Bavorsko

Vznosná žena ve splývavém zřaseném rouchu a medvědí kožešině, se lvem hrdě sedícím u nohou, ve vztyčené levici dubový věnec, pravice třímá široký meč. Taková je dnes nejslavnější podoba Bavarie, personifikace Bavorska a zároveň jakési jeho světské patronky, jež se tyčí do více než osmnáctimetrové výšky před Síní slávy v bavorské metropoli Mnichově. Ale jsou i jiné, křehčí a ženštější, evokující spíše dary a krásy země než pýchu a sílu národa, jako ta skoro roztančená, jen pár kilometrů vzdálená a až podezřele neoblečená kráska na špici Dianina chrámu v zahradě Hofgarten. Jako by nás tyhle dvě sochy připravovaly na to, že poznat pravou tvář Bavarie nebude lehké…

Budeme si vyprávět o zemi, jež v podobě dnešního Svobodného státu Bavorsko je nejrozlehlejší a druhou nejlidnatější v rámci celého Německa. O zemi, která je jen o málo menší (70 550 km²) a o trochu obydlenější (12,5 milionů) než Česká republika. O zemi, která vznikla spojením několika v lecčem odlišných historických území – hledat, nacházet a pozorovat tyhle staletí přetrvavší rozdíly je dnes docela zábavné. Budeme si ale také vyprávět o zemi, která to neměla v našich očích vždycky úplně snadné, byť patří k oblastem s nejrozvinutější a nejpropracovanější Erinnerungskultur, kulturou vzpomínání, kulturou paměti. Největší válečný konflikt v dějinách lidstva začal pro nás v jihobavorském Mnichově a skončil jako pro celý svět v severobavorském Norimberku. Bavarie tak přišla ke dvěma stigmatům, jež mizela z její tváře jen postupně, jak se prožité události měnily v historické položky na stránkách učebnic moderních dějin. Škoda, že jejich hojení zpomalí čas od času mediálně vždy ostře sledovaná a vděčná bublina fouknutá přes hraniční hvozdy Sudetoněmeckým krajanským sdružením. Ale i to patří do mozaiky vzájemných vztahů tvořené už dvacet let opět hlavně spoustou nejrůznějších přeshraničních projektů a společných aktivit. Tak, jak to vystihl název bavorské zemské výstavy konané roku 2007 v Zwieselu: „Bavorsko – Čechy: 1500 let v sousedství“.

Sousedství nemusí být vždycky jenom bratrské objímání. A 1500 let je hodně dlouhá doba na to, aby vzájemný vztah byl jen idylický. Půldruhého tisíciletí, možná trochu víc, možná trochu míň, při téhle době na přesné cifře nesejde. V zajetí obrozenecko-romantických nálad jsme se kdysi zahleděli do východních dálav, a přitom trochu přehlédli, že ve středoevropském prostoru máme dlouhodobé vztahy ekonomické i kulturní vybudovány směrem opačným a bezprostředním. Z temných dob raného středověku vysvítá trochu záhadná zpráva o křtu 14 českých knížat v bavorském Řezně roku 845, následovaná hned, jak symbolické, válkou s Ludvíkem Němcem. Z časů daleko známějších stačí namátkou připomenout „Největšího Čecha“ (a, jak symbolické, jednu ze 30 osobností 1200 let německých dějin, jíž byl věnován jeden díl v seriálu hraných dokumentů Němci, připravovaném německou veřejnoprávní televizí ZDF) – Karel IV. byl v Norimberku skoro jako doma, vyhlásil tam Zlatou bulu, postavil kostel Panny Marie a udělil městu 150 konfirmací a práv včetně privilegií, která zvýhodňovala obchod s Čechami. Česká koruna měla ostatně v té době v Horní Falci přes 20 držav, až se začalo hovořit o „Nových Čechách“, jejichž hranice sahaly skoro až k Norimberku.

Snad nejvíce splynulo území Bavorska (přesněji Starého Bavorska a Franků) a Čech v jeden kulturní prostor v období baroka. Pět chasníků Dientzenhoferových se vydalo z rodných hornobavorských statků úspěšně dobýt svět tvořený jižním Německem a Českem. Sedmi statečným (spolu se dvěma syny) se to povedlo v míře nevídané. Pro českou architekturu byli nejvýznamnější Kryštof (např. malostranský chrám sv. Mikuláše nebo kostel sv. Markéty v Praze, premonstrátský klášter v Teplé) a jeho syn Kilián Ignác (konventy v Broumově či Kladrubech, staroměstský kostel sv. Mikuláše v Praze, kostel sv. Maří Magdalény v Karlových Varech apod.), působili u nás ale i oba nejstarší bratři, Georg a Wolfgang. A všech pět bratrů se v Praze sešlo z důvodu nepracovního, když se tu vdávala jejich sestra Anna. Brala si jakéhosi Wolfganga Leuthnera, příbuzného dalšího známého stavitele Abrahama Leuthnera, Němce českého původu, jenž pracoval v Čechách i v Bavorsku, byl např. spoluautorem nádherné štukové výzdoby mnichovského Theatinerkirche, a jehož dílnou prošli v mládí i Dientzenhoferové. A najdeme i další spojnice – co třeba takový Carlo Lurago? Italský štukatér, stavitel a architekt působil hlavně v Čechách, postavil třeba kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze, významně se podílel na stavbě Klementina, přestavěl zámek Humprecht, ale také dóm v Pasově. A nebo malíř a architekt Kosmas Damián Asam – v Mnichově vytvořil spolu se svým mladším bratrem Egidem Quirinem úchvatný kostel sv. Jana Nepomuckého a vyzdobil kostel sv. Ducha, v Řezně se oba podíleli na barokizaci kostela sv. Emmerama, v Praze vymaloval freskami staroměstský chrám sv. Mikuláše.

