Přesná definice krajiny neexistuje, ale obvykle se pod tímto pojmem rozumí větší územní celek, který spojuje několik výrazných přírodních znaků. Obyvatelé určité krajiny však vnímají své přírodní okolí srdcem a označují je jako svůj rodný kraj. Na území Písecka se střetávají krajiny různého charakteru, které zde vytvářejí neobyčejně malebnou mozaiku pahorkatin, vrchů, plochých hřbetů, brázd a pánví. A také mozaiku lesů, polí, luk, pastvin a rozptýlených sídel. Větší města jsou tady jen dvě – Písek na západ a Milevsko na východ od Vltavy, jež je osou celého Písecka.
Zdálo by se, že geologické podloží, to tajemno pod povrchem země, které se utvářelo před stamiliony let a navíc je skryto lidským očím, má na krajinu jen malý vliv. Ale opak je pravdou. Geologická minulost vždycky dostihne současnou krajinu a výrazně poznamená její tvář. A dokonce ovlivní i její obyvatele, které přiměje k provozování určité činnosti. Nebýt například složitého geologického podloží s pegmatitovými a křemennými žílami Píseckých hor, nikdy by se v nich netěžilo zlato a polodrahokamy. Kdyby se neprolomila Budějovická pánev a nezasáhla svým chobotem od Protivína až ke Strakonicím, nikdy by zde lidé nebudovali soustavy rybníků.
Písecko, které leží na severozápadním okraji jižních Čech, vězí svým jižním výběžkem v Českobudějovické pánvi, ale celý sever už spočívá na středočeském plutonu, což je nejmohutnější žulový útvar Česka. Plutony jsou masy nejrůznějších typů hornin, převážně však žul, které leží v zemské kůře od starohor a vystupují na mnoha místech na povrch jako pahorkatiny a vrchoviny.
Například nejsevernější okraj Písecka patří žulovým klenbám Jistebnické vrchoviny. Jeden z jejích výrazných vrchů, Kozlov (709 m) u Kovářova, je také nejvyšším místem píseckého okresu. Zdejší žulové vrcholy se většinou rozpadají a na jejich svazích leží občas kamenná moře nebo kamenné proudy. Jedno z takových kamenných moří pokrývá jihovýchodní svah kopce Březnice v Jistebnické vrchovině a je chráněno jako přírodní památka zvaná Kněz u Hrazan. Pozoruhodné je obrovitými žokovitými balvany o rozměru až 8 × 5 m.
V sousedství leží Milevská pahorkatina s vrchy vysokými jen nad 500 m. Je to středně zalesněná krajina s převážně umělou výsadbou smrků a borovic. Jen na nemnoha místech se uchovaly původní listnaté lesy, jako například v chráněném Sobědražském pralese, kde je porost dubů a buků starých 180 až 200 let. Protože tomuto „pralesu“ chybí keřové patro a chudý je i jeho bylinný podrost, nepůsobí vůbec pralesovitě, ale spíš vypadá jako stejnověká obora. Ostatně podobný bukový porost vytváří i nedalekou a rovněž chráněnou Rukávečskou oboru mezi obcemi Rukáveč a Květov, která je ale veřejnosti nepřístupná.
Na severozápadě Písecka, v povodí Vltavy, Otavy, Lomnice a Skalice, leží svérázná kopcovitá krajina Mikoláše Alše, která patří do Mirovické vrchoviny. I ta je ovlivněna svým podložím. Když byl středočeský pluton ještě žhnoucím tělesem, natavil sálavým vedrem všechny nadložní horniny a donutil je, aby při následném chladnutí překrystalizovaly a staly se mnohem tvrdším a odolnějším „ostrovem“ přeměněných hornin, tzv. metamorfitů. Ukázkou překrystalizovaných hornin nad středočeským plutonem je například opuštěný Nerestský lom u obce Horosedly, v němž se těžily krystalické vápence. Na teplých stráních v jeho okolí je biotop teplomilných rostlin a drobných živočichů. Lom je i se svým okolím chráněný jako přírodní památka.
