Aljaška

Země světa – Aljaška

Anglické slovo „frontier“ se obvykle překládá jako hranice, jeho význam je však mnohem širší. Velmi často se jím označuje území, které leží na pomezí výběžků civilizace a neprobádaných oblastí, území, kde lidé občas musí bojovat s věcmi, o nichž pohodlní obyvatelé rozvinutých částí země nemají ani ponětí. Proto je mnohem výstižnější překládat oficiální přezdívku největšího amerického státu The Last Frontier jako Poslední divočina. Přesně taková totiž Aljaška doopravdy je.

Aljaška je s rozlohou více než 1,7 mil. km² zdaleka největším státem USA, druhý Texas je skoro dvaapůlkrát menší. Její plocha odpovídá zhruba Polsku, Německu, Francii a Španělsku dohromady. Na tomto rozlehlém území však žije ani ne tři čtvrtě milionu obyvatel, z toho více než polovina v metropolitní oblasti kolem největšího města Anchorage. Hustota osídlení je proto na většině území Aljašky mimořádně nízká. Ještě dnes najdeme na Aljašce místa, kam nevkročila lidská noha, a horské vrcholy, které čekají na svůj prvovýstup. Asi 65 % plochy státu vlastní a obhospodařuje federální vláda ve formě národních parků, národních lesů, národních útočišť divokých zvířat a dalších variací federálního vlastnictví. Zbytek země vlastní stát Aljaška a společnosti tvořené komunitami původního domorodého obyvatelstva. Pouze jediné procento z celkové rozlohy patří drobným soukromým vlastníkům, což je nejméně ze všech amerických států. Pro podobné majetkové uspořádání Aljašku předurčila sama příroda. Podstatná část území leží za polárním kruhem a pokrývá ji bezlesá tundra. Na dalších rozsáhlých plochách roste boreální les tvořený jen těžko hospodářsky využitelnými jehličnany s tenkými kmeny a zakrslými větvičkami. Pouze jižní pobřeží s nezamrzajícím oceánem poskytuje relativně snesitelné podmínky pro život a ekonomický rozvoj.

Nepřístupnost a opuštěnost Aljašky se projevuje i ve velmi řídké síti komunikací. Na celém poloostrově jsou pouze dvě železnice. Hlavní Alaska Railroad spojuje město Fairbanks s přístavy Seward a Whittier. Druhou je úzkokolejka přes Whiteův průsmyk, která dnes slouží výhradně jako turistická atrakce. Ani počet silnic není ohromující a jen lehce převyšuje dvě desítky. Většina z nich se honosí vlastním jménem a hrdým přízviskem „Highway“, ačkoliv jde v řadě případů o cesty se štěrkovým povrchem. Kuriozitou zůstává, že žádnou z nich se nedostanete do aljašského hlavního města – třicetitisícové Juneau je přístupné pouze lodí nebo letecky. Ne všechny nepřístupné osady však mají letiště. V takových případech pak přicházejí ke slovu hydroplány. Jezero Hood na předměstí Anchorage je vůbec nejrušnějším přístavem hydroplánů na světě.

Most pro člověka
Aljaška sehrála klíčovou roli v osidlování amerického kontinentu. Mnoho let si vědci lámali hlavu nad tím, proč se nikde v Americe nenašly žádné zbytky prehistorických předchůdců člověka. Zásadní odpověď nakonec přinesl humpolecký rodák dr. Aleš Hrdlička, který pracoval jako antropolog pro washingtonský Smithsonian Institut. Podle jeho teorie přišla většina amerického původního obyvatelstvo v průběhu několika posledních desítek tisíc let ze Sibiře. Branou této masivní migrace byla právě Aljaška.

