Vzdálené Portugalsko se ukrývá jako vzácný klenot na konci evropského kontinentu a uchovává si postavení nepříliš známé země, jejíž kouzlo zůstává v našich končinách dost nepovšimnuté. Duši zvídavého cestovatele však potěší množstvím zajímavých historických památek, kulturních zvyků a tradic, ale třeba také četnými gastronomickými specialitami. Stačí jen vykročit a ochutnat sladké plody historie dlouhé několik tisíc let.
V Portugalsku se mísí pozůstatky po vyspělých starověkých národech, které jako první ocenily jeho výhodnou geografickou polohu. Jako první se tu zastavili féničtí námořníci, po nich Řekové, Kelti a nakonec Římané. Ti zanechali svou stopu i v dnešním názvu země, který pochází z latinského Portus Cale, přičemž portus znamená přístav a Cale bylo původní keltské pojmenování osady v ústí řeky Douro. Po rozpadu římské říše si část portugalského území podmanili Vizigóti a cítit je tu i nádech Orientu, dědictví po Maurech, kteří během 8. stol. ovládli celý Pyrenejský poloostrov. Jejich odkaz najdeme dodnes v názvech mnoha řek, měst či městských čtvrtí, stejně jako v krásné výzdobě malovanými kachlíky azulejos, jež jsou tradičním a neodmyslitelným prvkem portugalské architektury. Představit si bez nich staré, specifickou atmosférou nabité městské uličky, interiéry nebo fasády kostelů, paláců i běžných domů prostě nejde.
Z kvasu křesťanské reconquisty vzešlo ve 12. stol. samostatné portugalské království, jehož prvním panovníkem byl Afonso Henriques. Se začátkem 15. stol. pak nastoupilo fascinující období zámořských objevů, kdy se portugalští mořeplavci odvážně vydávali na nebezpečné plavby do neznámých vzdálených končin, aby tam jménem svého krále uplatňovali právo na objevená území. V této době byl vylepšen kompas, začal se používat nový navigační přístroj známý jako Jakubova hůl, zvětšil se rozměr plachet, vylepšilo se i další vybavení lodí, které se tak dokázaly vypořádat s mořskými proudy i tropickými pasáty.
Velkým mezníkem v portugalských dějinách byl rok 1434. Gil Eanes tehdy při jedné z výprav organizovaných princem Jindřichem Mořeplavcem poprvé obeplul nebezpečný mys Bojador na pobřeží dnešního Maroka. Mezi námořníky o tomto místě kolovaly fantastické příběhy, podle nichž se tam vařila voda, žily tam mořské příšery a nikdo se odtamtud nemohl vrátit živý. Tento úspěch otevřel cestu do Afriky. Až na její jižní konec doplul poprvé Bartolomeu Dias, který v roce 1488 objevil mys Dobré naděje. I díky tomu mohl o 10 let později dorazit Vasco da Gama do vytoužené Indie. V roce 1500 objevil Pedro Álvares Cabral Brazílii a celou epochu uzavřel Fernão Magalhães, který roku 1519 vyrazil na první cestu kolem světa, i když ve službách španělského krále, když ho před tím portugalský Manuel I. odmítl.
Je skoro neuvěřitelné, že se zámořská území tak malého národa rozprostírala v 16. stol. od Indie přes Indonésii až do Brazílie. Výsledkem portugalské expanzivní politiky nebylo jen rozšiřování obchodních vztahů a šíření křesťanství, ale také zprostředkování kulturní výměny mezi různými národy. Do Evropy proudily z Moluk nové plody a vzácné koření jako hřebíček, skořice či muškátový oříšek, z Afriky zlato a slonovina, z Číny hedvábí, z arabských zemí kadidlo. Rozšířilo se i používání portugalštiny, díky čemuž dodnes hovoří tímto jazykem na světě asi 260 milionů lidí. Nelze však zapomenout ani na to, že Portugalci zotročili miliony afrických domorodců, které převáželi přes Atlantik na práci v amerických koloniích.
