Pro Středoevropany na cestách Dánsko bylo a zůstává branou do skandinávských království. A i ti, kteří na sever nemíří, doma kousek Dánska určitě najdou. V knihovně pohádky H. C. Andersena nebo romány K. Blixenové, v dětském pokoji výtvory ze stavebnice LEGO, v obývacím pokoji třeba svícen či vázu od některého z dánských designérů a v lednici dánské máslo nebo sardinky.
Dánsko je nám mnohem dostupnější, než se zdá. Když se podvozek letadla odlepí od dráhy pražského letiště, za hodinu se dotkne asfaltu nejrušnějšího severského vzdušného přístavu v Kodani. Pokud řídíte, nemusíte být vůbec závodníkem, a přitom můžete v klidu posnídat v Praze, svačit na trajektu z Rostocku a večeři zapíjet v centru Kodaně silným dánským pivem. A máte-li z létání strach a na vlnách mořskou nemoc, každý večer z Prahy vyjíždí vlak, který do Kodaně dorazí přes Hamburk suchou cestou díky sérii mostů mezi jednotlivými dánskými ostrovy.
Dánsko se rozprostírá na strategicky významném rozhraní Severního a Baltského moře. Ještě před 13 000 lety byla tamní zemská masa jednolitá. Tání na konci doby ledové zaplavilo nízko položená území a Dánsku nadělilo podobu ostrovní mozaiky. Reliéf kontinentálního Dánska je značně plochý, průměrná nadmořská výška činí 30 m. Nejvyšším bodem Dánska je vrchol Møllehøj (171 m) ve středním Jutsku. Další vršky v pořadí jsou pak často osazeny rozhlednou, která umožní výhled do okolí přes koruny stromů, často vyšší než převýšení kopce nad bezprostředním okolím.
Rozlohou necelých 43 000 km2 (bez Grónska a Faerských ostrovů) je Dánsko nejmenší severskou zemí. Více než dvě třetiny rozlohy připadají na Jutský poloostrov (Jylland), jehož jižní částí prochází jediná dánská pozemní hranice (s Německem o délce 68 km). Zbytek území tvoří 443 pojmenovaných ostrovů a ostrůvků, z nichž 73 je osídlených. Největšími jsou Sjælland (leží na něm část Kodaně, Helsingør či Roskilde), Fyn (s největším městem Odense), Lolland, Bornholm, Falster, Langeland a Møn. Vzhledem k množství malých ostrovů, jejich zálivů a fjordů činí celková délka dánského pobřeží neuvěřitelných 7314 km.
Toto číslo se z prostorových důvodů nevěnuje dvěma autonomním územím, která však jsou rovněž součástí Dánska: jde o Faerské ostrovy ležící v Atlantiku na spojnici mezi Skotskem a Islandem (součástí Dánska jsou od roku 1397) a Grónsko (od roku 1814), největší ostrov světa pokrytý z 80 % ledovcem. Jejich autonomie je rozsáhlá a dále posiluje; pojítkem sounáležitosti s Dánskem zůstávají společná hlava státu a obrana.
Území dnešního Dánska bylo osidlováno s postupným oteplováním podnebí po skončení poslední doby ledové, zhruba od poloviny 10. tisíciletí př. n. l. Kmeny žijící na tomto území prošly vývojovými etapami doby bronzové a železné jako u nás. Římská říše sem sice nikdy nesahala, ale o obchodní výměně s ní svědčí nálezy římských mincí na dánském území. První zmínku o Dánech lze nalézt v letopise ze 6. stol. Spolu s kmeny žijícími severněji v Norsku a Švédsku bylo jejich prvním obdobím úspěchu, díky znalostem v oblasti stavby lodí a mořeplavby, 8.–11. stol.: éra vikinských výprav objevitelských (Faerské ostrovy, Grónsko, Island), obchodních (Turecko, Ukrajina) i dobyvačných (Británie, Francie, Holandsko).
Zatímco o dánské ostrovy se teritoriální spory nikdy nevedly, jižní hranice jutského poloostrova se mnohokrát posunovala: poprvé to je doloženo na počátku 9. stol. při taženích krále Godfreda. Dějiny dánské státnosti se datují od poloviny 10. stol., kdy začíná posilovat svůj vliv křesťanství, jež oficiálním náboženstvím Dánska stanovil král Harald I. okolo roku 960. Podařilo se mu sjednotit podstatnou část dnešního Dánska a pod jeho vládu se dostalo i Norsko a jižní Švédsko. Na několik desetiletí patřila pod vládu vikinských králů též Anglie. Éra vikinských úspěchů v Evropě končí smrtí krále Knuta II. roku 1086.
Vikinský bojovný duch a dobyvačnost však zůstaly dánskému naturelu zachovány. V roce 1168 porazilo vojsko Valdemara I. Velikého pobaltské Slovany a podmanilo si Rujanu, Meklenbursko a Pomořany. O seversko-slovanském propojení v této době svědčí i sňatek jeho syna, Valdemara II. Vítězného, s Markétou, dcerou českého krále Přemysla Otakara I., v Lübecku roku 1205. V dánských letopisech je Markéta označována jménem Dagmar, které přijala po sňatku. Díky své laskavosti a toleranci – a bohužel též kvůli předčasné smrti ve 27 letech při porodu – se stala hrdinkou mnoha dánských písní a legend tradovaných dodnes.
