Flandry

K tomu, abyste si Flandry oblíbili, stačí již docela krátký pobyt, protože skutečně jen málokterý evropský region je pro návštěvníka z ciziny tak „uživatelsky přívětivý“ a současně tolik štědrý pozoruhodnostmi. Předpokladem je však vaše upřednostnění zážitků kulturně historických před obdivováním přírody. Ne snad, že by tu žádné přírodní krásy nebyly, ale marná sláva, z pohledu turistického ruchu jsou oproti zdejším civilizačním výdobytkům mnohem méně významné.

Pokud se teď zeptáte, o jakých Flandrech že je řeč, vaše otázka bude zcela na místě. Tento název může nabývat vícero významů, podobně jako řada jiných toponym v hranicích někdejšího Nizozemí (tedy v oblasti zhruba odpovídající dnešní trojici států Beneluxu rozšířené o část Francie), což je důsledkem složitého historického vývoje celé oblasti. O Flandrech lze hovořit jednak ve smyslu čistě historickém, a pak má toto slovo stejný význam jako Flanderské hrabství. Tento mocenský útvar zabíral území, jež bylo v 19. stol. rozděleno čtyřem státům, a proto má dnes „své“ Flandry Nizozemsko (Zeelandské Flandry), Francie (Francouzské Flandry) i Belgie – Západní a Východní Flandry. Zatímco v prvních dvou případech pojmenování odkazují na kulturně historický vývoj, v Belgii se jedná o administrativní názvy dvou provincií, které společně s provinciemi Antverpy, Vlámský Brabant a Limburk tvoří jeden ze tří regionů Belgického království. Tento region se oficiálně nazývá Vlámský (Vlaams Gewest) a zároveň vymezuje i Vlámské jazykové společenství, neboť Belgie je federativním státem rozděleným jak územně, tak i jazykově. U nás mu říkáme (spíše oficiálněji) Vlámsko anebo – aby se to nepletlo – také Flandry.

Flandry o celkové rozloze 13 522 km² zabírají severní část  Belgie (asi 42 % plochy státu), jejich vymezení ale vykazuje několik zvláštností. Hranice vůči Valonsku probíhá zhruba ve směru západ-východ mezi městy Kortrijk a Tongeren, jako izolovaná enkláva však ve Flandrech leží dvojjazyčný region Brusel (161 km²) a západně od Kortrijku ještě menší valonská enkláva. Exklávu srovnatelné velikosti mají naopak Flandry ve Valonsku při hranici s Nizozemskem. Velkou kuriozitu pak představuje flanderské městečko Baarle-Hertog, jehož více než dvacet izolovaných částí – o celkové výměře téměř 8 km², když nejmenší má necelé tři čtvereční metry (!) – se nachází uvnitř městečka Baarle–Nassau v nizozemské provincii Severní Brabantsko. Svým způsobem je to jeden z posledních živoucích pozůstatků feudalismu na kontinentě, zakonzervování dávných majetkových vztahů, dávného katastru. Turisté to tu pochopitelně milují, vždyť na státní hranici vyznačenou na podlaze supermarketu či kavárny hned tak někde nenarazí. Někteří místní vykukové údajně zase těží z rozdílů ve zdanění mezi oběma státy – podle dohody platí daně tam, kde mají domovní vchod, a ten není zas tak těžké při daňových změnách přesunout.

Krajinný ráz Flander určují dva velké přírodní celky: pobřežní nížina lemující téměř 70 km dlouhé mořské pobřeží, od níž se směrem k hranici s Valonskem mírně zdvíhá plochá rovina, přerušovaná jen nevýrazně zahloubenými vodními toky. S výjimkami nečetných písečných pahorků, které místní sice nazývají horami, ale které svou nadmořskou výškou dosahují sotva 150 m, jde o krajinu natolik jednotvárnou, že na mnoha místech připomíná spíše vodní hladinu než pevnou zem. Zato je ale nesmírně úrodná, protože její podloží budované písečnými naplaveninami pokrývají až 20 m mocné vrstvy spraše.

Úrodná spraš měla pro rozvoj Flander zásadní význam a velice důležitou roli při tom sehrála i morfologie pobřeží – pásmo písečných dun chránilo vnitrozemí mnohem lépe než v sousedním Nizozemsku, a tak tady zápasy s mořem i budování polderů probíhaly za méně dramatických okolností.

Přesto moře několikrát pořádně zasáhlo do běhu flanderských dějin, o čemž by mohly vyprávět především Bruggy. Záplavové vlny jim nejprve přinesly zlatý věk a světový věhlas, když vyhloubily přístup k moři, později však tuto vodní cestu zase postupně zanesly naplaveninami a město se ocitlo nadlouho v polozapomnění. Moře ostatně stálo u samých počátků rozkvětu celých Flander, který paradoxně nastartovala série loupeživých nájezdů vikinských mořeplavců v průběhu 9. stol. Když místní šlechtici zjistili, že nemohou očekávat žádnou pomoc ze strany panovníka, začali organizovat obranu svých majetků sami. To vedlo nejprve k výstavbě opevněných sídel a následně ke vzniku menších feudálních útvarů  s rychle rostoucími městy, jimž výhodná poloha mezi evropskými mocnostmi předurčila stát se významnými středisky obchodu, řemesel, vzdělanosti a umění. Souběžně se rozvíjelo i jejich zemědělské zázemí (Vlámové jako první opustili trojpolní systém), a celkově tak byl položen základ pro vznik jedné z největších koncentrací obyvatelstva v Evropě. Vysoká hustota zalidnění se zde udržela dodnes, současný průměr 450 obyvatel na km² řadí Flandry do popředí evropských statistik.