V období pleistocenních glaciálů byla část světové vody vázána v rozlehlých kontinentálních ledovcích. Hladina světových oceánů tak byla zhruba o 50 m pod současnou úrovní. Vzhledem k tomu, že průměrná hloubka pevninského šelfu v oblasti Beringovy úžiny se pohybuje kolem 40–50 m, odkryl se tehdy rozsáhlý pevninský most mezi Asií a Amerikou označovaný jako Beringia. Většinu této oblasti pokrývala chladná travnatá step, na které se pásla stáda velkých savců, jako byli mamuti či prehistoričtí bizoni. Po skončení poslední doby ledové kontinentální ledovce roztály, Beringia zmizela opět pod hladinou a na Aljašce se změnilo klima. Step vystřídaly lesy a velcí savci začali mizet. Zároveň se ale s ústupem ledovců otevřela pro lovecké skupiny prvních amerických migrantů cesta do dalších částí amerického kontinentu.

Rusové a vydry
„Civilizace bílého muže“ se dlouho nehostinnému poloostrovu vyhýbala. Zdálo se, že řídce osídlená oblast na polárním kruhu nemá co nabídnout. Prvními nedomorodými objeviteli, kteří spatřili pobřeží Aljašky, byli patrně ruský námořník Ivan Fjodorov s geografem Michailem Gvozděvem na lodi Svatý Gavril. V roce 1732 zakreslili západní břeh úžiny, kterou o čtyři roky dříve proplul dánský kapitán v carových službách Vitus Bering a jež dodnes nese jeho jméno.

Na základě nových poznatků byl Bering povolán k druhé polární expedici a 16. 7. 1741 spatřila posádka jeho lodi mohutnou horu pokrytou ledem. Dostala jméno podle proroka sv. Eliáše a najdeme ji na dnešní hranici amerického státu Aljaška a kanadského teritoria Yukon. Mezi členy Beringovy expedice byl i lodní lékař, německý přírodovědec Georg Steller. Právě on se považuje za prvního Evropana, který vstoupil na aljašskou půdu.

Přestože Bering na zpáteční cestě ztroskotal a později i zemřel na kurděje, expedice přinesla mnoho cenných poznatků. Díky Stellerovým popisům se svět dozvěděl i o nových druzích rostlin a zvířat. Mimo jiné přivezla výprava i několik kožešin vyder mořských, které v Petrohradě vyvolaly velké vzrušení. Kožešina mořské vydry patří totiž k nejkvalitnějším na světě a je velmi ceněná především na asijských trzích. V následujících desetiletích začaly ze sibiřských přístavů vyplouvat koče, kozácké oplachtěné lodě, k Aleutským ostrovům právě za vydřími kožešinami. Obchodníci donutili nevybíravými způsoby místní obyvatelstvo, aby pro ně vydry lovilo, a pak s nákladem hebkého bohatství odplouvali na rusko-čínskou hranici, kde kožešiny směňovali za čaj, hedvábí, porcelán a další čínské zboží. Výsledkem činnosti promyšleniků, jak se ruští obchodníci nazývali, bylo rychlé snížení stavu vyder a vyhlazení 80 % aleutského obyvatelstva.

Ke konci 18. stol. se promyšleniki přesunuli dál na východ do oblasti Aljašského zálivu a roku 1784 obchodník Šelichov se společníkem Golikovem založili obchodní stanici v zátoce Tří svatých na ostrově Kodiak. Důvodem bylo hledání nových oblastí výskytu vyder a také snaha zabránit pronikání anglických a amerických obchodníků do aljašského prostoru.

Společnost Šelichov-Golikov postupně získala monopol na obchod s Aljaškou a později najala jako správce svého podniku zkušeného sibiřského obchodníka Alexandra Baranova. Ten posunul hlavní stan společnosti blíž k americkému pobřeží na dnešní ostrov Baranof a založil tam osadu Novoarchangelsk. Nová kolonie přežila četné ozbrojené konflikty s místním kmenem Tlingitů a stala se centrem Ruské Ameriky. Dnes ji najdeme na mapě pod jménem Sitka. Když pak v roce 1799 z původní firmy Šelichov-Golikov vznikla Rusko-americká společnost, Alexandr Baranov byl jmenován jejím prvním guvernérem.

