Barcelona

Barcelona
Na rohu ulic Roger de Llúria a València stojí malý obchůdek s delikatesami. Do jeho historického interiéru lákají repliky secesních maleb, mezi nimi i slavná Mona y mono aneb Fešanda a opičák. Triumfovala v soutěži o nejlepší plakát vypsané roku 1898 výrobcem proslulého likéru Anís de mono a její autor, modernistický umělec Ramon Casas, s ní způsobil minirevoluci v plakátovém umění. Od poloviny 19. století, tedy od zboření městských hradeb, ale revolucí procházelo celé město.

Do té doby se Barcelona rozkládala na pouhých 450 ha dnešního Starého města, Ciutat Vella. Tady se začala dvoutisíciletá historie hlavního města autonomní oblasti Katalánska, druhé největší metropole Španělska a jednoho z nejvýznamnějších středomořských přístavů.

V samém srdci Gotické čtvrti, v úzké, potemnělé uličce Paradís, se mezi zdmi jedné z neogotických budov tísní sloupy Augustova chrámu. Město si pamatují ještě coby římskou kolonii Barcino a umístěny jsou na symbolickém místě – v blízkosti nejvyššího bodu pahorku Tàber, kde Římané město v roce 15 př. n. l. založili.

V ulici Marlet stojí malá Velká synagoga, která provázela pohnuté osudy židovské čtvrti (call) už od 1. stol. až do roku 1391. Tehdy byli její obyvatelé nuceni odejít nebo konvertovat. Dnes se v ní ale znovu slaví židovské svátky. O pár desítek metrů dále se z labyrintu zástavby otevírá k náměstí Pla de la Seu pro změnu impozantní symbol křesťanské víry, katedrála s novogotickou tváří a gotickými základy.

Mnohé vzpomínky jsou ale daleko méně nápadné. Třeba jako dům č. 4 v pasáži Crèdit, kde se roku 1893 narodil Joan Miró i Ferrà, jeden z nejvýznamnějsích španělských představitelů surrealismu. Nebo stopy po kulometné palbě ve fasádách historických budov na náměstí Sant Felip, připomínající běsnění občanské války. Anebo třeba nejstarší obchůdek ve městě v ulici Llibreteria, kde se prodávají svíčky už dvě a půl století.

Gotickou čtvrť svírají dvě široké třídy, Via Laietana a pověstná La Rambla. Ta první je rušná tepna, kde se čas nezastaví a navíc se tu po něm šlape – od roku 1935 totiž na chodníku před číslem 69 leží světélkující hodiny z betonu a křemene. Rozverná, stromovím provzdušněná La Rambla je rovněž rušná, ale čas tu běží jiným rytmem. K zastavení vyzývají květinové stánky, pouliční prodejci a zejména pouliční umělci, nevyčerpatelný zdroj nápadů, jak přitáhnout lidskou pozornost a s nimi i cinkající mince. Na Ramblu také ústí jeden z východů pověstné tržnice La Boqueria, která byla otevřena roku 1836, ale jejíž tradice sahá až do 13. stol.

La Boqueria leží ve čtvrti Raval s rozsáhlou přistěhovaleckou komunitou. Po dlouhá léta si tato část Starého města, známá coby Čínská čtvrť, nesla nálepku špatné adresy. Nápisy po zdech jako Volem un barri digne, Chceme důstojnou čtvrť, jsou více než výmluvné. Raval ale prochází renesancí. Od 90. let, kdy byly otevřeny MACBA (Barcelonské muzeum současného umění) a CCCB (Barcelonské centrum současné kultury), se image čtvrtě výrazně změnila. Vyrostly tu nové galerie, designové obchody, setkávají se tu umělci z celého světa.

Srdce Ravalu, které pulsuje na půvabné třídě Rambla del Raval, zdobí socha černé kočky od proslulého kolumbijského umělce Fernanda Botera. V rámci Barcelony se stěhovala už čtyřikrát, ale tady snad zakotví. Ve všední den ji po zvonění obklopují houfy dětí jak z pohlednice UNICEF na důkaz toho, že proslulé multikulturní prostředí Ravalu není žádným handicapem, ale přidanou hodnotou. La Rambla del Raval is one of the areas of Barcelona with more children.

