Když se v polovině března vracejí čápi z Afriky do svých hnízdišť, jejich desetitisícová hejna, téměř třetina evropské populace, zamíří do Pobaltí. Ze své ptačí perspektivy vyhlížejí lesnatý kraj protkaný stuhami říček a potoků a ozdobený tisíci modrých jezer. Sotva pod sebou uvidí plochou zemědělskou krajinu, která leží v jižních částech Pobaltí, poznají, že jsou zase doma. Někteří zůstanou a další letí dál, přes střední části Lotyšska, kde se zvedají pahorkatiny táhnoucí se až na jih Estonska. Hejna bílých čápů přeletí i tyto nejvyšší pobaltské kopce, kterým v Lotyšsku dominuje vrch Gaziņkalns vysoký 312 m, a rozptýlí se nad svou zaslíbenou zemí, která se zvolna svažuje k břehům Baltského moře.
„Čápi letí!“ nese se celým Pobaltím a i ten poslední jezevčí spáč pozná, že je jaro zpátky.
Toto každoroční jarní znovuzrození však netrvá ve zdejším kraji od nepaměti. Nanejvýš 12 000 let, od konce posledního zalednění, což není ani z lidského hlediska tak dlouhá doba. Když se tenkrát na Zemi prudce oteplilo, na sever Evropy se zase vrátilo první jaro. Přišlo jako boží požehnání po dlouhé severské zimě, které říkáme doba ledová. Ta netrvala desítky, ale stovky tisíciletí. Obrovské ledovce tehdy narůstaly až do výšky dvou a délky tisíce kilometrů. Zalehly celý severní okraj evropského kontinentu a svou obrovskou hmotností ho zvolna zatlačovaly do astenosféry, která tvoří podloží zemské kůry. A nejen to. Jejich ledovcová čela jako bagry hrnuly před sebou půdu, odlamovaly i obrovské balvany ze skal, přes které se přelévaly, a svými dny obrušovaly a planýrovaly původní krajinu.
Kýžené oteplování nebylo pozvolné, spíš naopak. Jak se střídala teplá a chladnější období, čela ledovců jakoby pulsovala. Při prudkém tání ledovce rychle ustupovaly a nechávaly za sebou vysoké brázdy vyhrnutých zvětralin, zvaných morény. Jejich součástí byly často i bludné balvany odlámané ze Skandinávských hor a ze skalnaté klenby Baltského štítu. Ústup ledovců byl v některých obdobích tak rychlý, že se z jejich rozpukaných čel odlamovaly velké ledovcové kry, které zůstávaly dlouho ležet v krajině, až pod sebou vyležely „důlky“, základy jezer. Takto vznikala všechna zdejší malá a střední jezera, mokřady i mělké bažiny. Naopak veliká jezera, jako je například na estonsko-ruské hranici dvojjezero Peipsi-Pihkva (u nás spíš známé pod ruským označením Čudské a Pskovské), vznikala v oblastech před dlouho stagnujícími čely ledovců, tj. v chladnějších fázích všeobecného oteplování. Ovšem největším ledovcovým jezerem nejen Pobaltí, ale celého evropského severu, bylo jezero Baltské. Ano, jezero. Zalehlo pokleslý kontinentální šelf a zaplavilo se vodami z tajících ledovců. Teprve když se zvedla hladina světového oceánu a průlivy spojila s Baltským jezerem, stalo se z něj moře – velice mělké, s kontinentálním dnem, ze všech moří na světě nejméně slané.
První „poledovcová“ jara byla dozajista velice chudá na rostliny i živočichy. Ale život se sem rychle vracel. Nejprve se objevily mechy, lišejníky a tundrové rostliny. Začala i první fáze vzniku nekonečně rostoucích rašelinišť. Trávy se zabydlely jak v mělkých mokřinách, tak i na suchých morénových valech. Na písčité, nepříliš úrodné půdě vyrostly první borové lesy a na příznivějších místech i lesy smíšené a listnaté s převahou bříz, habrů a později i dalších stromů a keřů, které se sem tlačily ze střední Evropy. Charakteristické jsou řídké porosty jalovců. V současné době se skladba zdejší flóry a fauny neliší nijak nápadně od té, jaká je nám důvěrně známá z našeho domova. Snad s výjimkou některých chladnomilných druhů, které jako poledovcové relikty zůstávají ve zdejší chladnější krajině v hojnějším počtu. Nápadné rozdíly ale vidíme v početnosti a rozšíření druhů, které jsou na našem území vzácné nebo i vyhynulé.
Některé krajinné celky jsou v Pobaltí tak unikátní a malebné, že si získaly nejen obdiv a lásku, ale i státní ochranu. Každá z pobaltských republik se pyšní několika národními parky. Za všechny jmenujme aspoň litevský Trakai, zemi mokřadů s malebným vodním hradem, nejrozsáhlejší lotyšský park Gauja, který sleduje údolí stejnojmenné řeky, a přímořský národní park Lahemaa, vůbec první národní park na území Estonska a celého bývalého SSSR. Zapomenout nesmíme ani na Kurskou kosu, písečný poloostrov dlouhý téměř 100 km, který je svou jižní patou připoutaný k ruskému břehu v Kaliningradské oblasti a severní špicí se přibližuje k litevskému pobřeží. Od roku 2000 je celý poloostrov jako přírodní unikát zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Národní parky Litvy a Lotyšska se svým charakterem dost podobají těm středoevropským, v Estonsku však již získávají znaky severské krajiny. Podobné je to i s jejich divokými obyvateli. Po celém Pobaltí jsou rozšířeni jezevci, vlci…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pobaltí