva kláštery na jejích opačných koncích – dominikánský a nový benediktinský v místech dnešního nádraží São Bento. Tato nejdůležitější obchodní ulice původního jádra města zažila období rozkvětu i úpadku. Dnes je opět živou tepnou a obchodním centrem celého Porta. Na procházku po ulici, kde kdysi sídlily nejbohatší obchody ve městě, jsem se moc těšil. Představuji si, jak zde měšťané nakupují luxusní zboží, pulty se prohýbají pod drahým hedvábím, vlnou, porcelánem, zlatými a stříbrnými šperky a drahými exotickými potravinami – čajem, kávou nebo kakaem. Sleduji staré fasády domů s…
Úplné znění článku naleznete zde