Sewardova lednička
Už v 60. letech 18. stol. pronikly do Petrohradu zvěsti, jak promyšleniki zacházejí s místním obyvatelstvem. Carevna Kateřina Veliká vydala sice nařízení, aby se s domorodci zacházelo lidsky, ale jen těžko mohla své příkazy kontrolovat v nejvýchodnějším výběžku svého impéria, a tak vraždění a zotročování pokračovalo dál. Nakonec se do problému vložila ruská pravoslavná církev a v roce 1794 připlula na ostrov Kodiak desetičlenná misijní skupina vedená otcem Joasafem. Misionáři se zhrozili, když viděli, jak někteří Rusové jednali s domorodci. Velice rychle zahájili mezi místními misijní práci a byli neuvěřitelně úspěšní. Během tří let byla většina Aleutů na ostrově pokřtěna.

Otec Joasaf se později stal biskupem první pravoslavné diecéze v Novém světě. Díky práci jeho nevelké skupiny monachů se vztahy mezi domorodci a novými kolonizátory v mnohém vylepšily. V 1. pol. 19. stol. se sídlo diecéze přestěhovalo do Novoarchangelska, kde byla postavena – na tamější poměry velkolepá – katedrála sv. Michala. Ta je v rekonstruované podobě jedním z hlavních chrámů aljašské pravoslavné diecéze dodnes.

Ani bohulibá činnost ruských mnichů však nezabránila úpadku kolonie. Důvodem nebylo jen nepřátelství místních kmenů a konkurenční tlak ze strany amerických a britských obchodních společností. S masivním úbytkem vyder začala mít Rusko-americká společnost problémy s financováním a jako největší potíž se ukázalo zásobování. Nezbytné dodávky zboží pro ruské osady závisely stále více na cizích lodích. Několik expedic do aljašského vnitrozemí se také neukázalo příliš slibných a obrovská země začala být ruskému impériu na obtíž. V té chvíli se na scéně objevil William Seward, ministr zahraničí USA. Přes odpor mnoha oponentů si nenechal vzít svoji vizi o strategickém významu Aljašky a nabídl ruskému vyjednávači sumu převyšující sedm milionů dolarů. Baron Eduard de Stoeckl, kterého car pověřil jednáním o prodeji, nabídku přeposlal carovi a ten ji přijal. Rusko bylo po prohrané krymské válce zadlužené a existence Ruské Ameriky znamenala jen další výdaje. Dne 30. 3. 1867 ve čtyři hodiny ráno obě strany dohodu ve Washingtonu podepsaly.

Vzápětí se na Sewardovu hlavu snesla vlna kritiky. Tisk a veřejnost si vytvořily pro transakci název Sewardʼs Folly, „Sewardova pošetilost“, a pro Aljašku Sewardʼs Icebox, „Sewardova lednička“, což mělo obzvláště zvýraznit bezcennost a nevyužitelnost celého obchodu. Za přítomnosti vojenských jednotek obou států proběhla 18. 10. 1867 na Hradním návrší v Novoarchangelsku krátká ceremonie. Ze stožáru byla stažena vlajka s carským orlem a vytažena vlajka s pruhy a hvězdami. Tento den je dodnes na Aljašce oficiálním svátkem a slaví se jako Alaska Day. Po ruské Aljašce zůstalo 89 pravoslavných farností a několik desítek tisíc pravoslavných křesťanů, převážně mezi domorodým obyvatelstvem. Z původní populace mořských vyder, kdysi odhadované na 300 000 jedinců, zůstal žalostný zlomek.