Bohatství plynoucí do země ze vzdálených kolonií zanechalo svůj otisk i v manuelském stylu portugalské architektury 16. stol. K velkolepým ukázkám tohoto stylu, spojeného především s obdobím vlády krále Manuela I., patří jeronýmský klášter v Belému a Belémská věž, symbol hlavního města Lisabonu, jemuž je věnováno samostatné číslo (ZS 9/2014). Setkáme se s ním ale také v klášterech Batalha a Tomar, o kterých píšeme v samostatných článcích.
Portugalské dějiny jsou fascinující jako ten nejlepší román, plné zajímavých událostí a zvratů, kterých během posledních pěti století nastalo hned několik. Nejprve v roce 1578 zemřel v nesmyslné bitvě v Maroku „donkichotský“ král Sebastião, což vedlo k tomu, že Portugalsko ztratilo samostatnost na úkor svého největšího rivala, Španělska. Znovu ji získalo až roku 1640. Polovina 17. stol. je také obdobím, kdy se zrodil asi nejznámější portugalský obchodní artikl – portské víno. Rok 1755 se zapsal do historie nejtragičtější událostí, která zemi potkala – silné zemětřesení a následné tsunami připravily o život na 30 000 lidí a zničily značnou část Lisabonu. Událost měla velký vliv na tehdejší osvícenskou společnost, odrazila se v nových teologických i filozofických myšlenkových proudech a dala podnět ke vzniku nového vědního oboru – seizmologie.
V době napoleonských válek vstoupili do Portugalska Francouzi a královský dvůr uprchl do Brazílie, což v konečném důsledku vedlo k vyhlášení brazilské samostatnosti (1822). V chudých lisabonských čtvrtích začínají v 1. pol. 19. stol. vznikat první melancholické písně hudebního stylu fado. Počátkem 20. stol. už monarchie nevydržela sílící nápor republikánů a po sérii atentátů na královskou rodinu i ostřelování královského paláce v lisabonské čtvrti Ajuda byla v roce 1910 vyhlášena republika. V roce 1932 se do jejího čela postavil autoritativně vládnoucí António Salazar a vytvořil Estado Novo, Nový stát. Země pod Salazarovým vedením postupně upadala, realitou byly nízké mzdy, velká nezaměstnanost, vysoké ceny, perzekuce politických odpůrců i tvrdá politika vůči koloniím, jež začaly bojovat za své osamostatnění. Portugalsko zůstalo sice během 2. sv. války neutrální a patřilo k zakládajícím členům NATO, ale Salazarova politika ho nakonec přivedla až ke „karafiátové revoluci“ v roce 1974. Po ní vykročila země demokratickým směrem a v roce 1986 byla přijata do Evropských společenství.
Dnešní Portugalsko je země otevřená turistům, jichž sem přijíždí rok od roku stále víc – vloni to bylo rekordních 14 milionů. Není divu. Portugalsko se pyšní v kontinentální části 13 památkami zapsanými na seznam Světového dědictví UNESCO (po jedné je pak ještě na Madeiře a Azorských ostrovech, jimž je věnováno také samostatné číslo Zemí světa – 1/2010), více než 900 km nádherných pláží, špičkovými golfovými hřišti i pestrou kuchyní s množstvím regionálních specialit. Láká i milovníky vína. Nejznámější je sice vinho do Porto, fortifikované portské víno pocházející z údolí kolem řeky Douro, ale vynikající jsou i klasická vína,která se vyrábějí po celé zemi a dokonce i na Madeiře a Azorských ostrovech. Připomeňme alespoň u nás méně známé vinho verde, doslova „zelené víno“, mladé svěží víno s jemným perlením, pocházející z nejsevernější části Portugalska, jižně od hraniční řeky Minho.
Ke všem portugalským krásám musíme připočítat rovněž usměvavé, přátelské a pohostinné lidi. Zamilovat se do Portugalska je velmi snadné, a nezáleží vůbec na tom, zda se vydáme na slunný jih s typickým středomořským klimatem, nebo na trochu chladnější sever. Nejdůležitější je vydat se na cestu a začít poznávat!