Neapolský záliv
Voda a oheň – dva živly odedávna ovládají osudy Kampánie, malebné oblasti při Tyrhénském moři, ležící mezi Laziem a Basilicatou a ve vnitrozemí sousedící s Molise a Apulií. Už samo její jméno zní jako ozvěna básní a není divu, že krajina pod Vesuvem je už po staletí cílem básníků, milovníků historie a výtvarných umělců.
Zároveň je to ale také typická jižní Itálie se svou drsnou krásou a temperamentem, jež známe z literatury i z oblíbených italských filmů, svérázná země opěvovaná v písních, kde se chudoba mísí s radostí ze života a tvrdá realita s neutuchající fantazií obyvatel.
V Kampánii je teplo a sucho. Převážnou část jejího území tvoří kopce a hory, v nichž pramení několik řek střední velikosti (největší z nich je 175 km dlouhé Volturno). Jsou zde i malebná jezera, z nichž některá vznikla coby zatopený sopečný kráter (například Lago dʼAverno západně od Neapole). Největší pozornosti se však těší zdejší pobřeží a také ostrovy jako Ischia, které jsme nedávno věnovali samostatné číslo (viz ZS 9/2021), Procida a zejména Capri (viz samostatný článek). Nejsou to však jen přírodní krásy, moře a nádherné pláže, které sem lákají statisíce návštěvníků, ale v podstatné míře též památky z bohaté minulosti kraje a zajímavá města jako Pozzuoli, Caserta, Sorrento, Amalfi, Salerno a samozřejmě metropole celého regionu – Neapol.
Málokde v Itálii je historie tak proměnlivá jako v Neapoli a jejím okolí. Jako první, na samém úsvitu dějin, se o naši pozornost hlásí Oskové a Samnité, dva kmeny, jejichž jazyk se udržel údajně až do přelomu letopočtu, a po nich Řekové. Ti se nejprve usadili na Ischii, odkud pak kolonizovali pobřeží, kde jako první založili někdy v polovině 8. stol. př. n. l. osadu Kýmé, spojovanou s bájnou Sibyllou, jež poutala pozornost legendárních reků i současníků. Obyvatelé Kýmé pak kolem roku 700 př. n. l. založili Parthenopé, osadu nesoucí jméno nymfy, jíž se nepodařilo očarovat svým zpěvem Odyssea, a proto si vzala život. Její tělo bylo v oněch místech podle báje vlnami vyneseno na mořský břeh. A skupina aristokratů vyhnaných z Kýmé zhruba o 200 let později založila v blízkosti Parthenopé další osadu, při jejímž pojmenování neprokázali moc fantazie a pojmenovali ji prostě Neá Polis (Nové Město).
V roce 326 př. n. l. byla Neapol dobyta Římany, po jejichž boku se ubránila i nájezdu Hannibalova loďstva za druhé punské války, ale stále zde převládal řecký duch. Řecky se tehdy mluvilo na Sicílii a v celé jižní Itálii a sami Římané, jak víme, přijali univerzální helénistickou kulturu za svou.
Údajná návštěva sv. Petra a sv. Pavla v Neapoli zahájila éru křesťanství, i když zpočátku krutě pronásledovaného; ještě v roce 305 byl v Pozzuoli umučen sv. Januarius (San Genaro), ale to už se blížil konec římské vlády a pád celé říše. Když byl poslední císař Romulus II. v roce 476 Ostrogóty zbaven úřadu, uvěznili ho právě v Neapoli, v pevnůstce na místě pozdějšího hradu Castel dellʼOvo.
Následující staletí byla obdobím neustálých (a pro nás celkem nezajímavých) válek a diplomatických střetů mezi Ostrogóty a Byzantinci, později také Araby, Langobardy a Svatou stolicí, jež vyvrcholily v 8. stol. příklonem k Římu. Připomeňme jen, že podobnému měření sil byl vystaven celý italský jih a zejména Sicílie, odedávna v hledáčku arabských vladařů z Hispánie a severní Afriky. Neapol si tehdy vydobyla autonomní postavení poměrně nezávislého vévodství, disponujícího vlastním loďstvem a řízeného vlastními zájmy, ale na obrazu města, jak je známe dnes, se to zatím neprojevilo.
V 11. stol. dobyli Normani na Arabech Sicílii, kde posléze dosáhli královského titulu, a král Roger II. v roce 1130 získal i neapolské vévodství. Neapol tehdy čítala na 30 000 obyvatel a jako významné hospodářské centrum se strategicky důležitým přístavem jistě stála za větší pozornost. Normani zde budovali nové pevnosti, ale i kostely, v nichž se půvabně snoubí tradice románské architektury s tradicí sicilského umění s jeho arabskými rysy. Vláda Rogera II. se řadí k nejvýznamnějším obdobím v historii země.
Když v roce 1189, na začátku třetí křížové výpravy, zemřel Vilém II., přešlo království sňatkem do držení Hohenštaufů. Novému králi (a pozdějšímu císaři) Fridrichovi II. byly tehdy čtyři roky. Známe ho jako jednu z nejvýraznějších postav evropských dějin, ale v době, kdy boje o investituru zmítaly celou Itálií, neměl lehké postavení on ani jeho nástupci. Smrt posledního z nich, šestnáctiletého Konradina, v roce 1258 na popravčím špalku na neapolském tržišti pak byla koncem celé dynastie.
Vlády nad jižní Itálií a Sicilií se zmocnili francouzští Anjouovci (Karel I. z Anjou byl nejmladší syn Ludvíka VIII.) a Neapol učinili hlavním městem, ale po krveprolití v Palermu roku 1282 (povstání známé jako „sicilské nešpory“), kdy ostrov získal Petr I. Aragonský, jim zůstalo jen Neapolské království a po smrti Reného z Anjou roku 1442 bylo i to připojeno k Aragonii.
Ani zde není nutné podrobně sledovat osudy jednotlivých dynastií, nehledě na to, že samo Aragonské království na prahu 16. stol. vplynulo do Království španělského a s ním i Neapol, napříště sídelní město španělských místokrálů, a to až do války o španělské dědictví v letech 1701–1714.
Po krátké vládě Habsburků usedli v roce 1734 na zdejší trůn španělští Bourboni; s prvním z nich, Karlem VII., se setkáme jako s budovatelem zámku v Casertě. I Neapolsko bylo zasaženo událostmi napoleonských válek, kdy zde byla nakrátko vyhlášena Parthenopská republika a vzápětí království pod žezlem Napoleonova bratra Josefa. Po vídeňském kongresu se však Bourboni vrátili a vládli zde až do vystoupení Garibaldiho a připojení Neapole k Italskému království v roce 1861.
V dalších desetiletích se italský jih, jakkoli svérázný, stále pevněji začleňoval do rodiny ostatních italských regionů, a to se vším dobrým i smutným: ve válečných letech 1942–1943 postihlo samotnou Neapol na dvě stě spojeneckých náletů. Ale dnes po nich, v ekonomicky zdatném městě oplývajícím turistickým ruchem, není už ani stopy.