Přemístíme-li se z duchovních výšin k materiální přízemnosti, můžeme začít uvažovat třeba o společných rysech bavorské a české kuchyně, ale bez dlouhého přemýšlení se strefíme přímo do černého, řekneme-li „pivo“. Plzeňské ve smyslu typu piva, tj. spodně kvašený ležák s výraznější chmelovou chutí, vzniklo v Plzni, jež mu dala po celém světě známé jméno, ale uvařil ho tam poprvé v roce 1842 bavorský sládek – Josef Groll z dolnobavorského Vilshofenu, městečka kousek od Pasova proti proudu Dunaje.

Dolní Bavorsko, Horní Bavorsko, Staré Bavorsko, Franky, Horní Falc – jak to všechno spolu souvisí? Svobodný stát Bavorsko tvoří v jeho současné podobě tři tradiční území: Staré Bavorsko, Franky a Švábsko. Toto rozdělení vychází z kmenového osídlení jednotlivých oblastí v době krátce po rozpadu římské říše. Tou „nejbavorštější“ ze všech částí je Staré Bavorsko na jihu země, původně osídlené Bajuvary, germánským kmenem vzniklým na konci období stěhování národů. U jeho kolébky stáli rovněž germánští Markomani posílení o keltské Bóje. Do Bavorska přišli, věřte nebo ne, z Čech. Podle jednoho výkladu dokonce původní jméno Bajuvarové, z něhož později vznikli Bavorové, znamenalo prostě „lidé z Čech“ (lépe řečeno „lidé ze země Bójů“, abychom zbytečně nerozechvívali národoveckou strunu). Bajuvarové také dali Bavorsku jeho první vévody z rodu Agilulfovců, sídlící v Řezně, kteří se roku 788 museli sklonit před franskou říší Karla Velikého. Staré Bavorsko je termín vymezující bajuvarskou oblast především jazykově a kulturně vůči oblastem osídleným Franky a Šváby. Geograficky se nicméně z velké části kryje se třemi dnešními bavorskými kraji, jimiž jsou Horní Bavorsko (Oberbayern; hlavní město Mnichov), Dolní Bavorsko (Niederbayern; Landshut) a Horní Falc (Oberpfalz; Řezno). Horní Bavorsko má mimořádné turistické postavení nejen v rámci spolkové země, ale celého Německa. Na jeho území leží Bavorské Alpy s nejvyšší německou horou Zugspitze, lyžařské centrum Garmisch-Partenkirchen, ale také alpské podhůří s trojicí velkých jezer včetně „bavorského moře“ Chiemsee. Když k této krajinné rozmanitosti připočítáme množství uměleckých památek v Mnichově, slavné poutní místo v Altöttingu a zámky krále Ludvíka II. na Romantické cestě, dostaneme velmi působivý výsledek.

Franky zabírají severní část dnešního Bavorska, ale pozor – historické území franského vévodství jako významné součásti východofranské říše zasahuje menšími částmi i na území dalších dnešních spolkových republik, do Bádenska-Württemberska a Durynska. Rovněž bavorské Franky se dělí do tří krajů: Horní Franky (Oberfranken; Bayreuth), Dolní Franky (Unterfranken; Würzburg) a Střední Franky (Mittelfranken; Ansbach, v tomto kraji leží také největší franské město Norimberk). Toto rozdělení vzniklo jako čistě správní v roce 1837, krátce poté, co se vůbec tato oblast stala součástí Bavorska. Bavorsko a Franky spolu totiž neměly po dlouhá staletí historicky ani politicky nic společného. Jednotlivá rozdrobená franská teritoria a říšská města získalo Bavorské kurfiřtství pod svou vládu postupně až na počátku 19. stol. v souvislosti se změnami, k nimž docházelo na politické mapě Evropy v důsledku napoleonských válek.

Území osídlené Šváby, na němž se ve středověku rozkládalo švábské vévodství, patří dnes hned několika státům – kromě Německa (spolkové republiky Bavorsko a Bádensko-Württembersko) také Švýcarsku, Rakousku a Francii. Jedinou částí někdejšího švábského vévodství, která ale i v současnosti nese jméno Švábsko (Schwaben), je právě bavorský kraj na jihozápadě této spolkové země, jehož hlavním městem je Augsburg a který se někdy pro zvýraznění lokální příslušnosti nazývá také Bavorské Švábsko (Bayerisch-Schwaben). Rovněž do Švábska zasahují na jihu Alpy (Allgäuské s nejvyšším vrcholem Hochfrottspitze na německo-rakouské hranici), takže kraj nabízí kromě historických měst Augsburgu, Kemptenu či Lindau také četné příležitosti k aktivní dovolené.

Množství bavorských přírodních krás a kulturně-uměleckých památek je tak velké, že jsme je rozdělili do dvou částí. První, kterou držíte v rukou, se zabývá nejtypičtější a turisticky nejnavštěvovanější částí historického Bavorska – Horním Bavorskem, a také některými švábskými tématy. Druhé číslo, které vyjde později v letošním roce, vás pak zavede do Dolního Bavorska, Horní Falce a Franků.