Její manžel si své přízvisko vysloužil úspěšnými křížovými taženími v Baltském moři. Roku 1219 dobyla jeho vojska Estonsko. Sem se též datuje legenda o původu dánské státní vlajky, bílého kříže na červeném poli, která se měla snést z nebe během bitvy u Tallinnu. Tento prapor se považuje za nejstarší kontinuálně užívanou státní vlajku světa. Doma však Valdemar II. příliš oblíben nebyl: zvýraznil prvky feudalismu, kdy na úkor benefitů vysoké šlechty přišly méně urozené stavy o svá tradiční práva. Zákoník, který zavedl, však platil více než čtyři století. Stále vzdorovitější šlechtici podporovaní katolickou církví podmiňovali svou loajalitu králům získáním dalších práv. V roce 1282 král Erik V. Klipping jejich volání vyslyšel a podpisem stvrdil první dánskou ústavu.
Během 14. stol. posilovaly vazby mezi skandinávskými šlechtickými rody a také obchodníky. Konkurencí jim byl rostoucí vliv hanzy. Z podnětu dánské královny-regentky Markéty I. proto šlechtický sněm v roce 1397 schválil vytvoření personální unie, na jejímž základě jeden vladař spravoval všechny severské země. Takzvaná Kalmarská unie trvala až do odtržení Švédska roku 1523.
V roce 1479 byla založena Kodaňská univerzita. Od 20. let 16. stol. začaly do Dánska pronikat reformační vlivy. V roce 1524 byl uveden do oběhu dánský překlad Nového zákona, který se setkal s velkým ohlasem. Král Frederik I. byl příznivcem idejí Martina Luthera a prvního kněze, který se přes odpor katolické církve odvážil vést bohoslužby v dánštině, jmenoval roku 1526 svým osobním zpovědníkem. Dánové se postupně začali proti nenasytným katolickým řádům obracet, často i násilně. V roce 1536 byla reformace dokončena; církevní majetek byl vzat pod správu státu a luteránství vyhlášeno státním náboženstvím. Evangelická víra je od té doby převažujícím vyznáním Dánů: k tzv. lidové církvi se dnes hlásí 80 % obyvatel, avšak pravidelných návštěvníků bohoslužeb je méně než 5 %.
V důsledku této konverze se Dánsko na straně protestantů zapojilo do třicetileté války, prohrálo a ztratilo část Jutska. Nečekaný útok švédských a holandských válečných lodí v roce 1644 zničil čtyři pětiny dánské flotily, Dánsko se muselo vzdát částí Norska, ostrova Gotland a holandským lodím prominout mýta za proplouvání Øresundskou úžinou. Další švédský vpád o 13 let později už dánská armáda ustála za pomoci nového spojence – Holandska, jemuž se nelíbilo, že by úžinu namísto Dánska z obou stran nově kontrolovalo Švédsko. Roskildský mír podepsaný v roce 1658 ustálil hranice skandinávských zemí v podobě, jakou známe doposud.
Bojová připravenost královských vojsk dovolila Frederiku III. přimět šlechtu k odevzdání části privilegií a rokem 1660 začíná v Dánsku období absolutismu. V 18. stol. došlo ke konsolidaci správy země pod centrálním dohledem koruny, rozvoji obchodu a modernizaci původně velmi neefektivního zemědělství. V roce 1788 bylo zrušeno nevolnictví a krátce nato zmírněna cenzura. Do Dánska zavanuly proudy osvícenských myšlenek. Zvláště střední vrstvy si uvědomily hodnotu osobních svobod a vzdělání.
Od 17. do 20. stol. patřilo Dánsko mezi koloniální mocnosti. Kromě blízkých dominií v Severním moři a Atlantiku získalo některé ostrovy v Karibiku a přístavy v Indii a Africe. Důvody byly zřejmé – získání surovin, levné pracovní síly a odbytišť pro vlastní výrobky. První kolonií se v roce 1620 stal přístav Tarangambadi (Trankebar) v jihovýchodní Indii. Dnešní Americké Panenské ostrovy byly dánským územím v letech 1671–1917, pak je Dánsko prodalo USA za 25 milionů dolarů. Hlavní město souostroví je pojmenováno po manželce dánského krále Kristiána V., Charlottě Amalii, a dánské stopy jsou v něm dodnes patrné.
Během napoleonských válek zůstávalo Dánsko dlouho stranou, až se v roce 1807 zapojilo na stranu francouzského císaře. Kodaň se za to ocitla pod britskou palbou a nakonec byla celá dánská flotila zkonfiskována. Dánsko nemělo prostředky na další vedení války a v roce 1813 vyhlásilo státní bankrot. Podpis Kielského míru v roce následujícím pak pro Dánsko znamenal úplnou ztrátu Norska a ostrova Helgoland.