Nejrozsáhlejším přírodním celkem Písecka je však Písecká pahorkatina. V jejím podloží spočívají hned dva žulové polštáře – na severu pluton středočeský a na jihu moldanubický (Moldau = Vltava, Danubius = Dunaj). Krajina v okolí Čížové, Vráže, Záhoří, Bernartic i Albrechtic je zvlněná až kopcovitá, s protáhlými zalesněnými hřbety a zemědělskou půdou kolem vesnic. Obyvatelé zdejších obcí mnohdy ani netuší, jaké žulové spousty pod jejich nohama leží. Ale do tajemného nitra zemské kůry přece jen můžeme nahlédnout, a to v údolích řek Otavy, Vltavy a Lužnice, které vyhloubily kaňonovité zářezy do skalního podkladu. Obnažené a rozpukané skalní stěny, skaliska a kamenné proudy na jejich strmých březích prozrazují různé složení žul i jejich nejednotné stáří. Říční údolí také patří v této krajině k nejromantičtějším.
Západní část Písecké pahorkatiny se nazývá pahorkatina Zvíkovská. Na strmých, skalnatých svazích Otavy a Vltavy, odkud jsou úchvatné pohledy na koryta řek, je několik přírodních rezervací a památek, v nichž se většinou chrání původní lesní porosty, vegetace skalních rozsedlin a také hnízdní revíry ptáků. Nejvíce ochranných pásem najdeme na Otavě. Je to například Dubná, Žlíbky u Vráže, Dědovické stráně a naproti nim Výří skály u Oslova. Dál po proudu je to Krkavčina položená naproti ústí Lomnice a také Kopaniny naproti zvíkovskému ostrohu. Na dvou místech je rovněž chráněný přirozený tok Lomnice, a to úsek zvaný V Obouch při soutoku se Skalicí a Vystrkov mezi Karlovem a Třebošovem. Většina těchto míst je přístupná hustou sítí turistických a naučných stezek. Kromě ptáků a chráněných rostlin lze na řece Lomnici zahlédnout i vydru říční a břehy Orlické nádrže zabydluje norek americký. Celou zdejší populaci tvoří potomci několika norků, kterým se podařilo uprchnout z chovů.
Písecká pahorkatina vrcholí Mehelnickou vrchovinou, která má hrásťovou stavbu a vypíná se jako hradbovitý hřbet nad protaženým chobotem Českobudějovické pánve. Zhruba polovinu jejího území zaujímají známé Písecké hory s rozlohou asi 60 km². V roce 1973 byly vyhlášeny územím klidu a v prosinci roku 2001 se staly naším prvním přírodním parkem. Jsou rekreačním zázemím Písku, s četnými turistickými cestami a naučnými stezkami, z nichž nejznámější je Cesta drahokamů, která dovede turisty ke třem opuštěným lomům. Nejproslulejší byl dnes už zatopený lom U Obrázku, jehož pegmatitové žíly vydaly velké množství růženínu, což je růžová odrůda křemene, který byl módním polodrahokamem zejména v období secese. Dodnes se v okolí lomu povalují kousky růženínu, které ale na světle blednou, a proto je třeba hledat pod nánosy štěrku. Místní pegmatitové žíly vydaly občas i kameny drahokamové hodnoty, které jsou v mnoha našich i evropských mineralogických sbírkách. Jiná tradiční cesta vede k Velkému Mehelníku, jehož žulový, zpola rozpadlý vrchol dosahuje 632,5 m. Jeden z jeho plochých balvanů se skalními mísami na povrchu se nazývá Loupežnický stůl a pověst o něm si můžeme přečíst ve Svátkově knize Z pěti století. Svahy Píseckých hor jsou téměř souvisle zalesněny smíšenými porosty s převahou listnáčů, hlavně buků. Jsou to lesy příjemné, s bohatým podrostem bylin. Mimořádně krásné jsou na jaře květnaté bučiny Malého a Velkého Kamýku, které jsou chráněny jako přírodní rezervace.
V Píseckých horách našlo domov i mnoho živočichů, z nichž nejnápadnější jsou samozřejmě ptáci, včetně těch chráněných – sýc rousný i kulíšek nejmenší, lejsek malý, krkavec velký a také plachý a ostražitý čáp černý. Mnoho vodních ptáků se soustřeďuje v rozlehlé přírodní památce Zelendárky, což je jedenáct malých rybníků táhnoucích se při jihozápadním úpatí Píseckých hor. Ostatně Písecké hory jsou také impozantní kulisou nedalekého Tálínského rybníka, který je po Řežabinci druhý největší na Písecku.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.