Zlato!
Konečná suma 7,2 mil. dolarů se opravdu mohla v prvních letech po prodeji zdát mnoha daňovým poplatníkům jako marnotratné rozhazování peněz. Spojené státy prošly nelítostnou občanskou válkou a rekonstrukce především jižních oblastí si vyžadovala nemalé prostředky. Ve skutečnosti však Aljaška znamenala obrovský kus země získaný velmi levně, v průměrné ceně necelých pěti centů za hektar. I při inflačním přepočtu by se zaplacený obnos pohyboval dnes kolem 130 milionů dolarů, což je zhruba cena jedné stíhačky F-16. Nelehkým úkolem správy obrovského vzdáleného území byla pověřena armáda. Na několika místech vznikly skromné vojenské posádky, na Aljašku přijeli další křesťanští misionáři, kteří chtěli postavit protiváhu pravoslavné domorodé komunitě. Kromě nich se v domorodých vesnicích pohybovala pouze hrstka obchodníků. Jen málokdo v USA měl o kraji zvaném Aljaška nějakou představu. I ti, kteří nakonec přivedli Aljašku do titulků světových novin, tam vstoupili tiše a nenápadně.

Od dob kalifornské zlaté horečky v polovině 19. stol. se část prospektorů přesouvala k severu, kde proběhlo několik zlatých horeček v oblasti Britské Kolumbie. Někdy v 80. letech pak přešli první zlatokopové pobřežní průsmyky a ocitli se v povodí řeky Yukon, kde založili několik izolovaných osad. V krátkém arktickém létě rýžovali zlato, za dlouhé zimy utráceli své těžce vydělané peníze v zdejších salonech a nevěstincích. Nikdo o nich moc nevěděl a oni nevěděli moc o světě, protože komplikovanou cestu do civilizace si žádný z nich nemohl dovolit. Ve většině případů ani nevěděli, na území kterého státu se vlastně pohybují.

Hranice mezi Ruskou Amerikou a britskou kolonií Kanada byla stanovena vzájemnou smlouvou mezi oběma impérii už v roce 1825. Vedla po hřebeni Pobřežních hor a od hory sv. Eliáše jako 141. poledník až na pobřeží Severního ledového oceánu. Právě tento poledník byl velkým problémem, protože nikdo netušil, kudy vlastně aljašskou divočinou prochází. Po prodeji Aljašky iniciovali Britové společnou vyměřovací expedici, kterou ovšem americká strana kvůli vysokým nákladům odmítla. Zprávy o občasných nálezech zlata, které tu a tam pronikly ke sluchu patřičných úřadů, nakonec přece jen vedly k tomu, že hranice byla koncem století vyměřena. Stalo se tak v pravý čas.

V létě 1896 našel Američan George Carmac na místní poměry nebývale vysokou koncentraci zlata nedaleko od říčky Klondike, do té doby zcela neznámé. Zpráva se rozkřikla po zlatokopeckých osadách a zdejší mikrosvět se dal do horečného pohybu, zatímco onen velký svět venku ještě vůbec nic netušil – až do července následujícího roku, kdy v přístavech Portland a San Francisco přistály první skupinky otrhaných mužů se zavazadly naplněnými zlatým prachem. Jména Aljaška a Klondike pronikla do všech koutů světa a tisíce lidí se daly do pohybu. Přestože naleziště leželo na kanadském území, byly to hlavně přístavy Skagway a Dyea na americké straně, kudy většina zlatokopů musela projít. Stejně jako legendární Dawson City se tato města rodila přes noc a během chvilky se z nich stala rušná centra. Svět konce 19. stol. byl po prudkém rozvoji ve finanční krizi a potýkal se s nedostatkem zlata. Zavrhovaná „Sewardova lednička“ nabídla to, po čem tak lačně toužil.