V roce 1849, v reakci dvora na revoluční kvas v Evropě, se Dánsko stalo konstituční monarchií. Nová demokratická ústava rozdělila moc ve státě a garantovala řadu svobod. Druhá polovina 19. století byla obdobím národního obrození (na pozadí idejí skandinavismu) a exploze tvůrčího ducha (S. Kierkegaard, N. F. S. Grundtvig, H. C. Andersen). V Dánsku rychle postupovala industrializace a ruku v ruce s tím se formovalo dělnické a odborové hnutí. V roce 1915 bylo přiznáno volební právo ženám.
Do bojů první světové války se Dánsko s odkazem na neutralitu nezapojilo. Na základě výsledků referenda z roku 1920 se část Šlesvicka opět připojila k Dánsku. Jako pojistku před rizikem nového vojenského konfliktu se Dánsku v roce 1939 podařilo uzavřít smlouvu o neútočení s Německem, v níž byla opět potvrzena dánská neutralita. Smlouva byla porušena již zanedlouho: v dubnu 1940 Dánsko obsadily hitlerovské jednotky, přičemž dánský vojenský a partyzánský odpor trval jen několik málo dní. Král Kristián X. však pravidelně podnikal vyjížďky na koni po ulicích Kodaně, aby občanům dodával sebevědomí. Okupace Dánska skončila v květnu 1945 osvobozením Kodaně britskými jednotkami a kapitulací německé armády.
Pod vlivem této dějinné zkušenosti Dánsko politiku neutrality uvolnilo a v roce 1949 se stalo jedním ze zakládajících členů NATO. V druhé polovině 20. stol. bylo Dánsko jedním z hybatelů severské a evropské obchodně-politické integrace.
Dánsko má dnes bez Fareských ostrovů a Grónska 5,6 mil. obyvatel a jeho populace v posledních letech roste. Průměrná hustota zalidnění činí 130 obyvatel/km2, avšak ve skutečnosti naprostá většina obyvatelstva (více než 85 %) bydlí ve městech. V aglomeraci hlavního města Kodaně (København) žije skoro jeden a čtvrt milionu lidí. Přes 100 000 obyvatel mají ještě Århus (největší město na Jutském poloostrově), Odense a Aalborg. Po správní reformě z roku 2007 se Dánsko člení na 98 obcí (či lépe „obcí s rozšířenou působností“, neboť byly sestaveny tak, aby každá měla nejméně 20 000 obyvatel) a pět regionů, jejichž význam je ale velmi omezený (zdravotní péče a správa silnic vyšších tříd).
Vysoký životní standard obyvatel Dánska se odráží v průměrné délce života: u mužů činí 77 let, u žen 81 let. Muži uzavírají sňatek poprvé v 35 letech, ženy v 32. Typická rodina má dvě děti. Vzhledem k tomu, že průměrný věk matky-prvorodičky činí 29 let, je jasné, že s uzavíráním manželství Dánové nespěchají.
Průměrné zdanění mzdy činí 48 %. Lícem vysokého daňového základu je přístup k poměrně širokému okruhu peněžních dávek. Na sociálních a zdravotních příspěvcích stát ročně vyplácí třetinu hrubého národního produktu a v podstatě každý Dán má v různých etapách života nárok na nějaký typ příspěvku od státu.
Dnešní Dánsko je vysoce vyspělým průmyslovým státem, jehož produkce se soustřeďuje na zboží s vysokou přidanou hodnotou. Dominantní je elektrotechnický, farmaceutický, chemický, nábytkářský, potravinářský a stavební průmysl. Dvě třetiny zboží jsou určeny na vývoz: jde zejména o stroje a zařízení, větrné elektrárny, chemikálie, léky a lékařské vybavení, ropu a plyn. Současně je Dánsko premiantem v extenzivním využívání zemědělských zdrojů. Orná půda zaujímá 66 % plochy státu, což je nejvíce na světě. To v důsledku znamená menší podíl lesních ploch (16 %). V zemědělství sílí tendence po slučování malých farem do větších celků. Významná je především živočišná produkce (hovězí dobytek, prasata a drůbež). Také většinu své zemědělské produkce Dánsko vyváží (máslo, mléko a sýry, maso, ryby). Dvě třetiny práceschopného obyvatelstva pracují v sektoru služeb.
V době globální hospodářské krize vláda usiluje o zvýšení produktivity a konkurenceschopnosti ekonomiky cestou veřejných investic do vzdělávání, vědy a výzkumu, zdravotnictví a na podporu exportu do zemí v Asii a Jižní Americe. Další prostředky zamýšlí stát vložit do projektů ke snížení nezaměstnanosti mladých (celková míra teď činí 7 %). Do roku 2022 by mělo dojít v rámci již spuštěné reformy ke snížení daně z příjmu o 14 %. Reforma má být financována mj. korekcí finančních převodů mezi Dánskem a EU a úsporami v obraně.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.