Ještě v jedné části Starého města se na chvíli zastavíme. Je jí Barceloneta, původně dělnická a rybářská čtvrť vystavěná v 18. stol. Její dokonalou mříž patnácti úzkých ulic křižovaných pěti třídami, navrhl vojenský inženýr Juan Martín Cermeño, a započal tak epochu moderního urbanismu. Na počátku měly domy pouze přízemí a jedno patro, ale postupně se přidávala další – dnes mají obvykle patra čtyři. Úzké ulice Barcelonety jsou tak povětšinou tmavé a navíc prosté jakékoliv zeleně. Přesto je to jedna z nejvyhledávanějších lokalit, jak pro blízkost k moři, tak pro své svébytné prostředí. Problémy, které zájem o Barcelonetu vyvolává, ironicky komentuje nápis vyvěšený mezi okny jednoho z domů. „Vítejte, turisté. Nájem sezonních apartmánů v této čtvrti ničí místní společenskou a kulturní síť a vede ke spekulaci. Mnozí obyvatelé jsou nuceni se vystěhovat. Přejeme příjemný pobyt.“

Stará rybářská Barceloneta se musí vyrovnávat se skutečností, že prostor v jejím okolí dnes patří k nejatraktivnějším částem města. V bezprostřední blízkosti leží Port Vell, Starý přístav, promenády a proslulá pláž stejného jména jako čtvrť – Barceloneta. Na dohled se nachází molo d’Espanya, známé největším akváriem ve Středomoří a komerčním centrem Maremàgnum. A to nepočítáme všemožné další příjemné prostory a střediska pro využití volného času v blízkém okolí. Vzhledu této přímořské části velmi prospěly olympijské hry v roce 1992. Ty ale vedly k celkové proměně města. Dobrým příkladem toho je tradičně průmyslová čtvrť Sant Martí, jejíž šedivé závody vystěhované mimo město postupně nahrazují zelené plochy a moderní architektura rozrůstajícího se technologického parku 22@. Demolice starých továren u pobřeží navíc umožnila otevření pěti nových pláží, které dnes ohraničují z jedné strany Olympijský přístav a z druhé strany Fórum, kontroverzní, ale architektonicky ceněný projekt vybudovaný u příležitosti velké mezinárodní události Fórum Barcelona 2004.

Od úspěchu olympiády se Barcelona dostala do světového povědomí jako jedna z nejlepších „značek“ Španělska a ještě nedávno zaujímala přední místa v nejrůznějších žebříčcích evropských a světových metropolí. I na ni ale doléhá ekonomická krize, kterou prochází celá země. V politickém životě se současné těžkosti projevují nezvyklým konsensem širokého spektra politických stran, založeném na myšlence odtržení Katalánska a vytvoření nezávislého státu.

Vraťme se ale z velké politiky zpátky do města, třeba na roh ulic Roger de Llúria a València, kde jsme se na počátku zastavili u obchůdku s delikatesami. Nachází se v elegantní, stromy prošpikované čtvrti Eixample, která zařadila Barcelonu do učebnic moderního urbanismu. V této čtvrti dnes také naleznete řadu barcelonských kulturních a architektonických klenotů – mezi nimi koncertní síň L’Auditori, Katalánské národní divadlo, Palác katalánské hudby nebo slavný chrám Sagrada Família.

Eixample je dítětem průmyslové revoluce. Tak jako jiná evropská města přelomu 19. a 20. stol., i Barcelona tehdy zažívala překotný růst. Čas ukázal, že její rozšíření v duchu secesního konceptu města-zahrady bylo správnou volbou. Eixample je šik tak jako před sto a více lety a na jeho geometricky pravidelných třídách se dnes nacházejí jedny z nejdražších a nejzajímavějších nemovitostí ve městě. K těm patří i Casa Macaya na třídě Sant Joan 108, dílo modernistického architekta Josepa Puige i Cadalfache. Zajímavým detailem na fasádě domu je drobná skulptura cyklistky – hold dopravnímu prostředku, který se v té době v Barceloně rychle rozšířil a zároveň představoval svobodu pohybu a nezávislost pro ženské pohlaví.

Výstavba Eixample také znamenala spojení staré části města s vískami v jejím okolí do jednoho celku. Čtvrtě jako půvabná Gràcia nebo Sant Andreu si dodnes uchovávají vlastní identintu a maloměstský šarm. Nová zástavba převažuje ve čtvrtích šplhajících se do okolních kopců, které se rozrostly zejména v posledních desetiletích spolu s dalšími imigračními vlnami jak z jiných zemí, tak z jiných koutů Španělska. V barvami hýřící uličce Aiguafreda ve čtvrti Horta-Guinardó si ale budete připadat téměř jak na venkově. A možná vás tu zaujme velká kamenná valcha, připomínka časů, kdy tu prostořeké pradlenky praly pro panstvo z města dole. Místní tu měli odjakživa jedno velké privilegium – výhled na Barcelonu, která jako by jim ležela u nohou.

Barcelona