Turistické železnice
Svět tratí, lokomotiv a vagonů nás provází již dvě století. Od nesmělých počátků, přes léta horečného budování desítek tratí ke dnům úpadku a následně k opětovné renesanci železniční dopravy. Železnice působí od svých počátků na mnoho lidí omamným kouzlem, zejména v případě vlaků, které nespěchají, a umocňují tak zážitek z cesty jako takové.
V minulosti bylo cestování privilegiem bohatých lidí nebo nutností vystěhovalců a mělo nádech čehosi neočekávaného, když ne rovnou dobrodružného. V každém případě znamenalo značnou časovou investici, což je představa, která je nám dnes nekonečně vzdálená. Cesta kolem světa se počítá v hodinách a žádný z cílů není daleko, alespoň pokud je naším měřítkem čas strávený v letadle. Vlak z Prahy do Madridu potřebuje s třemi nebo čtyřmi přestupy skoro 30 hodin, na přímý let stačí tři hodiny. Cesty po transkontinentálních železnicích se v éře vesmírné turistiky staly anachronismem. V dnešním cestování, které je dostupné prakticky všem, navíc nejde o cestu jako takovou, nýbrž o co nejrychlejší přemístění do cíle. Nastoupíme do letadla a o několik hodin později přistaneme v úplně jiném světě, aniž bychom měli čas a většinou ani možnost jednotlivé obrazy, které se vyskytnou cestou, do sebe vstřebat… Doprava se stala vlastně nemilým, ale kalkulovatelným prostředkem k dosažení cíle, kde na nás teprve čekají zážitky a „dobrodružství“.
To ale rozhodně neplatí pro ty, kteří hledají zastavení a klid, nebo dokonce vzpomínku a návrat do minulosti, kteří chovají obdiv k dílu techniky a lásku k svéráznému světu kolejí, kteří chtějí cestovat a vnímat vzdálenosti. Existuje totiž také něco víc než dostat se z bodu A do bodu B. Je to cesta jako cíl, kde čas nehraje roli a na jejímž konci je dokonce libovolně vyměnitelná cílová stanice: dnes Istanbul, příště Kapské Město. To, co v současnosti mnozí z nás chápou jako deakceleraci, „odrychlení“, platilo alespoň do doby, než Fordův automobil začal dobývat dopravu, tedy do 20. let minulého století, za neuvěřitelný pokrok. Místo toho, aby se muselo jet dny a týdny v kočáře, na koni nebo třeba v Orientě na velbloudu, dala se příslušná vzdálenost urazit po kolejích v několika hodinách, možná ve dvou třech dnech, a to i přesto, že vlaky tehdy jezdily jenom přes den.
Parní lokomotiva je sice 200 let starý vynález, ale založila slávu železnic a v prvním století své existence měla tak velký vliv na způsob života, jako skoro žádný jiný vynález té doby. Málokteré technické dílo tak zaujalo veřejnost. Byla jedním z mála strojů, v němž se tak výrazně spojovaly síla, mohutnost a vznešenost. Dodnes je příkladem viditelné sevřené síly – mohutný železný oř, který jenom čeká, aby vyrazil… V tom spočívá hlavní kouzlo parních lokomotiv, které už u elektrických lokomotiv ani u letadel zdaleka tolik nefunguje. Jsou to elementy oheň, voda, země a vzduch, zkrocené množstvím železa a lidským umem. V době, kdy nejmenší používanou jednotkou délky byl milimetr nebo nanejvýš jeho desetina, byla parní lokomotiva i výrazem skutečného umění a technické zdatnosti, jichž bylo třeba, aby ve stísněném prostoru vzniklo dílo funkčně dokonalé a esteticky krásné.
Železnice, jak ona nostalgická pýcha průmyslových dob, tak i ta moderní vysokorychlostní, nepřináší pouze okouzlení technikou, ale také zážitek z jízdy. Výhledy do krajiny, kterou nás koleje vedou, často místy, kam se jinak nedá vůbec dostat, fascinující viadukty či tunely, náročná stoupání nebo „jenom“ romantická promenáda, která se odvíjí za oknem jako film.
V případě historických vlaků jde často o živá technická muzea, turistické atrakce, které spojují kouzlo a půvab starých časů s funkčností dopravního prostředku. Když mluvíme o nejhezčích nebo nejokázalejších evropských železnicích, nejde jen o krásu krajiny, kterou vedou, ale také o nostalgii.
Většina představených železnic či vlaků nabízí obvyklé turistické vyjížďky. Pro doplnění celkového obrazu jsme zahrnuli i několik superluxusních vlaků, které nabízejí veškerý myslitelný komfort a jimiž se jezdí ne proto, aby cestující přepravily do určitého místa, nýbrž kvůli zážitku z cesty samé. Jména těchto vlaků jsou už legendami jako třeba Orient Express nebo Flying Scotsman. Jako stroje času nás umějí zavézt přes zajímavá místa do minulosti. Jejich cesta vede konkrétními místy, ale také světem elegance a romantiky, kde čas nehraje žádnou roli, kde nádhera krajiny podněcuje imaginaci a luxusní pohoda spojená s perfektní obsluhou hladí na duši.
První komfortní vlak byl dán do provozu v roce 1862 ve Velké Británii. Šlo o předchůdce vlaku Flying Scotsman, který spojoval Londýn s Edinburghem. O dva roky později, v roce 1864, představil Mortimer Pullman své luxusní lůžkové, spací a jídelní vozy. Prorazil jimi nejdříve v USA a později i v Evropě. V roce 1883 následoval legendární Orient Express, výtvor společnosti Compagnie Internationale des Wagons-Lits Belgičana Georgese Nagelmackerse.
Dříve, než se vydáte na skutečnou cestu některým turistickým vlakem, můžete podniknout cestu virtuální. Stačí málo – najděte si místo u okna, usedněte, nalistujte na následujících stránkách některou z tratí a nechte se unášet fantazií…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.