Jelikož oblast někdejšího Nizozemí ležela na styku románského a germánského živlu, od nepaměti se v ní užívaly dvě řeči, francouzština a spolu s ní germánský jazyk (tzv. thiois), z jehož dialektů se vyvinula vlámština, respektive nizozemština. Starogermánského původu je i slovo flamme, ve kterém je třeba hledat původ zeměpisného názvu Flandry. V 1. tisíciletí, kdy Flandry byly územím, zčásti pravidelně zaplavovaným mořem, se užívalo se ve významech řeka, záplava anebo bahno.

S vrcholícím středověkem docházelo v jazykové oblasti k určitému sociálnímu rozrůznění, když francouzsky stále častěji mluvili příslušníci vládnoucích vrstev, zatímco vlámštinou se dorozumívali spíše obchodníci, řemeslníci a rolníci. Dlouho to nepřinášelo vážnějších problémů, ty přišly až po vzniku samostatné Belgie v roce 1830. Rychle se rozvíjející průmyslový jih ekonomicky zcela zastínil zemědělský sever země a převahu rychle získala i francouzština, která zůstala jediným úředním jazykem až do období mezi dvěma světovými válkami. Její sílící nadvláda ale vyvolávala mezi oběma národnostmi stále ostřejší rozepře, pod jejichž tlakem musely státní orgány časem přistoupit k nápravě. Vlámština byla zrovnoprávněna několika zákony ve 30. letech, její obroda pak ale dále pokračovala. Nakonec dotlačila zemi až k federalizaci, jež proběhla v několika etapách během posledních třiceti let minulého století. Je však třeba říci, že ani sami Vlámové nepovažují vlámštinu za samostatný jazyk. Chápou ji jako místní hovorovou formu spisovné nizozemštiny, kterou oficiálně uvádějí jako svoji mateřskou řeč.

Shodou okolností cestu k federalizaci provázely velké strukturální změny belgické ekonomiky, které postupně vedly i k tomu, že se situace v zemi z hlediska prosperity zcela otočila. Omezování těžby uhlí i omezování produkce tamních hutí a provozů těžkého strojírenství uvrhlo Valonsko do vleklé recese provázené značným nárůstem nezaměstnanosti. Flandry naopak profitovaly, a to hlavně z rychle se rozvíjejícího sektoru služeb, ze zavádění nových technologií, z automobilového průmyslu a z petrochemie vázané převážně na velké přístavy. Vzájemných animozit přitom nijak neubylo, jen to byli pro změnu Vlámové, kteří mohli začít tvrdit, že na Valony doplácejí.

Jak známo, problém napjatých vlámsko-valonských vztahů přetrvává dodnes a dost často bývá přirovnáván k situaci před rozdělením bývalého Československa. To ale není přesné, rozdíly mezi našimi národy byly mnohem menší, ať již třeba z hlediska mentality, kultury či jazykového porozumění. Docela příznačný, byť z dnešního pohledu dost legrační, je popis odlišností Vlámů a Valonů v jedné francouzské zeměpisné publikaci, která u nás vyšla v překladu za první republiky: „Mezi Flámy a Wallony jsou rozdíly tělesné i duševní: Flámové mají podlouhlou hlavu, jsou větší, světlé pleti, pevně stavění, těžkopádní, mlčenliví, umíněně pracovití; Walloni jsou menší a zavalitější, hlavu mají kulatější, jsou snědější, lehkomyslnější, ohnivější, bezděčnější. Často byli spojeni pod touže politickou nadvládou, nikdy však spolu nesplynuli.“

Dnes nikdo nedovede odhadnout, zda flanderský černý lev a načepýřený červený kohout, jehož má ve svém znaku Valonsko, nadále společně vydrží v jednom státním útvaru. Větší aktivitu směřující k osamostatnění vyvíjejí v posledních letech Flandry, které o sobě dávají dost hlasitě vědět i na mezinárodním poli. Kdyby se osamostatnily, patřily by ke státům s nejvyšší životní úrovní v Evropě, na druhé straně však není pochyb o tom, že případná rozluka by byla nesmírně komplikovaná i ekonomicky náročná.

Problémy, které přečasto otřásají domácí politickou scénou, se ale navenek nijak neprojevují, takže pokud do Flander zavítáte, nejspíš se o nich vůbec nedozvíte. Během své návštěvy se budete setkávat s příjemnými lidmi a je téměř jisté, že na vás bude doléhat jen jediná větší starost – jak „obejmout neobejmutelné“. Na území, rozlohou jen o málo větším než má Středočeský kraj, se toho prostě nabízí ke vstřebání moc: nádherná architektura, pozoruhodné urbanistické celky, unikátní zvonkohry, světoznámé galerie a muzea, vyhlášené restaurace a třeba i vskutku požehnaný výběr pivních druhů. A když už jsme u moku, k němuž chováme podobně vřelé sympatie jako Vlámové, zmiňme jednu zajímavost, která nás s Flandry rovněž spojuje. Král Gambrinus, patron pivovarníků, nebyl fiktivní osobou, ale váženým brabantským vévodou, jenž žil ve 2. polovině 13. stol. a vyhověl přání, aby se stal čestným předsedou bruselského sladovnického cechu. Jeho jméno Jean Primus, tedy Jan I., později zkomolili. Vévodovým vnukem nebyl nikdo jiný než Jan Lucemburský, a pravnukem tudíž náš Otec vlasti Karel IV.