Jedenácté a dvanácté století představovalo pro jih dnešní Francie období relativního klidu, v němž se mohla rozvíjet a vzkvétat okcitánská kultura – svět trubadúrů a dvorské lásky. Území patřící pod svrchovanost hrabat z Toulouse tehdy nezahrnovalo jen sever dnešního kraje Languedoc-Roussilon, ale sahalo až ke břehům Rhôny a na severu až za řeku Lot. Právě touto oblastí procházely dvě ze čtyř hlavních tras poutníků ke hrobu svatého Jakuba do Santiaga de Compostela.
Tradice poutí do těchto míst sahá do 10. stol. Podle legendy se jistý poustevník jménem Pelagius stal někdy kolem roku 810 svědkem podivných úkazů: anděl mu ve snu vyjevil, že na pustém poli, nad nímž září hvězda, je skryt hrob apoštola Jakuba. Poustevník se svěřil místnímu biskupovi, společně pole prozkoumali a skutečně nalezli tři sarkofágy, v nichž měl ležet svatý Jakub a dva jeho pomocníci. Když pak v roce 844 zvítězil král Ramiro v bitvě u Clavija nad Maury a definitivně je vytlačil z Galicie, nic už nestálo v cestě rozvoji poutí k apoštolovu hrobu.
Na cestu se vydávaly osoby všech stavů, prostí i urození, laici i duchovní. Jedni se vydávali na pouť proto, že ve chvíli nebezpečí učinili slib, jiní si chtěli vyprosit zdraví pro sebe či své blízké, nebo naopak poděkovat světci za přímluvu v těžké nemoci. A nemálo bylo i těch, kteří se vydali na pouť, aby odpykali provinění proti zákonům lidským či božím. Ti zámožní nebo urození samozřejmě mířili k cíli pohodlněji, na koňském hřbetě, ale naprostá většina poutníků šla pěšky. Jejich typický oděv zachytily po celé Evropě sochy svatého Jakuba jako poutníka: široký klobouk chránil hlavu před pálícím sluncem i prudkým deštěm, dlouhý plášť zachycoval prach a v noci sloužil za pokrývku, silná hůl byla oporou i příležitostnou zbraní proti lesním dravcům. U pasu nosil poutník mošnu se skromnými zásobami jídla a čutoru s vodou.
Protože cesty nebyly ani pohodlné, ani zcela bezpečné, chodívali poutníci raději ve skupinách. Velmi rychle vznikly ustálené trasy napříč Evropou, které vesměs křižovaly Francii a překračovaly Pyreneje buď v průsmyku Roncevaux, nebo v sedle Somport. Tyto trasy se neřídily pouze schůdností cest, ale braly ohled na již známá a „zavedená“ lokální poutní místa. Jejich latinské názvy odkazují na významná náboženská centra, která sloužila za shromaždiště poutníků. Via Turonensis směřovala z Tours na Loiře přes Bordeaux k průsmyku Roncevaux, Via Lemovicensis vycházela z Vézelay, kde se nacházel údajný hrob Máří Magdaleny, a směřovala k jihozápadu přes Bourges a Limoges. Via Podiensis vycházela z Puy-en-Velay, mariánského poutního místa, a vedla přes Cahors a Agen. Poslední, Via Tolosana, vedla z Arles přes Montpellier do Toulouse a odtud do sedla Somport. Poslední dvě trasy procházely historickým Languedocem.
V 11. a 12. stol., zlaté době poutí, se významnými zastávkami na cestách poutníků stávaly kláštery, většinou schraňující vzácné relikvie. Díky přívalu věřících v nich vyrůstaly velké kostely, schopné pojmout stovky, ba i tisíce poutníků. Představme si blíže alespoň dva z nich.
Klášterní kostel v Conques byl od počátku zasvěcen svaté Fides, francouzsky Foy. Podle legendy to byla dívka z rodiny římského úředníka umučená pro víru ve 3. stol. Původně ji uctívali v Agenu, ale v 9. stol., kdy proti proudu Garonny začaly hluboko do vnitrozemí pronikat lodě loupeživých vikingů, byly její ostatky přeneseny do Conques, kláštera, který vznikl v místech jakési poustevny na řece Ouche. Pověst o mnohých zázracích nad hrobem světice se rychle šířila a kolem kláštera už někdy po roce 1000 vyrostlo městečko. Díky početným poutníkům měli obyvatelé o živobytí postaráno: všichni příchozí potřebovali jídlo a nocleh a samotný klášter je nebyl schopen tak velkému množství lidí poskytnout. Rozlehlá stavba klášterní baziliky ze zlatavého vápence vyrostla v 11. stol. Po letech rozkvětu však přišly zlé doby: války, mor a hladomor a nakonec za francouzské revoluce byl klášter jako všechny zrušen a stavby dlouhá léta chátraly. Teprve v roce 1837 dal spisovatel Prosper Mérimée, profesí první inspektor památek ve Francii, podnět k restaurování kostela do původní podoby. V té době prý byla pobořená bazilika zpola zanesena hlínou splavenou ze strání.
Dnes je chrám Ste-Foy v Conques znovu cílem zástupů lidí, nad věřícími však mnohonásobně převažují turisté. Vábí je strohá dokonalost románského trojlodí i vzácně dochovaná sochařská výzdoba. Snad nejproslulejší část chrámu představuje tympanon západního portálu s vyobrazením Posledního soudu. Je rozdělen do tří pásů, v tom nejvyšším andělé troubí k soudu a nesou kříž jako připomínku Kristova utrpení. Uprostřed středního pásu trůní Kristus jako soudce, pozdviženou pravicí žehná vyvoleným v nebi, svěšená levice ukazuje hříšníkům cestu do pekel. K němu přistupuje zástup vyvolených v čele s Pannou Marií a svatým Petrem, za nimiž následují osoby, které se zasloužily o klášter: vousatý poustevník, ctihodný biskup, císař Karel Veliký. Nad hlavami vyvolených se vz…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Francie