Ráj rybářů a dobrodruhů
Zlatá horečka na Klondiku ještě neskončila, když se v roce 1898 objevilo zlato u ústí řeky Yukon. To už bylo na americké straně Aljašky a zlato se tu nenacházelo v korytech potoků, ale přímo na pobřeží Beringova moře. Jen během prvního léta po objevu vydaly pláže nedaleko osady Nome zlato v hodnotě dvou milionů dolarů a následně prý až dalších 11 t. V roce 1903 bylo objeveno zlato na soutoku řek Chena a Tanana ve vnitrozemí. Tento objev a na něj navazující zlatá hysterie daly vyrůst dnešnímu druhému největšímu městu státu Aljaška Fairbanksu. Následovaly desítky dalších menších nálezů v různých zastrčených koutech poloostrova.

Díky zlatu byla objevena i jiná ložiska a na Aljašce vyrostly doly na měď, zinek, olovo, stříbro i uhlí. Zlato však své výsadní postavení neztratilo a stále se na Aljašce těží. Pro místní ekonomiku byl druhým nejdůležitějším nálezem objev ropy v zátoce Prudhoe Bay v roce 1968. Výstavba ropovodu napříč Aljaškou pak významně snížila závislost USA na zahraničních zdrojích a také zahájila debatu o ochraně přírodního bohatství. Zvláště po havárii tankeru Exxon Valdez se o těžbě ropy na dálném severu začalo opět hlasitě diskutovat a rozšiřování těžby je dodnes jedním z nejvíce probíraných témat, a to nejenom na Aljašce.

Přes veškerou těžební aktivitu však zůstává Aljaška stále téměř nedotčeným územím. V druhé polovině minulého století vyhlásila americká vláda řadu chráněných oblastí, některé i s nejvyšším statutem národního parku. Tato opatření sem přilákala turisty a milovníky neposkvrněné přírody. Protože je aljašské léto krátké, bývá na oblíbených lokalitách docela rušno. Nejvíce v druhé polovině léta, kdy aljašské řeky ožijí tahem lososů. Milovníci rybaření z celých Spojených států i odjinud oblehnou slavné lososové řeky a lokální letiště jsou plná živě diskutujících rybářů tahajících polystyrenové krabice se svými úlovky.

Ať už přicházejí návštěvníci odkudkoliv, Aljaška je obvykle zaskočí vysokými cenami. Někdy se může téměř zdát, že došlo ke skokové inflaci dolaru. Vysvětlení je prosté – mnoho obyvatel Aljašky si musí během krátkého léta trvajícího asi 100 dní vydělat na celý rok. Proto jsou zde vysoké mzdy a následně i ceny služeb. Ceny potravin navíc zvyšuje i skromná infrastruktura a velké vzdálenosti. Přesto na Aljašce stále přibývá obyvatel. S postupující civilizací sem přichází řada lidí, kterým nevyhovuje přetechnizovaný svět. Někteří přijdou za prací a dobrým výdělkem jen na jednu sezonu, jiní zůstanou pár let a další se tu zabydlí napořád. Globální televizní kanály jako History či Discovery uvádějí řadu populárních seriálů o skutečném životě obyvatel Aljašky. A není ani tak důležité, zda jde o starousedlíky či čerstvé přistěhovalce. Aljaška se prostě stává cool pro všechny. Lákadlem není jen panenská příroda, ale třeba i mezilidské vztahy.

Jednou jsme zastavili na okraji štěrkové cesty a pozorovali porost nízkých severských smrků za malou loukou. Před chvilkou nám totiž přeběhla přes cestu losice a zmizela i mládětem v hustém houští. Vedle nás zastavil starý zastříkaný pickup a zarostlý řidič se na mně zazubil: „Whatʼs up, buddy?” Vysvětlil jsem mu, že jsme viděli losa. „Oh, moose!“ řekl shovívavě, asi tak, jak vám odpoví majitel rybníka, kterému právě sdělujete, že jste zahlédli kapra. „Myslel jsem, jestli nepotřebujete s něčím pomoct.“ Poslední divočina má totiž svá pravidla.

Aljaška